ECLI:CZ:US:1996:2.US.3.96
sp. zn. II. ÚS 3/96
Usnesení
II. ÚS 3/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky V.J., zastoupené advokátem JUDr. T.Ch., o ústavní stížnosti ze dne 21. 12. 1995, došlé Ústavnímu soudu dne 3. 1. 1996, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1995, čj. 29 o 231/95-31, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 1994, čj. 6 C 405/93-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka ve své ústavní stížnosti brojí proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 12. 1994, čj. 6 C 405/93-20, jímž byla zamítnuta její žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že je nájemcem bytu o pokoji a kuchyni se společným příslušenstvím, IV. kategorie v 1. patře domu v P., s tím, že navrhovatelka byla uznána povinnou zaplatit odpůrci náklady řízení v částce 1.150,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 9. 1995, čj. 29 Co 231/95-31, jímž byl napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzen s tím, že navrhovatelka je povinna zaplatit odpůrci náklady odvolacího řízení v částce 230,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 7. 11. 1995.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala navrhovatelka v souladu s ustanovením §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost. Zrušení naříkaného rozsudku se domáhá z toho důvodu, že má za to, že rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to per analogiam, neboť dle názoru stěžovatelky nájemní právo musí používat obdobné ochrany jako právo vlastnické. Rozhodnutí dle navrhovatelky dále vede i k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť dle jejího tvrzení dochází ke zneužití vlastnického práva na újmu stěžovatelky. Konečně, dle tvrzení navrhovatelky, došlo i k porušení čl. 14 odst. 4 Listiny, neboť stěžovatelka bude nucena k opuštění své vlasti, neboť jinou možnost k bydlení v ČR nemá.
II. ÚS 3/96
Účastník řízení, Městský soud v Praze, se vyjádřil ve věci ústavní stížnosti v tom smyslu, že ji považuje za zjevně neopodstatněnou. Stěžovatelka se domnívá, že rozhodnutím Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího došlo k porušení čl. 11 odst. 1, a to prý per analogiam, a čl. 11 odst. 3 Listiny. Toto přesvědčení stěžovatelky dle náhledu městského soudu nemůže obstát. Právo nájmu je sice právem, které je ze zákona chráněno (viz §685 odst. 1 občanského zákoníku ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.), ale není a nemůže ani být chráněno ve stejném či obdobném rozsahu jako právo vlastnické, jež požívá nejvyšší právní moci nad věcí (viz ustanovení §123 a nás1. občanského zákoníku ve znění novely provedené zák. č. 509/1991 Sb.). Úvahy o rozsahu ochrany nájemního práva však Městský soud v Praze považuje za zcela nadbytečné, a proto se blíže touto otázkou nezabývá, neboť ochranu podle občanského zákoníku požívá jen to právo nájemní, které existuje. V souzené věci však stěžovatelka neprokázala existenci tohoto práva, ačkoliv je nepochybné, že toto právo musí prokázat ten, kdo je ve sporu tvrdí. Z řízení před obecnými soudy je zřejmé, že stěžovatelka v průběhu řízení před soudy obou stupňů neprokázala svůj úmysl sdílet s matkou trvale domácnost, ačkoliv právě úmysl je předpokladem založení a vedení spolužití s nájemcem bytu.
Vedlejší účastník - Městská část Praha 6 - se vyjádřil v tom smyslu, že naříkané rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze považuje za věcně i právně správné a je toho názoru, že věcně i právně správným rozhodnutím nemůže být porušeno žádné právo, natož ústavně zaručené základní právo nebo svoboda fyzické osoby.
Za účelem správných zjištění si vyžádal Ústavní soud spis Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 Č 405/93. Na základě jejich prošetření ústavní soud dospěl k závěru, že skutková zjištění i právní posouzení věci nejsou v rozporu s Listinou.
Ústavní soud se neztotožňuje s právním názorem navrhovatelky, že právu nájmu bytu svědčí stejná ochrana per analogiam jako vlastnictví bytu. Obsah vlastnictví tvoří svazek tzv. subjektivních práv. Kruciální místo mezi nimi zaujímá právo s věcí nakládat (ius disponendi), neboli oprávnění vlastníka určovat další právní osudy věci, např. věc prodat, půjčit a také pronajmout. V tomto směru je právo nájmu výrazně užší.
Aniž by Ústavní soud mohl přistoupit na argumentaci navrhovatelky, je navíc nucen připomenout již vícekrát ve své judikatuře vyjádřené stanovisko, že dle čl. 11 Listiny používá ústavní ochrany vlastnické právo již konstituované, a nikoliv tvrzený nárok na ně. Na tomto základě jsou právně nerelevantní i další zmíněné odkazy na Listinu.
Z hlediska práva na "spravedlivý proces" stanoví Listina v čl. 36 odst. 1, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Se zřetelem na to bylo nutné se zabývat otázkou (aniž to navrhovatelka namítala), zda v řízení před obecným soudem nebyly porušeny základní procesní principy. Žádné závady v tomto směru nebyly zjištěny.
II. ÚS 3/96
Stěžovatelka vytýká městskému soudu nesprávné právní posouzení věci. Podstata ústavní stížnosti spočívá tak v polemice s právním závěrem rozsudku městského soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však s odvoláním na č1. 83 Ústavy zjevně nepřísluší.
Postup v soudnům řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou proto záležitostí soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud v tomto smyslu dospěl k závěru, že navrhovatelce nebylo porušeno její ústavní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Jejím případem se soud zabýval a ve věci rozhodl.
Podle čl. 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu ČR
V
Brně dne 19. 11. 1996