ECLI:CZ:US:1996:2.US.41.96
sp. zn. II. ÚS 41/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů 1) L. H., 2) A. H., 3) P. Z., 4) K. S., 5) M. S., 6) J. M., 7) A. N., 8) M. S., 9) P. T., 10) Š. Z., 11) V. K., 12) L. N., 13) J. V., 14) A. Z., 15) M. L., 16) M. R., 17) I. S., 18) R. V., 19) P. O., všichni zastoupeni advokátkou JUDr. L. G., proti vládě České republiky, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé se ve své ústavní stížnosti z 10. 2. 1996, doplněné podáním ze dne 1. 4. 1996, domáhali vydání tohoto nálezu:
"Smlouvou mezi ČR a SR o společných státních hranicích, podepsanou v Ž., dne 4. 1. 1996, byly čl. 4 odst. 1 této smlouvy porušeny čl. 14 odst. 4, věta druhá; čl. 10 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a Protokolu č. 4 čl. 3 bod 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vládě ČR se přikazuje, aby vzala zpět návrh předložený Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky k vyslovení souhlasu se smlouvou mezi ČR a SR o společných státních hranicích, podepsanou v Ž., dne 4. 1. 1996.
Vládě České republiky se přikazuje, aby se zdržela výměny ratifikačních listin ke smlouvě mezi ČR a SR o společných státních hranicích, podepsanou v Ž., dne 4. 1. 1996."
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti navrhovatelů i Smlouvu mezi ČR a SR o společných hranicích ze dne 4. ledna 1996 spolu s dalšími přílohami navrhovatelů včetně předkládací zprávy vlády pro Parlament a dospěl k závěru, že předmětná smlouva je mezinárodní smlouvou, na kterou se vztahuje režim Vídeňské úmluvy o smluvním právu (vyhláška č. 15/1988 Sb.). Vídeňská úmluva je mezinárodněprávními autoritami vykládána dokonce tak, že stát nemůže namítat proti jinému státu ani svou vlastní Ústavu, aby se vyhnul závazkům, které mu platná smlouva ukládá (srov. Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti v posudku z roku 1932 ve věci zacházení s polskými příslušníky v D. a Mezinárodní soudní dvůr ve věci Úřadu organizace pro osvobození P. u OSN v roce 1988). Z čl. 87 Ústavy pak plyne, že Ústavní soud nemá žádných pravomocí v poměru k mezinárodním smlouvám a i resp. především jeho činnost je vázána na dodržování principu dělby moci, jako podstatné náležitosti demokratického právního státu (čl. 2 odst. 1; čl. 9 odst. 2 Ústavy a členění Ústavy na Hlavu druhou nazvanou - Moc zákonodárná; na Hlavu třetí, nazvanou - Moc výkonná a na Hlavu čtvrtou, nazvanou - Moc soudní). Jinými slovy, z hlediska principu dělby moci i vlastních pravomocí Ústavního soudu nepřísluší Ústavnímu soudu ve věci týkající se mezinárodní smlouvy, a to i kdyby porušovala práva stěžovatelů dle čl. 14 odst. 4 věta druhá, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod nebo čl. 3 bod 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zasahovat do pravomoci vlády předkládat návrhy mezinárodních smluv k jejich schválení Parlamentu dle čl. 41 odst. 2 Ústavy v návaznosti na čl. 11 Ústavy, ani do pravomoci je sjednávat dle čl. 63 odst. 1 písm. b) věta za středníkem Ústavy ve spojení s rozhodnutím prezidenta republiky ze dne 28. 4. 1993, uveřejněným pod č. 144/1993 Sb. Z důvodů shora uvedených nezbylo než návrh dle §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 4. 1996