ECLI:CZ:US:1996:2.US.49.96
sp. zn. II. ÚS 49/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele M.M., zastoupeného advokátkou JUDr. V.B., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 Ca 75/95, zamítl žalobu navrhovatele, jíž se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Magistrátu hl. m. Prahy, ze dne 30. 12. 1994, čj. RZ 44/94-OVS-2222/94,2320/94. Rozsudkem Městského soudu v Praze došlo dle tvrzení navrhovatele k porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, ústavní soud zjistil, že naříkané rozhodnutí nabylo právní moci dne 4. 7. 1995. Stěžovatel svou ústavní stížnost podal u ústavního soudu teprve 12. 2. 1996, tedy po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Stěžovatel se domnívá, že v daném případě je dán důvod pro postup dle §75 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, neboť přípisem z 20. 1. 1995 podal návrh na zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 30. 12. 1994, čj. RZ 44/94-OVS-2222/94,2320/94, v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení (§65 správního řádu) a v tomto řízení dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká vážná a neodvratitelná újma.
Aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. v daném případě možná není. Použití ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. přichází v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak v tomto případě není, neboť podání návrhu na zrušení rozhodnutí správního orgánu v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení dle §65 správního řádu účastníkem správního řízení není podáním mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §250 i odst. 2 občanského soudního řádu (srovnej také usnesení Vrchního soudu v Praze 6A 86/94, Sbírka soudních rozhodnutí 95,6/347). Průtahy v tomto řízení nejsou právně rozhodné pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž soud rozhodl o žalobě proti naříkanému rozhodnutí správního orgánu.
Proto Ústavní soud posuzoval lhůtu k podání ústavní stížnosti dle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Tímto rozhodnutím byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, čj. 38 a 75/95, který nabyl právní moci dne 4. 7. 1995 a posledním dnem k podání ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku byl den 1. 9. 1995.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost navrhovatele nelze věcně projednat, neboť byla podána po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti.
Dle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem. Podmínky tohoto ustanovení jsou naplněny, ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh dle §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR se nelze odvolat.
Vojtěch Cepl
Soudce ústavního soudu ČR
V Brně dne 30. 8. 1996