ECLI:CZ:US:1996:3.US.123.96
sp. zn. III. ÚS 123/96
Usnesení
III. ÚS 123/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti A. a J.K., zastoupených advokátem JUDr. M.V., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé - manželé A. a J.K., oba zastoupeni advokátem JUDr. M.V., podali dne 3. 5. 1996 ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 54/95-33, ze dne 20. 2. 1996, ve spojení s rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy, čj. MHMP-76279/94-VYS/1-5130/94/Ca/Zá/Z, ze dne 9. 12. 1994, a rozhodnutím stavebně dopravního odboru O.ú. v P., čj. OSD 1477/94-Ja, ze dne 27. 6. 1994, s tím, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listinou). Rozsudek Městského soudu v Praze nabyl právní moci dne 11. 3. 1996. Ústavní stížnost byla podána včas.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28. Ca 54/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé jako žalobci podali žalobu podle §247 o.s.ř. proti Magistrátu hl. m. Prahy - odbor .výstavby, kterou žádají, aby soud přezkoumal rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu hl. m. Prahy, jímž tento orgán zamítl odvolání proti rozhodnutí O.ú. v P. V podané žalobě žalobci uvádějí, že jim bylo zřízeno právo osobního užívání k pozemku č. 1054/2 pro stavbu rodinného domku. V roce 1978 požádal vlastník sousedního pozemku č. 1053 s domem čp. 11 a vlastník pozemku č. 1054/1 o oddělení části pozemku žalobců pro zřízení přístupu ke garáži a žumpě domu čp. 11. Této žádosti bylo vyhověno a rozhodnutím útvaru hlavního architekta ze dne 25. 7. 1979, čj.18045/78, byl od pozemku žalobců oddělen 3 m široký pruh podél severní hranice. pozemku č. 1053. Toto rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva výstavby a techniky ČSR,
III. ÚS 123/96
č.j. 18084/79/313/0-43, ze dne 29. 2. 1980, a novým rozhodnutím útvaru hl. architekta hl. města Prahy, č.j. 3445/80, ze dne 6. ledna 1981, byla vymezena nová trasa vedení přípojky. V odvolacím řízení byla trasa potvrzena a byl vymezen účel rozhodnutí, tj. zřízení komunikační přípojky. Na návrh vlastníků domu čp. 11 rozhodl odbor výstavby ONV rozhodnutím ze dne 8. 2. 1984 o vyvlastnění práva osobního užívání žalobců k části jejich pozemku (díl "C" pozemku č. 1054/2) za účelem zřízení komunikační přípojky. Pro započetí užívání vyvlastněného pozemku v souladu s
účelem vyvlastnění byla stanovena lhůta jednoho roku od právní moci rozhodnutí, tj. lhůta do února 1986. Žalobci dále uváděli, že v této lhůtě, ani nikdy později, nebyly vytvořeny zákonné předpoklady pro legální realizaci komunikační přípojky. Jediným úkonem, který byl na základě vyvlastňovacího rozhodnutí učiněn, bylo vytýčení trasy komunikační přípojky podle geometrického plánu, které bylo provedeno dne 13. 10. 1987. Vzápětí na to, v listopadu 1987, však vlastník domu čp. 11 vytyčovací body zlikvidoval, odstranil severní oplocení svého pozemku a bez povolení stavebního úřadu provedl rozsáhlé terénní a stavební práce na svém i na cizích pozemcích podle zrušeného rozhodnutí z roku 1979. Celé toto území ohradil oplocením z drátěného pletiva na betonové podezdívce a opatřil pevnými uzamykatelnými vraty. Pozemek vyvlastněný pro obecně přístupnou komunikační přípojku se v důsledku těchto prací provedených bez stavebního povolení stal součástí uzavřeného soukromého prostoru. Žalobci z této skutečnosti dovozují, že vyvlastněný pozemek v současné době neslouží k účelu, pro který byl vyvlastněn. Z uvedeného činí žalobci závěr, že ve stanovené lhůtě nebylo započato se zřízením komunikační přípojky a vyvlastněný pozemek ani v současnosti neslouží jako součást komunikační přípojky (která nebyla realizována), nýbrž jako součást nepovolené, nezkolaudované soukromé komunikace v uzavřeném prostoru situované na jiných částech pozemků, než jsou vyznačeny v geometrickém plánu, podle něhož bylo vyvlastněno. V těchto skutečnostech spatřovali žalobci splnění podmínek pro uplatnění žádosti o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí podle §116 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. Tato žádost byla rozhodnutím stavebně dopravního odboru O.ú. v P., ze dne 27. 6. 1994, čj. OSD 1477/1/94/Ja zamítnuta.
Podle názoru žalobců je uvedené prvoinstanční správní rozhodnutí v rozporu s ust. §3 a §46 správního řádu, protože není přesvědčivé a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobci namítali, že výrok i odůvodnění tohoto rozhodnutí vychází z nepravomocných prvoinstančních rozhodnutí o vyvlastnění a o využití území a z této skutečnosti vyplývá nesprávný závěr, že bylo vyvlastněno ve prospěch komunikačního přístupu a současné využití pozemku je tedy v souladu s účelem vyvlastnění. V rozporu se skutečností se pak v tomto rozhodnutí, podle názoru žalobců, uvádí, že skutečnost, že příjezdová cesta byla realizována bez stavebního povolení, je předmětem stavebního řízení podle §88 stavebního zákona.
Proti uvedenému prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí podali žalobci odvolání, které však bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto, aniž by došlo k odstranění vad prvoinstančního správního
rozhodnutí. Napadené rozhodnutí považovali žalobci za rozhodnutí, které je v rozporu s ust. §3 a 46 správního řádu proto, že je nepřesvědčivé a nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci, není však podle jejich názoru ani v souladu s ust. §55 a 76 stavebního zákona. Žalobci dále v
III. ÚS 123/96
podané žalobě poukazovali na ust. §116 odst. 1 stavebního zákona, které podle jejich názoru ukládá stavebnímu úřadu vyhovět žádosti o zrušení vyvlastňovacího rozhodnutí za předpokladu splnění dvou podmínek: a) jestliže nebylo ve stanovené lhůtě započato s užíváním pozemku k účelu, pro který byl vyvlastněn, b) pokud pozemek neslouží účelu, pro který byl vyvlastněn. Žalobci konstatovali, že s prvou podmínkou se žalovaný nevypořádal, když ji prohlásil za nesplněnou na základě šetření na místě samém, aniž se však zatěžoval otázkou, zda ohledáním provedeným v roce 1994 lze zjistit dodržení lhůty, která uplynula v roce 1986. Pokud jde o podmínku druhou, upozorňovali žalobci na zjištění žalovaného, který konstatoval, že příjezdová komunikace k domu čp. 11 je stavebně dokončena včetně podezdívky a oplocení, vede přes dotčenou část pozemku žalobců a je užívána. Žalobci v této souvislosti poukazovali na skutečnost, že k dokončení komunikace došlo bez stavebního povolení a přes příkaz k zastavení stavebních prací vydaný odborem výstavby ONV dne 19. 4. 1988 a potvrzený odborem výstavby NV města P., dne 6. 9. 1988, podezdívky a oplocení jsou zřízeny též bez stavebního povolení a na cizích pozemcích, přičemž trasa přípojky neodpovídá geometrickému plánu, podle něhož byl pozemek vyvlastněn. Přesto však tuto, po všech stránkách vadnou, stavbu žalovaný respektoval jako komunikaci, která uskutečnila účel, pro který bylo vyvlastněno. Vzhledem k těmto skutečnostem žalobci navrhovali, aby soud napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí stavebně dopravního odboru O.ú., zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K podané žalobě se vyjádřil žalovaný a uvedl, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu přezkoumal v plném rozsahu, avšak důvody pro jeho změnu či zrušení shledány nebyly. Poukazoval na to, že na místě samém zjistil, že část pozemku č. 1054/2 slouží pro příjezd ke garáži a žumpě, slouží tedy k účelu, pro který byla vyvlastněna. Inkriminovaná část pozemku č. 1054/2 tvoří součást komunikační přípojky, resp. stavby, která je sice nepovolená a neoprávněná, tato skutečnost je však předmětem řízení o odstranění stavby. Žalovaný byl toho názoru, že není oprávněn zkoumat a rozhodovat ve věci nad její rámec.
Z podnětu podané žaloby přezkoumal Městský soud v Praze napadené rozhodnutí i řízení, které předcházelo jeho vydání, a to z hledisek žalobou tvrzených nezákonností, neboť soud není povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti správního aktu. Po provedeném řízení dospěl Městský soud v Praze k závěru, že podaná žaloba není důvodná. Přezkoumával tak zákonnost rozhodnutí o zamítnutí žádosti žalobců o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, nikoliv zákonnost samotného rozhodnutí o vyvlastnění. Městský soud v Praze souhlasil s názorem žalovaného, že skutečnost, že jde o stavbu nepovolenou, není předmětem řízení o žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, neboť tato skutečnost musí být předmětem řízení o odstranění stavby podle §88 stavebního zákona. V řízení o žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění předmětného pozemku je totiž jediným kritériem rozhodování o takové žádosti splnění podmínek stanovených v §116 stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení zruší stavební úřad zcela nebo zčásti rozhodnutí o vyvlastnění práv k pozemku, jestliže nebylo ve stanovené lhůtě započato s jeho užíváním k účelu, pro který bylo vyvlastněno. Žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění lze podat kdykoliv po uplynutí lhůty podle §115 odst. 2 stavebního zákona (tj. lhůty stanovené
III. ÚS 123/96
v rozhodnutí o vyvlastnění), pokud pozemek neslouží k účelu pro který byl vyvlastněn.
V daném případě však z obsahu protokolu o místním šetření, které provedl žalovaný dne 22. září 1994 vyplývá, že příjezdová komunikace k domu čp. 11 byla v době rozhodování správního orgánu dokončena a užívána. Podle technického stanoviska inkriminovaná část pozemku č. 1054/2 tvoří součást této komunikace. Žalobci shodně uvedli, že vyvlastněný díl "c" podle geometrického plánu je beze zbytku zastavěn uvedenou komunikací. Skutečnost, že komunikace slouží jako příjezdová komunikace k domu čp. 11, žalobci nikterak nezpochybňují. K vyvlastnění dílu "c" pozemku č. 1054/2 došlo za účelem zřízení komunikační přípojky k domu čp. 11. Příjezdová komunikace k domu čp. 11 slouží, jak bylo v průběhu správního řízení prokázáno, jako přístup k domu čp. 11 z veřejné pozemní komunikace. Vyvlastněný díl "c" pozemku č. 1054/2, který celý beze zbytku tvoří součást této komunikace, slouží tedy (a sloužil již v době rozhodování o žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění) účelu, pro který byl vyvlastněn.
Ze shora uvedených důvodů Městský soud v Praze podanou žalobu zamítl, protože napadené správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze a předchozím rozhodnutím správních orgánů podali stěžovatelé ústavní stížnost. Podle jejich názoru tím, že stávající způsob využití vyvlastněného pozemku uznaly za odpovídající rozhodnutí o vyvlastnění, schválily a potvrdily orgány, rozhodující o jejich žádosti podle §116 stavebního zákona, stav, kdy vyvlastněný pozemek slouží účelu, pro nějž nebyl vyvlastněn a ani podle platných předpisů vyvlastněn být nemohl. Současně tím zachovaly platnost vadného vyvlastňovacího rozhodnutí, které při právně řádném postupu by bylo samo zaniklo v důsledku svých vlastních vad. Zamítnutím žádosti stěžovatelů o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění podle §116 stavebního zákona došlo fakticky k protiprávnímu vyvlastnění pozemku stěžovatelů a tím k zásahu orgánů veřejné moci do jejich ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze, čj. 28 Ca 54/95-33, ze dne 20. 2. 1996, ve spojení s rozhodnutím Odboru výstavby Magistrátu hl. M. Prahy, čj. MHMP-76279/94-VYS/1-5130/94/Ca/Zá/Z, ze dne 9. 12. 1994, a rozhodnutím stavebně dopravního odboru O.ú. v P., čj. OSD 1477/94-Ja, ze dne 27. 6. 1994, bylo porušeno základní právo stěžovatelů tak, jak je zaručeno č1. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny, a aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
K žádosti Ústavního soudu podal dne 12. 6. 1996 Městský soud v Praze vyjádření k návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Z jeho vyjádření vyplývá, že Městský soud v Praze je toho názoru, že pro rozhodnutí o žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění je rozhodující splnění podmínek ust. §116 odst. 1 stavebního zákona. Uvádí-li toto zákonné ustanovení, že "žádost lze podat kdykoliv po uplynutí lhůty podle §115 odst. 2, pokud pozemek nebo stavba neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny", vyplývá jednoznačně, že žádosti může být vyhověno,
III. ÚS 123/96
tj. rozhodnutí o vyvlastnění může být zrušeno pouze tehdy, pokud stavba nebo pozemek neslouží uvedenému účelu v době podání žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. Je tedy podle názoru Městského soudu v Praze irelevantní poukaz žalobců na marné uplynutí lhůty podle §115 odst. 2 stavebního zákona. V době podání žádosti podle §116 stavebního zákona (v roce 1994) již stavební práce na pozemku provedeny byly (podle tvrzení žalobců se tak stalo v roce 1987) a vyvlastněný díl pozemku (díl "c" pozemku č. 1054/2) byl již beze zbytku zastavěn a sloužil jako příjezd k domu čp. 11 z veřejné pozemní komunikace. Skutečnost, že jde o stavbu nepovolenou, neoprávněně oplocenou, nerespektující určenou trasu a zřejmě postrádající jakoukoliv stavební dokumentaci, není podle názoru městského soudu namístě řešit v řízení podle §116 stavebního zákona. Městský soud v Praze má proto za to, že ústavní stížnost je nedůvodná.
Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vycházel ze spisového materiálu, z obsahu podání stěžovatelů a z vyjádření soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo všeobecného dozoru nad činností soudů, přezkoumával napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející pouze z hledisek ústavně právních, tj. porušení základních práv a svobod zakotvených v ústavních zákonech či mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR.
V ústavní stížnosti bylo namítáno především porušení základního práva uvedeného v čl. 11 odst. 1 Listiny, aniž by stěžovatelé blíže odůvodnili, v jakém směru napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci toto právo porušila. Podle přesvědčení Ústavního soudu je však třeba právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 věta první chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva má být teprve zjištěna, ústavně chráněn není a ani chráněn být nemůže. Navíc v právní věci stěžovatelů se nejedná o spor o vlastnické právo, ale o situaci, kdy vlastnické právo k pozemku (jeho části) bylo dřívějšími rozhodnutími (která nejsou předmětem ústavní stížnosti) omezeno. Pochybnosti o tom, že dříve stěžovatelé vlastnické právo k části pozemku (původně právo osobního užívání) měli a postupem podle tehdejší právní úpravy byla část pozemku vyvlastněna, nejsou a ve zkoumaných rozhodnutích také tato otázka řešena nebyla. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost týkající se porušení základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny není důvodná.
Stěžovatelé se dále obecně dovolávají č1. 11 odst. 3 Listiny s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo zakotvené v uvedeném článku. V této souvislosti je nutno uvést, že předmětem správních rozhodnutí přezkoumávaných soudem byla žádost o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění, nikoliv zneužívání vlastnického práva na újmu práv stěžovatelů. Ústavní soud se v tomto případě ztotožňuje se závěrem Městského soudu v Praze, který ve svém rozhodnutí konstatoval, že otázka neoprávněné stavby vlastníka sousedního pozemku, kterou může být dotčeno vlastnické právo stěžovatelů, je předmětem jiného správního řízení a nemohla být řešena v rámci řízení o žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění a tudíž ani nemohla být předmětem soudního přezkumu napadených správních rozhodnutí. Ústavní soud proto vzhledem k uvedenému nepovažuje ústavní stížnost v tomto
III. ÚS 123/96
bodě za důvodnou.
Konečně se stěžovatelé dovolávají základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 4 Listiny, podle něhož vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. I v tomto případě nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že ve správním řízení předcházejícím napadeným správním rozhodnutím nebylo rozhodováno o vyvlastnění pozemku stěžovatelů. Pozemek stěžovatelů, resp. jeho část označená jako díl "c" pozemku č. 1054/2, byl vyvlastněn v roce 1984 a toto rozhodnutí je pravomocné. Správní řízení, které je předmětem současného zkoumání, se týkalo žádosti o zrušení rozhodnutí o vyvlastnění. Vzhledem k tomuto předmětu se nemohly správní orgány a následně ani v rámci přezkumu soud zabývat novým zkoumáním podmínek a okolností, za nichž k vyvlastnění došlo. Předmětem správního řízení mohlo být jedině a pouze zkoumání, zda jsou v době rozhodování o žádosti stěžovatelů splněny podmínky stanovené v ust. §116 stavebního zákona. Vzhledem k tomu, že v rámci soudního přezkumu správních rozhodnutí přezkoumává soud zákonnost takového rozhodnutí, nemohl ani Městský soud v Praze překročit ve svém přezkumu rámec daný předmětem správního řízení. Ústavní soud v takto vymezeném předmětu správního řízení ukončeného správním rozhodnutím, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů, a v soudním přezkumu, který se rovněž zabýval správními rozhodnutími v daných hranicích, nespatřuje porušení základního práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, a proto ani v tomto bodě nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou.
I když se ústavní stížnost netýkala porušení principů soudní ochrany, Ústavní soud při zkoumání podkladových materiálů sledoval i toto hledisko. Avšak ani v tomto případě Ústavní soud v postupu Městského soudu v Praze neshledal pochybení, které by bylo porušením práv zakotvených v čl. 36 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu