ECLI:CZ:US:1996:3.US.126.96
sp. zn. III. ÚS 126/96
Usnesení
III. ÚS 126/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele SS, zastoupeného advokátkou JUDr. O.U., takto:
Návrh se o d m í t á
Odůvodnění:
Dne 7.5.1996 podal navrhovatel ústavní stížnost, v níž se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 11 Co 709/95, ze dne 5. března 1996, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Tachově, ze dne 28.8.1995, sp. zn. 5 C 55/95, s tím, že uvedenými rozhodnutími byl porušen zákon.
Ze spisu Okresního soudu v Tachově, sp.zn. 5 C 55/95 vyplývá, že dne 31.1.1995 podal ing. V.M., žalobu na prohlášení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru jeho zaměstnavatelem SS. Okresní soud se žalobou zabýval na dvou zasedáních, za přítomnosti žalobce i žalovaného, prováděl navržené důkazy a na jejich základě vydal rozsudek, kterým prohlásil okamžité zrušení pracovního poměru za neplatné. Zároveň soud nepřiznal žalobci právo na náhradu ušlé mzdy. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, pokud jde o nepřiznání náhrady mzdy. Odvolání podala i žalovaná SS, ta však požadovala, aby krajský soud zrušil výrok o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.
III. ÚS 126/96
Krajský soud o věci jednal za přítomnosti žalobce i žalovaného dne 5.3.1996, vyslechl obě strany a vydal rozsudek, kterým potvrdil výrok okresního soudu, týkající se neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a zrušil výrok týkající se náhrady mzdy, přičemž vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Proti výroku, potvrzujícímu rozhodnutí okresního soudu o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podala SS ústavní stížnost.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, č1. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 38 Ústavy ČR) a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Stěžovatel ve stížnosti nenamítá, že by soudy porušily při svém jednání některé jeho základní právo nebo svobodu, nýbrž obecně uvádí, že porušily zákon. Ústavní soud ČR se přesto zabýval stížností z hlediska porušení č1. 36 až 38 Listiny základních práv a svobod, tedy tím, zda při soudním jednání nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu.
Podstata navrhovatelovy ústavní stížnosti je v polemice s právními závěry obecných soudů, a to ve stejném smyslu i rozsahu. To plyne také z odvolání navrhovatele v řízení před obecnými soudy. Těmito námitkami se odvolací soud zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádal. Pokud jde o hodnocení důkazů, postupoval ve shodě s ust. §132o.s.ř. Ústavní soud však vážil i to, zda v navrhovatelově věci postupem obecných soudů nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Pochybení však ani tu neshledal. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) plyne také zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují (jak se i stalo) kautely dané ustanoveními §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci
III. ÚS 126/96
Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Tachově, sp.zn. 5 C 55/95 plyne, že obecné soudy respektovaly zásadu rovnosti účastníků v řízení ve smyslu č1. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i další zásady, plynoucí z č1. 37 Listiny. Obecné soudy totiž věc na základě žaloby a za přítomnosti stran, řádně projednaly a dodržely přitom všechny zásady spravedlivého procesu, uvedené v příslušných ustanoveních o.s.ř. Proto ani z těchto hledisek nelze jejich rozhodnutím nic zásadního vytknout. Nutno proto konstatovat, že v daném případě v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení základních práv či svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písmeno c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR