ECLI:CZ:US:1996:3.US.150.96
sp. zn. III. ÚS 150/96
Usnesení
III. ÚS 150/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele ing. J.V., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 29. 7. 1996, kterou Ústavní soud obdržel o den později, se navrhovatel domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 00728/96, ze dne 29. 5. 1996. Zmíněným usnesením byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost navrhovatele proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 Nt 0034/96-, ze dne 25. 4. 1996, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby obviněného (navrhovatele) do 15. 8. 1996. V odůvodnění zmíněného usnesení Městského soudu v Praze se praví, že u obviněného V., byly shledány vazební důvody podle ustanovení §67 písm. b, c) tr. řádu, které i nadále v této fázi trestního řízení trvají. Ve věci je trestně stíháno více obviněných, přičemž jejich výpovědi se vzájemně liší. Jedná se přitom o závažnou trestnou činnost s důvodným podezřením, že tato byla páchána organizovanou skupinou. Poukazuje se také na to, že někteří obvinění jsou
III. ÚS 150/96
cizími státními příslušníky, se kterými měl sám obviněný rozsáhlé kontakty. Z nich potom vychází reálná možnost získat radioaktivní materiál a soud tak dovozuje důvodnou obavu z pokračování obdobné trestné činnosti, která nepochybně může přinést značný majetkový zisk.
Ze samotné ústavní stížnosti (i z jejího doplňku) potom plyne, že směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 00728/96, ze dne 29. 5. 1996, kterým (jak již uvedeno) byla zamítnuta stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 Nt 0034/96, ze dne 25. 4. 1996, kterým byla prodloužena lhůta trvání vazby navrhovatele (stejně jako spoluobviněných A.Š., V.K., J.Š., L.N. a J.N.). V uvedeném rozhodnutí spatřuje navrhovatel porušení jeho základní svobody garantované čl. 8 Listiny základních práv a svobod, přičemž výslovně uvádí, že "č1. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod uvádí, že podle něj je možné obviněného nebo podezřelého z trestného činu zadržet jen v případech stanovených zákonem, přičemž zadržená osoba musí být ihned seznámena s důvody zadržení a nejpozději do 24 hodin propuštěna na svobodu nebo odevzdána soudu. Soudce musí zadrženou osobu do 24 hodin od převzetí vyslechnout a rozhodnout o vazbě nebo ji propustit na svobodu". Celá další argumentace navrhovatele obsažená v odůvodnění podané ústavní stížnosti však nesměřuje obsahově ani věcně do napadeného rozhodnutí (tedy do toho, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení trvání lhůty vazby). Neobjevuje se ani v dodatku ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu na jeho výzvu zaslán. Lze tedy uzavřít, že je pouze označeno navrhovatelem rozhodnutí, které napadá, ale nejsou v ústavní stížnosti uvedeny důvody či skutečnosti, které by dovozovaly nesprávnost rozhodnutí soudu stran prodloužení vazby navrhovatele. Naopak veškeré námitky a výhrady obsažené v odůvodnění podané ústavní stížnosti jsou směrovány evidentně proti jinému rozhodnutí, a sice proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 Nt 212/94, ze dne 17. 12. 1994, kterým byl navrhovatel vzat do vazby.
III. ÚS 150/96
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 Nt 212/94, který si ústavní soud vyžádal, potom také zjistil, že proti zmíněnému rozhodnutí o vzetí navrhovatele do vazby nebyla podána stížnost a že toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 12. 1994. Na tomto místě nutno připomenout, že podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta potom počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. S ohledem na uvedené důvody a argumentaci obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti (zjevně se vztahujícími k usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 2 Nt 212/94 - otázka zajištění a zadržení obviněného) se Ústavní soud z tohoto hlediska uvedeným rozhodnutím nezabýval a ani zabývat nemohl. Nelze v uvedené věci ani poukazovat na skutečnost, že jedním rozhodnutím (které zjevně není napadeno a které navrhovatel pokládá za nesprávné) byl založen právní stav, který lze odstranit napadením jiného rozhodnutí, které se již týká jiného postupu v trestním řízení, byť ve věci téhož navrhovatele. Zde je nutno dodat, že i proti usnesení o vzetí do vazby měl navrhovatel možnost podat stížnost, případně také ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu odvolacího. Tuto jeho nečinnost v rozhodné době nelze dodatečně "napravit" (z důvodů již uvedených) v souvislosti s rozhodnutím jiným.
Přesto tedy, že ústavní stížnost napadající shora uvedené usnesení Městského soudu v Praze o prodloužení trvání lhůty vazby neobsahuje důvody, které navrhovatele k podání ústavní stížnosti z tohoto hlediska vedly, Ústavní soud se i takto podaným návrhem zabýval.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 4 Nt 0034/96, jakož i ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 00728/96, i z hlediska samotné ústavní stížnosti potom dovodil, že podaná ústavní stížnost důvodnost postrádá. V dané věci je totiž zcela
III. ÚS 150/96
zřejmé, že se jedná skutečně o závažnou a společensky vysoce nebezpečnou trestnou činnost (je v ní spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení radioaktivních materiálů podle §186 odst. 1, 3 písm. b), c) trestního zákona), jehož pachatelé jsou ohroženi výraznou trestní sankcí (trest odnětí svobody v rozmezí od osmi do patnácti let). Jedná se zjevně také o skupinu obviněných, z nichž někteří jsou cizí státní příslušníci, když šetřená trestná činnost zjevně byla páchána i mimo území České republiky. Z dosavadního průběhu šetření plyne, že výpovědi jednotlivých spoluobviněných se rozcházejí a také z tohoto hlediska vyvstává potřeba výslechu i dalších osob (zejména svědků), když právě i z výpovědí spoluobviněných plyne, že se s nimi navrhovatel znal či důvodně znát mohl. Za daného stavu trestního řízení ve věci nelze mít výhrady zejména proti závěrům soudu, které dovozují, že se jedná o rozsáhlou trestnou činnost závažného druhu charakterizovanou provázaností jednotlivých obviněných, jejich vztahů ke svědkům, když právě vzhledem k rozsáhlosti prováděného dokazování nelze ani v této fázi mít okruh obviněných a svědků za konečný (je také vyžadována v naznačených souvislostech právní pomoc orgánů Ruské federace). Zejména s ohledem na uvedené tedy lze dospět k závěru, že takto jsou dány zcela konkrétně především skutečnosti vyvolávající důvodnou obavu obsaženou v ustanovení §67 písm. b) trestního řádu. Na tomto místě ovšem nutno zdůraznit, že takové tvrzení vždy zůstává pouze úvahou, nikoli však úvahou libovolnou, ale právě takovou, která v sobě nese právě ony důvodné skutečnosti, které musí mít konkrétní obsah a které musí vycházet z dosavadního šetření. Je potom přirozené, že v tomto druhu rozhodování soud nikdy nemůže mít absolutní jistotu, že jím předpokládaný důsledek se také dostaví. Jak již řečeno, z dosavadních výsledků šetření se jedná o rozsáhlou a závažnou trestnou činnost, jejíž šetření je z časového hlediska náročné a nelze mít tedy za to, že lze přesně a určitě stanovit na den dobu, kdy toto šetření bude po provedení všech potřebných procesních úkonů uzavřeno s jasným závěrem pro další procesní postup. S ohledem na uvedené (i s poukazem na důvodně trvající
III. ÚS 150/96
obavu z toho, že navrhovatel bude působit na dosud soudem nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání), lze mít za to, že se jedná o nezbytně nutnou dobu prodloužení vazby, a nikoli o takovou, která by se jevila jako neodůvodněná.
Za daného stavu tedy Ústavní soud porušení namítaného ustanovení Listiny základních práv a svobod neshledal s tím, že i v této fázi trestního řízení soudy odpovědně zvážily situaci a dospěly právem k závěru, že existují bezpochyby konkrétní skutečnosti, které také dostatečně odůvodňují obavu vedoucí k závěru, že vazební důvody uvedené zejména v ustanovení §67 písm. b) tr. řádu jsou zjevně dány. V souladu s těmito zjištěními potom (jak již řečeno) prodloužily vazbu na dobu, která se s ohledem na uvedené nejeví jako nepřiměřená.
S poukazem na uvedené proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Návrh na vydání předběžného opatření, který je rovněž obsahem ústavní stížnosti, je za daného stavu (netýká se ani jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale právě rozhodnutí), bezpředmětný, a proto se jím Ústavní soud ani nezabýval.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR