ECLI:CZ:US:1996:3.US.197.96
sp. zn. III. ÚS 197/96
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti politické strany DEU, zastoupené JUDr. L. G., proti ÚVK, takto:
Návrhy se odmítají.
Odůvodnění:
Písemným podáním ze dne 18. července 1996, označeným jako ústavní stížnost, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem:
1. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. přikázal ÚVK doplnit do Přílohy č. 6 Zápisu o zpracování výsledků voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR text:
"07 Demokratická unie 169 796 hlasů"
a přiznal politické straně DEU právo na náhradu volebních nákladů ve výši 15 281 640 Kč ze státního rozpočtu.
2. Zrušil část ustanovení §85 zák. č. 247/1995 Sb., konkrétně vypustil z poslední věty tohoto ustanovení text:
"která ve volbách získala 3 % z celkového počtu platných hlasů"
z důvodů rozporu tohoto ustanovení s Ústavou ČR, konkrétně s čl. 22 Listiny základních práv a svobod.
3. Podle ustanovení §83 zák. č. 182/1993 Sb. přiznal DEU uhrazení nákladů na povinné právní zastoupení v této věci státem.
Z takto formulovaného návrhového žádání (petitu) ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatelka pokládá výsledky voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky z letošního roku zjištěné ÚVK za "jiný zásah orgánu veřejné moci" do svých ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 22 Listiny základních práv a svobod), v jehož důsledku - při komisí zjištěném počtu pro ni odevzdaných hlasů - byla zkrácena na úhradě volebních nákladů (§85 zák. č. 247/1995 Sb.); protože postup ÚVK, jíž stěžovatelka nevytýká nesprávnost jí zjištěného počtu hlasů, případně jiná pochybení, která by měla (mohla mít) na celkový výsledek vliv, má svůj podklad v ustanovení §85 zák. č. 247/1995 Sb., spolu s ústavní stížností vznesla návrh na zrušení tohoto ustanovení zákona (§74 zák. č. 182/1993 Sb.), neboť - z důvodů, které ve svých návrzích obšírně rozvádí - má za to, že toto zákonné ustanovení jako rozporné s ustanovením čl. 22 Listiny základních práv a svobod je protiústavní a jako takové nese v sobě nebezpečí, že v jeho důsledku (z ekonomických příčin) "dojde definitivně k uzavření politického spektra pouze na strany parlamentní a žádné nové strany již nevzniknou".
Co do merita věci, jak z dříve citovaného petitu obou návrhů a především ústavní stížnosti se podává, Ústavní soud zjistil, že jde o návrhy politické strany, které se netýkají jejího rozpuštění nebo jiného rozhodnutí orgánů veřejné moci dotýkajícího se její činnosti (čl. 87 odst. 1 písm. j) úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a že tudíž pro jejich projednání Ústavním soudem není zákonného podkladu.
Podle označeného ústavního předpisu (a obdobně dle ustanovení §73 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) je politická strana oprávněna podat uvažované návrhy jen v případech ústavně přesně určených, tj. toliko v případech jejího rozpuštění nebo jiného rozhodnutí (orgánů veřejné moci) dotýkajícího se její činnosti, je-li takové rozhodnutí v rozporu s ústavními nebo jinými zákony; protože jiný právní důvod pro aktivní legitimaci politické strany pro řízení ve smyslu druhého oddílu hlavy druhé zákona o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.) současná právní úprava nezná a též vzhledem k tomu, že především znění ústavního předpisu (čl. 87 odst. 1 písm. j) úst. zák. č. 1/1993 Sb.) je zcela jednoznačné (a přirozeně kogentní), je zřejmé, že jeho obsah nelze nad daný rámec výkladem rozšiřovat, resp. extensivním výkladem zastírat jinak (pro jiné subjekty) přípustný důvod jiný, zejména pak ne ten, který svědčí jiným právním subjektům, mezi něž však politická strana podle zákona nepatří; důsledkem toho ovšem je, že v posuzovaném případě aplikace zákonných podmínek pro stěžovatelkou tvrzený "jiný zásah orgánu veřejné moci" (do ústavně zaručených základních práv a svobod), jako zásah vůči politické straně, je již pojmově - ex constitutione - vyloučen, neboť aktivní legitimace pro uvažované řízení před Ústavním soudem je politické straně dána - jak již řečeno - toliko vůči rozhodnutím, tedy v podstatě vůči správním aktům, stran nichž ovšem (jako nepominutelná procesní podmínka) platí, že před podáním návrhu Ústavnímu soudu byly přezkoumány v řádném řízení (včetně případného přezkumu obecným soudem), a to zákonem předvídaným instančním (a případně věcným) postupem (§73 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.). I kdyby tedy bylo lze závěry (zjištění) ÚVK stran volebních výsledků do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR pokládat za rozhodnutí v dříve naznačeném smyslu, je nepochybné, že by šlo o "rozhodnutí", jež posléze zmíněným kritériím nevyhovuje.
Ostatně ve své ústavní stížnosti stěžovatelka ani netvrdí, že by při sčítání pro ni odevzdaných hlasů ÚVK pochybila nebo se dopustila takových nesprávností, jimiž by, co do konečného výsledku, stěžovatelku poškodila; lze proto mít za to, že stěžovatelka námitky skutkového rázu pokud by ovšem vůbec byly rozhodné, nevznáší.
Ústavní soudnictví České republiky je v zásadě vybudováno na principu kasačním, jehož důsledkem mimo jiné je, že není v pravomoci Ústavního soudu, aby ukládal komukoli jakékoli povinnosti (obnovení stavu narušeného "jiným zásahem" orgánu veřejné moci ve smyslu §82 odst. 3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. v posuzované věci z její vlastní povahy - bez ohledu na závěry učiněné již dříve - nepřipadá v úvahu); návrh stěžovatelky, aby Ústavní soud přikázal ÚVK provést požadovaný zápis a nadto jí přiznal "právo na náhradu volebních nákladů", jde proto zcela zřetelně nad rámec pravomocí, které byly Ústavnímu soudu zákonodárcem svěřeny.
Ze všech těchto důvodů nebylo proto lze ústavní stížnost stěžovatelky chápat jinak, než jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a rozhodnout o ní tomu odpovídajícím výrokem (§43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.); bylo-li pak o samotné ústavní stížnosti rozhodnuto takto, odpadl tím současně - stran návrhu ve smyslu §64 odst. 2 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb. - zákonný předpoklad pro postup podle §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. a v důsledku toho pak nezbylo, než i o něm rozhodnout, jak ze znělky tohoto rozhodnutí je patrno (§43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 3. 9. 1996