ECLI:CZ:US:1996:3.US.218.96
sp. zn. III. ÚS 218/96
Usnesení
III. ÚS 218/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J.J., zastoupené advokátem JUDr. K.N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1996, č. j. 13 Co 390/95-54, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995, č. j. 6 C 412/93-39, mimo ústní jednání dne 21. 11. 1996 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou podle většinového názoru Ústavního soudu ČR včas [§72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], brojí stěžovatelka proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 1996 (č. j. 13 Co 390/95-54), jímž byl potvrzen v neprospěch stěžovatelky rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. 3. 1995 (sp. zn. 6 C 412/93); stěžovatelka se proto domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále též v ustanovení čl. 90 Ústavy ČR; tyto své námitky a tvrzení však blíže
III. ÚS 218/96
neodůvodnila. Protože podání stěžovatelky bylo postiženo formálními vadami [§§34, 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.], byly jí tyto vady ústavním soudem přípisem ze dne 27. 8. 1996 vytknuty a současně jí byla stanovena lhůta k jejich odstranění.
V takto stanovené lhůtě stěžovatelka doručila soudu plnou moc advokáta pro zastoupení v řízení před Ústavním soudem a spolu s tím podání označené jako "ústavní stížnost", jejímž obsahem však je obecná polemika s právními závěry obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak z obsahu právním zástupcem stěžovatelky doplněného podání, tak z předložených kopií napadených rozhodnutí (§72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.), je zřejmé, že ústavní stížnost je opřena o důvody zcela totožné s těmi, které byly již uplatněny v řízení před obecnými soudy, a se kterými se ve svých rozhodnutích obecné soudy také vypořádaly zcela dostatečným způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost stěžovatelky je tak založena na pouhé polemice s právními závěry obecných soudů obou stupňů, aniž by tyto doplnila zdůvodněním tvrzených protiústavních vad.
Ústavní soud již dříve v četné judikatuře vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů obecných, případně kdy shledává svoji pravomoc hodnotit "hodnocení důkazů provedených soudy obecnými" (např. nález č. 5, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, C. H. Beck, Praha 1994). Těmto zásadám konstantní judikatury Ústavního soudu však ústavní stížnost stěžovatelky očividně nevyhovuje, a to i proto, že skutková tvrzení stěžovatelky již v původním řízení před soudy obecnými byla řádně zhodnocena a obecnými soudy přijaté závěry byly také v jejich rozhodnutích přiměřeně odůvodněny (§157 odst. 2 o. s. ř.).
III. ÚS 218/96
Z uvedených důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost stěžovatelky jako neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.] plyne jak z povahy uvedených důvodů, tak i z ustálené judikatury Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Nezbylo proto než o podané ústavní stížnosti rozhodnout, jak ve výroku tohoto usnesení je patrno [§43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 21. 11. 1996
JUDr. Vlastimil Ševčík soudce Ústavního soudu