ECLI:CZ:US:1996:3.US.237.96
sp. zn. III. ÚS 237/96
Usnesení
III. ÚS 237/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.B., zastoupeného advokátem JUDr. V.Ž., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel V.B. podal dne 28. 8. 1996 ústavní stížnost, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 8. 1996. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 825/96, ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 19 Ca 168/94 - 22, ze dne 15. 11. 1994, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 944/96, ze dne 25. 7. 1996, spojeného s rozsudkem Krajského soudu v Praze, č.j. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996, kterými bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Uvedená lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Ve zkoumané ústavní stížnosti je základem rozhodnutí O.ú. v M. - pozemkového úřadu, vydané podle zák. č. 229/1991 Sb., o tom, že stěžovatel není vlastníkem předmětných
III. ÚS 237/96
nemovitostí. Proti tomuto rozhodnutí je podle §9 odst. 6 cit. zákona možno podat opravný prostředek k soudu, čehož stěžovatel řádně využil. Proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 168/94-22, ze dne 15.11. 1994, kterým Krajský soud v Praze zrušil rozhodnutí pozemkového úřadu, i proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996, kterým Krajský soud v Praze potvrdil rozhodnutí pozemkového úřadu, podal však stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Podle ust. §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci však Krajský soud v Praze nerozhodoval jako soud odvolací, ale jako soud věcně příslušný k přezkoumání zákonnosti nepravomocného rozhodnutí orgánu státní správy. Proti rozhodnutím soudu ve správním soudnictví však podle §250s o. s.ř. (s výjimkou věcí důchodového zabezpečení a důchodového pojištění) nejsou přípustné opravné prostředky, a to ani dovolání.
Ve smyslu §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. tak posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu, o němž rozhoduje rozsudkem krajský soud. Vzhledem k této skutečnosti je nezbytné počítat lhůtu pro podání ústavní stížnosti již od právní moci rozsudků Krajského soudu v Praze, a nikoliv od právní moci usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterými z formálních důvodů bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, protože v dané věci dovolání není opravným prostředkem, který zákon k ochraně zkoumaného práva poskytuje.
Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 44 Ca 34/96-23, ze dne 11. 4. 1996 nabyl právní moci dne 24. 5. 1996. Lhůta pro podání ústavní stížnosti uplynula dne 22. 7. 1996. Druhý napadený rozsudek Krajského soudu v Praze, čj. 19 Ca 168/94-22, ze dne 15. 11. 1994 nabyl právní moci dne 20. 12. 1994. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tudíž, uplynula dne 17. 2. 1995. Ústavní stížnost proti oběma rozsudkům Krajského soudu v Praze však byla podána dne 28. 8. 1996, tedy v obou případech po uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Vzhledem k této skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Stěžovatel současně podáním ze dne 10. 10. 1996 žádal Ústavní soud o přiznání náhrady nákladů spojených se zastoupením u Ústavního soudu. Ústavní soud však ve smyslu §83 zák. č. 182/1993 Sb. může o nákladech zastoupení rozhodovat, jen pokud nebyla ústavní stížnost odmítnuta. V daném případě však Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a proto nelze o náhradě nákladů zastoupení rozhodnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 1996
JUDr.Vladimír JURKA soudce Ústavního soudu ČR