ECLI:CZ:US:1996:3.US.244.95
sp. zn. III. ÚS 244/95
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. září 1996 ve věci ústavní stížnosti JUDr. V. B., zastoupené JUDr. P. B., o zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci, ustanovenému podle §39 tr. ř., takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu ve lhůtě vyžadované ustanovením §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatelka JUDr. V. B., advokátka, domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci, ustanovenému podle §39 tr. ř.
Soudce zpravodaj vyzval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, spočívající v nedostatku právního zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. Stěžovatelka vadu návrhu předložením plné moci advokátu JUDr. P. B.odstranila, odkázala však přitom na nález Ústavního soudu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 89/94, v jehož odůvodnění je vyjádřen právní názor, podle něhož je u stěžovatele-advokáta splněna podmínka kvalifikovaného vystupování před Ústavním soudem, v důsledku čehož není nutno v takovém případě vyžadovat právní zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
II.
Dne 23. listopadu 1994 byla JUDr. V. B., stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem, soudcem Okresního soudu v Chebu JUDr. Z. J. podle §39 tr. ř. ustanovena obhájcem (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 47). Ve věci sp. zn. 1 T 76/93 bylo Okresním soudem v Chebu nařízeno na den 1. prosince 1994 hlavní líčení. Podle protokolu o hlavním líčení z uvedeného dne (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 51) zastupoval JUDr. V. B. JUDr. P. B. Samosoudce z důvodu nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení podle §198 odst. 1 tr. ř. u obžalovaného, obhájce a u státního zástupce a po vyjádření obžalovaného, že trvá na tom, aby lhůta byla zachována, usnesením hlavní líčení odročil.
V návrhu na úhradu odměny za obhajobu ze dne 10. ledna 1995 (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 79) stěžovatelka vyúčtovala podle §15 odst. 1 písm. b) a §16 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb., 400,-Kč. Stěžovatelka neuplatnila nárok na úhradu cestovného. Usnesením okresního soudu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, stěžovatelce nebyla přiznána odměna za účast při nařízeném hlavním líčení dne 1. prosince 1994 z toho důvodu, že hlavní líčení bylo odročeno bez jednání, v důsledku čehož podle názoru soudu obhájce neprovedl v tento den žádný úkon právní pomoci. V souvislosti s ústním jednáním přiznal soud stěžovatelce náhradu 40,-Kč za promeškaný čas, strávený na cestě podle §18 písm. b) a §20 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky.
Ve stížnosti do uvedeného usnesení, podané 17. února 1995 (spis sp. zn. 1 T 76/93, č. l. 83), stěžovatelka uvádí námitky proti stanovisku Okresního soudu v Chebu, podle něhož přítomnost u odročeného jednání není úkonem právní pomoci, za který náleží obhájci odměna. Za takovýto úkon považuje stěžovatelka už samotný fakt účasti obhájce na hlavním líčení. Ve prospěch svého stanoviska argumentuje rozdílem stávající právní úpravy o odměnách advokátů a komerčních právníků ve srovnání s úpravou předcházející (vyhláška č. 50/1965 Sb.), podle níž (§5 odst. 2) za úkon záležející v účasti u jednání, které bylo odročeno bez projednání věci, náleží jen jedna čtvrtina odměny. Podle názoru stěžovatelky ze skutečnosti, že současná úprava obdobné ustanovení nezná, vyplývá, že i v případě jednání, které je odročeno bez projednání věci, se jedná o celý úkon právní pomoci. Stěžovatelka v odůvodnění své stížnosti odkazuje rovněž na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 89/94.
Ve svém zamítavém usnesení Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, které doplnil v tom smyslu, že pro naplnění pojmu úkonu právní pomoci jednáním před soudem nepostačuje pouze dostavení se k soudu, nýbrž je třeba, aby jednání alespoň započalo, což se podle názoru odvolacího soudu nestalo. Krajský soud na podporu svého stanoviska dále uvádí, že v daném případě jednání nemohlo vůbec započít, neboť nebyla dodržena lhůta, uvedená v §198 odst. 1 tr. ř. V reakci na odůvodnění stížnosti nálezem Ústavního soudu krajský soud konstatoval, že uvedený nález nebyl dosud publikován (krajský soud se domnívá, že by měl být publikován ve Sbírce zákonů), v důsledku čehož není podle jeho názoru právně účinný a nelze z něj při rozhodování vycházet.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka plně přejímá argumentaci, obsaženou v citovaném nálezu Ústavního soudu.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Plzni k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu v Chebu spis sp. zn. 1 T 76/93.
Ve svém vyjádření ze dne 18. ledna 1996 předseda senátu 9 To Krajského soudu v Plzni odkazuje na napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95.
III.
V ústním jednání dne 14. března 1996 o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. V. B. o zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. dubna 1995, sp. zn. 9 To 78/95, kterým byla zamítnuta stížnost proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 7. února 1995, sp. zn. 1 T 76/93, o stanovení odměny a náhrady hotových výdajů obhájci, ustanovenému podle §39 tr. ř., sp. zn. III. ÚS 244/95, III. senát Ústavního soudu dospěl k právnímu názoru, odchylnému od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94. Z uvedeného důvodu podle §52 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. ústní jednání odročil a podle §23 citovaného zákona předložil otázku k posouzení plénu Ústavního soudu.
Plénum Ústavního soudu České republiky na zasedání dne 21. května 1996 přijalo podle §23 zákona č. 182/1993 Sb. ve věci předložení právního názoru III. senátu Ústavního soudu, odchylného od právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 89/94, stanovisko sp. zn. Pl.ÚS-st. 1/96. Plénum Ústavního soudu v něm vyjádřilo právní názor k interpretaci §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a k interpretaci čl. 9 odst. 2 písm. d), čl. 28 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV.
Ve zmíněném stanovisku plénum Ústavního soudu konstatuje, že v souladu s doslovným zněním §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu obsahem tohoto ustanovení je stanovení obecné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem kvalifikovaně právně zastoupen, a to bez diferenciace vzhledem k druhu řízení před Ústavním soudem, jakož i s ohledem na druh řízení, jež mu předcházelo, a současně i bez diferenciace povinnosti právního zastoupení v závislosti na stupni právní kvalifikace účastníků nebo vedlejších účastníků řízení. Pro interpretaci daného ustanovení platí tudíž princip lege non distinguente nec nostrum est distinguere. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Smysl a účel institutu povinného zastoupení podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. lze spatřovat i v univerzálnosti řízení před Ústavním soudem z hlediska návaznosti na jiné druhy procesního řízení.
Podle stanoviska pléna Ústavního soudu je ústavní přípustnost institutu nutné obhajoby dána čl. 9 odst. 2 písm. d) a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř., jejich výše §23 odst. 2 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř., jejich výše §23 odst. 2 vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhlášky č. 573/1990 Sb. Při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb., z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zdali tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny základních práv a svobod intenzitou, narušující princip proporcionality, tj. způsobem, spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
V.
V průběhu ústního jednání dne 5. září 1996, před tím, než se Ústavní soud odebral k závěrečné poradě, vzala stěžovatelka ústavní stížnost zpět.
Jelikož byl tímto naplněn důvod zastavení řízení podle §77 zákona č. 182/1993 Sb., nezbylo Ústavnímu soudu, než tak učinit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 5. září 1996