ECLI:CZ:US:1996:3.US.246.96
sp. zn. III. ÚS 246/96
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů J.Š. a M.Š., oba zastoupeni advokátem JUDr. P.G., takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 16. 9. 1996 podání, které navrhovatelé označili jako - ústavní stížnost podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh podle §74 téhož zákona na zrušení vyhlášky města F., č. 28/1996, o ochraně veřejného pořádku a dodržování nočního klidu ve městě F., a návrh na vydání předběžného opatření podle §80 téhož zákona, kterým se pozastavuje účinnost čl. 3 napadené vyhlášky.
V této, souvislosti je třeba uvést, že o návrhu na zrušení napadené obecně závazné vyhlášky Města F., č. 28/1996 již Ústavní soud rozhodoval pod sp.zn. III. ÚS 208/96 a návrh usnesením podle §43 odst.1 písmeno d) zákona č. 182/1.993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl. Toto rozhodnutí však nevytváří překážku res iudicata ve smyslu §35 odst. 1 zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní soud se proto návrhem znovu věcně zabýval.
Podle §72 odst. 1 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o
Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení a návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení mohou podat ti, kteří jsou označeni v §64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, vydaného obcí v její samostatné působnosti, může podat i přednosta okresního úřadu a zastupitelstvo vyššího územního samosprávného celku. Pokud jde o oprávnění fyzické či právnické osoby podat návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, je takové oprávnění vázáno na podání ústavní stížnosti v souladu s §72 odst. 1 písm. a) a §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Navrhovatelé ve svém podání sice uvádějí, že podávají ústavní stížnost, toto tvrzení však věcně nelze považovat za ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Není zřejmé, proti čemu tato "ústavní stížnost" směřuje [proti jakému pravomocnému rozhodnutí v řízení, jehož byli navrhovatelé účastníky, popř. proti jakému opatření nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) citovaného zákona]. Pouhým podáním označeným jako "ústavní stížnost" nelze požadovat zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení. Ústavní stížnost, se kterou zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu., spojuje právo podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, je právním úkonem, který musí splňovat podmínky stanovené §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu. Vydání právního předpisu (obecně závazné vyhlášky obce podle §16 zákona č. 67/1990 Sb., o obcích) nelze rovněž považovat za opatření nebo zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod. Takovéto opatření nebo zásah musí mít nepochybně charakter individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu do základních práv a svobod.
V podání rovněž navrhovatelé požadují, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, že jsou oprávněni provozovat veřejné produkce v době do 2,00 hod. každého dne běžného roku. Takovýto návrh vybočuje z poslání a pravomoci Ústavního soudu, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a je oprávněn rozhodovat o věcech uvedených taxativně v čl. 87 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud by pouze mohl konstatovat, že určitým pravomocným rozhodnutím, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci byla porušena základní práva a svobody, zaručené ústavními předpisy nebo mezinárodními smlouvami podle čl.10 Ústavy, příslušné opatření nebo zásah zrušit, popř. přikázat orgánu veřejné moci, aby se zásahu zdržel.
S ohledem na uvedené nezbylo Ústavnímu soudu ČR, než návrh jako celek podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu ČR