Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27.06.1996, sp. zn. III. ÚS 289/95 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 57/5 SbNU 437 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:3.US.289.95

sp. zn. III. ÚS 289/95 Nález Ústavní soud rozhodl dne 27. června 1996 v ústním jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J.B. a H. B., zastoupených JUDr. L. M., advokátem, za vedlejší účasti Okresního úřadu Šumperk, pozemkového úřadu, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. listopadu 1993, sp.zn. 22 Ca 280/93 a rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk, pozemkového úřadu ze dne 22. června 1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 se z r u š u j í . Odůvodnění: Dne 4.12.1995 se stěžovatelé včas podanou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě čj. 22 Ca 280/93-20 ze dne 9.11.1993, neboť jím mělo být porušeno jejich základní právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces. Rozhodnutím Okresního úřadu, referátu pozemkový úřad v Šumperku, čj. 1807, 2789/63/92 ze dne 7.8.1992, bylo rozhodnuto, že stěžovatelé jako oprávněné osoby nejsou vlastníky pozemků, parcel č. 448 a 450/1 v k.ú. L., protože nesplňují podmínky ustanovení §6 odst. 1 písmeno k) zákona o půdě. Při svém rozhodování vycházel pozemkový úřad ze zjištění, že manželé J.a H. B. jako oprávněné osoby uplatnily u pozemkového úřadu doplnění svého nároku z 1.8.1991 na vydání nemovitostí podle §6 odst. 1 písmeno k) zákona o půdě, o kterém bylo rozhodnuto pod čj. 52/63/91 dne 11.9.1991. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 14.10.1991. Oprávněné osoby doplnily svůj restituční nárok o další zjištění nápadně nevýhodných podmínek, které spatřují v tom, že na pozemku p.č. 450/1 v k.ú. L. se v době uzavření kupní smlouvy nacházely trvalé porosty, které nebyly vykoupeny. Doplnění výzvy uplatnily oprávněné osoby rovněž u povinné osoby - V.s.p.V. Povinná osoba odmítla restituční nárok a současně odmítla uzavřít dohodu o vydání nemovitostí. Správní orgán přezkoumal důvody pro vydání nemovitostí a dospěl k závěru, že pro vydání nejsou splněny podmínky požadované §6 odst. 1 písmeno k) zákona. Dovodil, že v daném případě lze uznat tíseň, nelze však uznat nápadně nevýhodné podmínky. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé opravný prostředek ke Krajskému soudu v Ostravě a ten svým rozsudkem ze dne 8.12.1992, sp. zn. 24 Ca 264/92 toto správní rozhodnutí zrušil a věc vrátil pozemkovému úřadu k dalšímu řízení, neboť pozemkový úřad rozhodl na základě neúplně zjištěného stavu věci. Pozemkový úřad poté po dalším řízení dne 22.6.1993, pod sp. zn. 1234/63/91 znovu rozhodl tak, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných parcel, neboť nebylo prokázáno, že kupní smlouva, kterou tyto pozemky byly v roce 1974 převedeny na R.d. J., byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Toto rozhodnutí stěžovatelé opět napadli opravným prostředkem, kterým se zabýval Krajský soud v Ostravě. Tento soud svým rozsudkem sp.zn. 22 Ca 280/93 ze dne 9.11.1993 rozhodnutí správního orgánu potvrdil. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného pozemkovým úřadem a skutková zjištění vyhodnotil v souladu se zákonem č. 129/1991 Sb. Podle krajského soudu nebylo prokázáno, že by k uzavření kupní smlouvy došlo za podmínek tísně. Stěžovatelé se stali spoluvlastníky předmětných pozemků v roce 1969, když už řadu let před tím byly v užívání JZD a již v roce 1971 probíhala jednání o jejich prodeji. Vzhledem k omylu střediska Geodézie byla původní kupní smlouva z 8.11.1971, týkající se parcely č. 450/1 označena za bezpředmětnou a následně byla uzavřena v roce 1974 kupní smlouva nová, jejímž předmětem byly parcely č. 448 a 450/1. Stěžovatelé tedy nebyli pod vlivem žádného stavu, který by na ně naléhal s takovou závažností, že by je omezoval v jejich projevu vůle. Pokud se jedná o nápadně nevýhodné podmínky, za právně významnou považují navrhovatelé skutečnost, že jim nebyly uhrazeny trvalé porosty nacházející se na těchto pozemcích a že cena pozemků byla neadekvátní. Vzhledem k tomu, že pro vydání nemovitostí musí být splněny současně obě výše uvedené podmínky, nebylo třeba zkoumat existenci nápadně nevýhodných podmínek, když nebyla prokázána tíseň. Vzhledem k tomu, že se jednalo jen o posouzení právní otázky, rozhodl krajský soud podle ust. §250f věta prvá, ve spojení s §250l odst. 2 o.s.ř. bez nařízení jednání. Proti těmto rozhodnutím podali stěžovatelé včas ústavní stížnost. V ní poukazují především na to, že krajský soud zcela oslyšel jejich závažné námitky, mimo jiné, že rozhodoval podjatý správní orgán. Navrhovatele ve věci nevyslechl, ačkoliv se toho domáhali, věc prohlásil za jednoduchý případ ve smyslu §250q odst. 1 se zřetelem k §250f o.s.ř. a ve věci rozhodl bez jednání. Krajský soud si podle stěžovatelů neujasnil rozdíl mezi řízením podle II. hlavy části páté o.s.ř. a mezi řízením podle hlavy III. této části o.s.ř. Tím si zjednodušil na úkor stěžovatelů svůj úkol a neposoudil věc spravedlivě a neposkytl stranám spravedlnost. Věc se zkomplikovala tím, že původní účastník řízení J.B. starší dne 5.12.1993, tedy v průběhu řízení, zemřel. Do jeho práv vstoupil syn ing. J.B., kterému však byl doručen rozsudek krajského soudu až 6.10.1995, kdy také nabyl právní moci. V další části stížnosti stěžovatelé rozsáhle rozebírají charakter řízení podle hlavy II. o.s.ř. a hlavy III. o.s.ř. Dále vytýkají krajskému soudu, že opomenul skutečnost, že pozemkový úřad postupoval v řízení nekorektně, neplnil svou povinnost zjistit skutečný stav věci a řádně ve věci nejednal. Mezi navrhovateli a pracovníky pozemkového úřadu se vytvořil velmi napjatý, až osobně animózní, vztah, z čehož stěžovatelé usoudili, že tento orgán nemá zájem na spravedlivém vyřešení věci a namítli podjatost některých úředníků pozemkového úřadu. Touto námitkou se však jak pozemkový úřad, tak soud nezabývaly. Podle stěžovatelů se jedná o hrubou vadu řízení, která ve svém důsledku vede k popření práva na spravedlivý proces. Stěžovatelé považují uvedený postup správního orgánu i krajského soudu za porušení svých práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a následně čl. 90 Ústavy ČR, jak upřesnili při ústním jednání vedeném před Ústavním soudem dne 27.6.1996. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření, podepsaném předsedkyní senátu uvádí, že reaguje pouze na tvrzení stěžovatelů, že rozsudkem byly porušeny jejich základní práva a svobody zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Převážná část námitek ve stížnosti obsažených se totiž týká merita věci a v tomto směru krajský soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, protože podle ní není Ústavní soud oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle Krajského soudu v Ostravě nebyla stěžovatelům odňata možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Krajský soud v přezkumném řízení postupoval v souladu s ustanovením §250l a násl. o.s.ř. s přiměřeným použitím hlavy II. části páté o.s.ř. Z těchto ustanovení vyplývá možnost, aby soud rozhodl bez nařízení ústního jednání. Pojem jednoduchý případ je dosavadní praxí vykládán tak, že se ústní jednání nenařizuje tehdy, kdy k rozhodnutí ve věci není zapotřebí dalších stanovisek účastníků a lze rozhodnout na základě obsahu správního spisu. Dále krajský soud provedl krátký rozbor některých ustanovení občanského soudního řádu souvisejících s přezkoumáváním správních rozhodnutí. Na závěr navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště Šumperk, ve svém vyjádření ze dne 9.5.1996 uvedl, že vystupoval jen jako správce nemovitostí. Není v jeho kompetenci přezkoumávat důvody, pro které pozemkový úřad uznal neoprávněnost žádosti stěžovatele na navrácení nemovitostí. Okresní úřad Šumperk, pozemkový úřad ve svém vyjádření, podepsaném vedoucí pozemkového úřadu, uvedl, že se při předmětném řízení snažil zjistit co nejpřesněji a nejúplněji skutečný stav věci. Oprávněné osoby nebyly ve věci vyslechnuty, protože jejich jménem vždy jednala JUDr. J. B., která rovněž opakovaně nahlížela do spisu. Pozemkový úřad byl oprávněn podle §34 odst. 2, 4 správního řádu použít za důkazy i listiny, které si opatřil sám, popř. je předložila povinná osoba. K námitce JUDr. B., že pracovníci pozemkového úřadu byli podjati, neexistuje žádný důkaz, kromě zamítavého rozhodnutí, stěžovatelé se žádného jednání nezúčastnili. Podle přesvědčení pozemkového úřadu je rozhodnutí, které vydal dne 22.6.1993 sp.zn.PÚ 1234/63/91 správné. Navrhuje proto, aby Ústavní soud stížnost zamítl. Pozemkový úřad přiložil kopii svého vyjádření ke sp.zn. I. ÚS 119/94. Ze spisu Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad sp.zn. PÚ 1234/63/91 vyplývá, že dne 15.8.1991 uplatnili manželé J. a H. B. u pozemkového úřadu nárok na vydání předmětných nemovitostí. Pozemkový úřad ve věci jednal, prováděl řadu důkazů, včetně znaleckého posudku, místního šetření, výslechu svědků, listinných důkazů atd. Na základě takto zjištěných okolností vydal dne 7.8.1992 rozhodnutí čj. 1807, 2789/63/92, kterým rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě na podnět manželů B. dne 8.12.1992 pod čj. 24 Ca 264/92 zrušil. Nato pozemkový úřad znovu ve věci jednal a konečně dne 22.6.1993 vydal nové rozhodnutí, sp. zn. PÚ 1234/63/91, kterým opět rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Toto rozhodnutí stěžovatelé opět napadli opravným prostředkem, o kterém rozhodoval Krajský soud v Ostravě. Jak plyne ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp.zn. 22 Ca 280/93, dne 14.7.1993 podali manželé J.a H. B. Krajskému soudu v Ostravě opravný prostředek, ve kterém žádali přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad, ze dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91, týkajícího se jejich restitučních nároků k pozemkům č. 448 a č. 450/1 v k.ú. L. Krajský soud rozhodl dne 9.11.1993 v nepřítomnosti účastníků dle §250l odst. 2 a 250f o.s.ř. rozsudkem čj. 22 Ca 280/93-20 tak, že rozhodnutí Okresního úřadu v Šumperku, referátu pozemkový úřad, ze dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 potvrdil, jak již uvedeno shora. Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují principy dané ustanovením §132 občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Stěžovatelé však ve své stížnosti namítali porušení některých svých základních práv, daných jim ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud se proto stížností zabýval pod tímto zorným úhlem. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, jak již uvedeno, porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a následně čl. 90 Ústavy ČR. Podle dotčeného článku Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podobně stanoví i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který navíc zdůrazňuje zásadu spravedlivého procesu. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že soudy v kasačním řízení o rozhodnutích správních orgánů jsou oprávněny podle §250f o.s.ř. rozhodnout o žalobě bez jednání, a to v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky. Toto právo však nemohou použít tak, aby bylo omezeno právo účastníka, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu ust. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelé již v odvolání proti rozhodnutí pozemkového úřadu namítali, že nebyli slyšeni jako účastníci řízení a že jim bylo znemožněno se vyjádřit k prováděným důkazům. S touto skutečností se krajský soud nikterak nevypořádal, zcela ji pominul a ani v odůvodnění svého rozsudku, ani v protokolu o jednání, se k těmto námitkám nevyjádřil. Na jednání dne 9.11.1993 pouze konstatoval, že se jedná v nepřítomnosti účastníků dle §250l odst. 2 a §250f o.s.ř. V odůvodnění rozsudku pak konstatuje, že podle jeho názoru odpůrce (pozemkový úřad) rozhodl na základě přesně a úplně zjištěného skutkového stavu věci a skutková zjištění vyhodnotil v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. Soud posoudil celkový obsah opravného prostředku jako podání, ve kterém jde především o posouzení právní otázky a proto rozhodl o opravném prostředku bez jednání. V tomto směru zastává Ústavní soud stanovisko, že citované ustanovení o.s.ř. prolamuje zásadu bezprostřednosti a ústnosti soudního procesu, tedy zásady, které jsou jedněmi z nejdůležitějších zásad soudního řízení podle hlavy páté Listiny základních práv a svobod; je proto nezbytné vykládat podmínky pro použití tohoto ustanovení přísně restriktivně. Jestliže zákon stanoví, že soud může rozhodnout o žalobě bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky (§250f o.s.ř.), pak pro řízení bez účasti stran musí být splněny obě tyto podmínky. Nestačí tedy pouze konstatování, že šlo jen o posouzení otázky právní. Toto stanovisko zaujal Ústavní soud již několikrát. V projednávané věci však soud rozhodl bez jednání a bez slyšení účastníků, ačkoliv nešlo o jednoduchý případ a žalobci namítali porušení základních procesních pravidel ze strany pozemkového úřadu, ke kterým došlo právě při zjišťování skutkového stavu. Příslušná ustanovení Listiny základních práv a svobod, týkající se spravedlivého procesu, je třeba interpretovat tak, že kvalita procesu musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se jedná. Z těchto důvodů nesdílí Ústavní soud názor, že v předmětné záležitosti byly splněny podmínky pro jednání bez účasti stran. Pokud bylo rozhodnuto, aniž by stěžovatelům byla dána možnost se k věci vyjádřit alespoň v soudním řízení, pak takový proces byl podle názoru Ústavního soudu v rozporu zejména s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud považuje za závažné porušení spravedlivého procesu i skutečnost, že krajský soud se nikterak nezabýval námitkou stěžovatelů o podjatosti úředníků pozemkového úřadu, který ve věci rozhodoval a tudíž o porušení principu nestrannosti při rozhodování správního orgánu, která byla vznesena v řízení před správním orgánem a opakovaně byla vznesena v odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Podle ust. §9 zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci pracovník správního orgánu, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle ust. §10 téhož zákona oznámí účastník řízení správnímu orgánu skutečnosti nasvědčující vyloučení pracovníka správního orgánu, jakmile se o nich dozví. Podle ust. §12 téhož zákona musí být o námitce podjatosti (vyloučení pracovníka správního orgánu) vydáno rozhodnutí. V daném případě se tak nestalo. Příslušný správní orgán o námitce podjatosti, vznesené stěžovateli, nerozhodl. Na tuto okolnost stěžovatelé poukazovali, avšak soud tuto námitku zcela opomenul. Samotné řízení před krajským soudem probíhalo velmi dlouho, k tomu však došlo vlivem objektivních okolností (smrt jednoho z původních žalobců a délkou trvání dědického řízení), které soud ani účastníci nemohli ovlivnit. Na vlastní výrok soudu tato okolnost neměla vliv. Pokud jde o námitky vedlejších účastníků (V. V. a Pozemkového úřadu) spočívající v tom, že Ústavní soud již v předmětné věci rozhodoval, je třeba konstatovat, že rozhodnutí I. senátu Ústavního soudu ve věci I. ÚS 119/94 bylo vydáno v podobě usnesení, které ve smyslu §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezakládá překážku řízení res iudicata. Zmíněný III. senát Ústavního soudu posoudil ústavní stížnost jako včas a řádně podanou a ve věci proto jednal. Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti není další instancí v řešení věci samé a nerozhoduje v tomto případě o tom, zda a komu má či nemá být majetek v restitucích vrácen. Jeho úkolem je zjistit, zda pravomocným rozhodnutím krajského soudu bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Krajského soudu v Ostravě došlo k porušení základních práv stěžovatelů, a to jejich práva na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a práva na jednání v jejich přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud proto ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9.11.1993 sp.zn. 22 Ca 280/93, jakož i rozhodnutí Okresního úřadu Šumperk, pozemkového úřadu, ze dne 22.6.1993, sp.zn. PÚ 1234/63/91 zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 27. června 1996