ECLI:CZ:US:1996:3.US.295.95
sp. zn. III. ÚS 295/95
Usnesení
III. ÚS 295/95
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR ve věci ústavní stížnosti ing. J.H., paní A.B. a paní D.H., všichni zastoupeni advokátem Mgr. V.K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 464/94-55, ze dne 11. 9. 1995, rozhodl, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu ČR byla dne 7. 12. 1995 (doručeno dne 8. 12. 1995) podána ústavní stížnost stěžovatelů ing. J.H., paní A.B. a paní D.H., všichni zastoupeni advokátem Mgr. V.K. Ústavní stížnost směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 17 Co 464/94-55 ze dne 11. 9. 1995. Ústavní stížnost byla podána řádně a včas.
Návrhem ze dne 16. 3. 1992 se stěžovatelé jako žalobci domáhali uzavření dohody o vydání věci: domu čp. 43, pozemku p.č. 263 o výměře 369 m2 a dále části parcely 265/1 a části parcely 266, zapsaných v katastru nemovitostí vedeným Kat.ú. Z., na LV č. 1 pro k. ú. K. Návrh byl podán podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě čj. 6 C 288/92-41, ze dne 24. 6. 1994, byl návrh žalobců zamítnut. Zamítavý rozsudek soudu I. stupně byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně čj. 17 Co 464/94-55, ze dne 11. 9. 1995, jako soudu odvolacího. Soudy v obou
III. ÚS 295/95
stupních odůvodnily svá rozhodnutí tím, že předmětné nemovitosti nabyl čs. stát darovací smlouvou, která nebyla uzavřena v tísni a nebyl tedy splněn důvod pro vydání nemovitosti stanovený v §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb.
Ze spisového materiálu obsaženého ve spisu Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 288/92, Ústavní soud zjistil, že v dané věci šlo o vydání výše označených nemovitostí, které byly matkou a tetou stěžovatelů darovány v roce 1958 čs. státu. Darovací smlouva byla podle stěžovatelů uzavřena v tísni a stěžovatelé žádali vydání nemovitostí podle zák. č. 87/1991 Sb. s odvoláním na ustanovení §6 odst. 1 písm. d).
Ze zkoumaného spisu je zřejmé, že Okresní soud ve Znojmě provedl všechny důkazy, které byly k posouzení předmětné věci potřebné. Po provedeném řízení konstatoval okresní soud, že navrhovatelům se nepodařilo prokázat, že nemovitosti přešly na čs. stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni. Z kontextu celého uvedeného jednání mezi matkou a tetou navrhovatelů a čs. státem, zastoupeným ONV v K., pak nelze dovodit, že by k darování předmětných nemovitostí došlo ve skutečné a opravdové tísni dárkyň, tyto nemovitosti darovaly dobrovolně státu, který převzal záruku za splácení půjček na nemovitostech váznoucích a tyto půjčky také veškeré splatil. Z provedeného řízení i připojených spisů bylo prokázáno, že matka a teta navrhovatelů samy již v průběhu roku 1957 činily kroky směřující k jednání se S., aby tento peněžní ústav převzal nemovitosti na úhradu dluhu váznoucího na nich. Na základě výše uvedených skutečností proto Okresní soud ve Znojmě jako soud I. stupně rozsudkem čj. 6 C 288/92-41 ze dne 24. 6. 1994 návrh, že odpůrce je povinen uzavřít s navrhovateli dohodu o vydání nemovitostí a tyto nemovitosti vydat, zamítl.
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem čj. 17 Co 464/94-55, ze dne 11. 9. 1995, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku soudu I. stupně i řízení jej předcházejícího zjistil, že odvolání navrhovatelů není důvodné. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu I. stupně jak pokud se týká postavení účastníků řízení, tak pokud jde o posouzení okolností, zda bylo či nebylo prokázáno darování v tísni. K posouzení otázky tísně odvolací soud dále uvedl, že podle jeho názoru se nelze tísně dovolávat tam, kde hospodářský nebo sociální případně psychický stav jednající osoby vyplývá přímo z obsahu smlouvy, kterou tato osoba uzavřela a neplatnost by se měla týkat úkonu, kterým se jednající osoba snažila
tento nepříznivý stav, který si sama uzavřením smlouvy vyvolala, napravit. Jestliže tedy v tomto případě byla uzavřena smlouva o půjčkách, jež byly použity na výstavbu nemovitosti a jednající osoby se cítily v takové hospodářské, sociální nebo psychické situaci, jež byla vyvolána neschopností splácet tento dluh, nelze se podle odvolacího soudu dovolávat tísně při úkonu, kterým právě tato dobrovolně uzavřená smlouva o splácení půjček je novým ujednáním (narovnáním) k oboustranné spokojenosti splněna.
III. ÚS 295/95
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají ochrany svého vlastnického práva, zaručeného Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod v čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá. K porušení vlastnického práva došlo podle stěžovatelů tím, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací se přiklonil k názoru soudu I. stupně, že "nebylo prokázáno, že věc, v tomto případě nemovitost, přešla na stát smlouvou o darování uzavřenou dárcem v tísni". Odvolací soud ve svém odůvodnění doplnil názor, že "se nelze tísně dovolávat tam, kde byla jako v tomto případě uzavřena smlouva o půjčkách, jež byly použity na výstavbu nemovitosti a jednající osoby se cítily v hospodářské, sociální nebo psychické situaci takové, jež byla vyvolána neschopností splácet tento dluh".
Stěžovatelé dovozují, že odvolací soud zcela pominul skutečnost, že "neschopnost splácet dluh a tím i stav tísně byl v rozhodném období právě způsoben postupem porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody" s odvoláním na stanovisko Vrchního soudu v Praze, které vymezuje pojem "tíseň".
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jejich matka a teta (dcery původního vlastníka předmětných nemovitostí) uzavřely v roce 1958 darovací smlouvu s čs. státem, zastoupeným ONV v tísni, která byla způsobena neschopností splácet půjčky, jež byly poskytnuty původnímu vlastníkovi na odstranění následků 2. sv. války a obnovení provozu lékárny umístěné v předmětné nemovitosti. Lékárna byla původním vlastníkem rekonstruována v roce 1949 a byla obnovena její činnost, krátce poté byla lékárna znárodněna. Na rodinu původního vlastníka byl od znárodnění lékárny vyvíjen soustavný psychický tlak, který vedl k tomu, že se původní vlastník přestěhoval k dcerám do P., kde v roce 1951 zemřel ve věku 75 let. Předmětné nemovitosti dědily jeho dcery rovným dílem. Stěžovatelé uvádějí, že vůči dcerám bylo pokračováno v psychickém nátlaku, který se opíral o nesplacené dluhy z půjček. Dcery byly k uzavření darovací smlouvy donuceny pod pohrůžkou uvěznění a umístění dětí v dětském domově. Stěžovatelé ve svém podání dále uvádějí, že nemohli navrhnout soudu svědky, kteří by osobně dosvědčili konkrétní projevy a faktické uplatňování nátlaku na rodinu původních vlastníků. Domnívají se, že "skutečnost, že nemožnost splácení půjček zavinil stát znárodněním lékárny a vytvořil si tak základní předpoklad proto, aby se původní vlastníci vzdali svého majetku, jsou spolu s prohlášeními stěžovatelů o existenci konkrétního faktického nátlaku dostatečnými podklady pro správné právní posouzení celé věci". Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tvrdí, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek a výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo porušeno jejich vlastnické právo chráněné čl. 11 odst. 1 věta prvá a druhá Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si pro řádné posouzení předmětné ústavní stížnosti vyžádal spisový materiál, sp. zn. 6 C 288/92, vedený u Okresního soudu ve Znojmě. Ze sdělení Okresního soudu ve Znojmě však Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé současně s ústavní stížností
III. ÚS 295/95
podali i dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud si poté vyžádal doplnění návrhu stěžovatelů o podané dovolání. Stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce sdělili dopisem ze dne 23. 1. 1996, že své dovolání vzali zpět. Ústavní soud před dalším postupem musel proto vyčkat vrácení spisového materiálu.
Ústavní soud se seznámil se skutkovým základem projednávané věci a s právními aspekty jejího posouzení především na podkladě spisu Okresního soudu ve Znojmě (sp. zn. 6 C 288/92).
Z obsahu výše uvedeného spisu je zřejmé, že důvody ústavní stížnosti jsou ve své podstatě především polemikou se závěry obou soudů týkajícími se skutkového hodnocení předmětné věci s tím, že v ústavní stížnosti se objevují skutečnosti, které existovaly v době řízení před oběma soudy a v průběhu celého řízení před soudy uplatněny nebyly (vyhrůžka uvězněním a umístěním dětí do dětského domova). Na základě nesouhlasu se skutkovým hodnocením předmětné věci pak stěžovatelé dovozují, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
V této souvislosti je třeba připomenout, že již dříve Ústavní soud vyložil (nález č. 5 Sbírky nálezů a usnesení, obdobně Ústavní soud ČSFR v rozhodnutí č. 16 Sbírky nálezů a usnesení), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Obdobně (v témže rozhodnutí) bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo, jak a v čem je spatřovat smysl a obsah ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Větu prvou tohoto článku, totiž že "každý má právo vlastnit majetek", je podle přesvědčení Ústavního soudu třeba chápat především jako poukaz ústavního zákonodárce adresovaný zákonodárci obyčejnému, který ve své normotvorné činnosti nesmí z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Nezbývá proto, než na tato dřívější stanoviska a závěry Ústavního soudu odkázat.
Věcně může Ústavní soud ještě doplnit svůj názor na vymezení pojmu "tíseň" jako nezbytné podmínky pro postup podle §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. V judikatuře obecných soudů (Rc 36/93, Sb. rozh. 93, 7-8, s. 272) je tíseň vymezována jako "objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apoll., nikoliv však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 o.z.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v
objektivně existujícím a působícím stavu, musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu". Z citovaného judikátu je
III. ÚS 295/95
jednoznačně patrno zdůraznění objektivně existujícího stavu, který tíseň při právním úkonu vyvolal a subjekt pod vlivem tohoto stavu jednoznačně jedná ke svému neprospěchu. Podle názoru Ústavního soudu však právě toto kritérium v daném případě chybí. V předmětné věci byl hospodářský i psychický stav vyvolán nikoliv objektivně, ale subjektivně, totiž ze smlouvy o půjčkách a z neschopnosti dostát závazkům z této smlouvy vyplývajícím. Současně pod tímto subjektivním tlakem jednající osoby naopak jednaly ke svému prospěchu (úhrada vysokých dluhů z existující smlouvy). Upozornění na postup podle zákona (vymáhání dluhu) nemůže být bezprávnou výhrůžkou, tj. psychickým donucením, které však není znakem tísně, ale znakem nesvobody vůle. Subjektivnost daného stavu lze dovozovat i ze skutečnosti, že matka a teta stěžovatelů činily samy kroky směřující k tomu, aby peněžní ústav převzal nemovitosti na úhradu dluhu z uzavřené smlouvy o půjčkách.
Vzhledem k námitce stěžovatelů, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, se Ústavní soud zabýval i zkoumáním průběhu řízení před soudy obou stupňů ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud konstatoval, že postupem soudů v předmětné věci nedošlo k porušení zmíněných ústavních principů. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Z obsahu spisu Okresního soudu ve Znojmě (sp.zn. 6 C 288/92) vyplývá, že soudy obou stupňů respektovaly práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 i v čl. 38 odst. 2 Listiny. Daly stěžovatelů možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, jednaly plně za přítomnosti stěžovatelů, kteří měli možnost uplatnit všechna svá podání.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu ČR nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 1996
JUDr.Vladimír Jurka
soudce Ústavního soudu ČR