ECLI:CZ:US:1996:3.US.87.96
sp. zn. III. ÚS 87/96
Usnesení
III. ÚS 87/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci navrhovatele M U D r. W. S c h., zastoupeného advokátem JUDr. J.Š., takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel MUDr. W.Sch., podal dne 21. 3. 1996 (doručeno dne 22. 3. 1996) ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, čj. 13 Co 292/94-58, ze dne 16. 10. 1995. Stížnost byla podána řádně a včas a stěžovatel se jí domáhá ochrany svých základních práv zakotvených v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod. Podle jeho názoru byla postupem Krajského soudu v Plzni porušena zásada spravedlivého procesu a zásada rovnosti účastníků.
Stěžovatel podal dne 30. 3. 1992 u Okresního soudu v Klatovech návrh na zahájení řízení proti odpůrci SL. Návrhem se domáhal, aby okresní soud rozhodl, že odpůrce je povinen uzavřít s navrhovatelem dohodu o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V návrhu uvádí, že se jedná o vrácení nemovitostí sestávajících z budov čp. 38 a 48 s příslušenstvím a z pozemků v kat. území P., zapsaných v kat. nemovitostí KÚ K. Tyto nemovitosti patřily původně otci W.Sch., zemřel 20.1.1969. Otec navrhovatele tyto nemovitosti získal postupní smlouvou od své matky. Podle údajů v pozemkových knihách došlo k převodu nemovitostí do vlastnictví státu dne 19. 3. 1949, a to na základě rozhodnutí o přechodu vlastnického práva ze dne 6. 4. 1948, č.j. A 1377-111/3 vydaného O.ú. a F. Navrhovatel dále uváděl, že je jediným dítětem svého zemřelého otce, a proto je oprávněnou osobou ve
.
III. ÚS 87/96
smyslu §3 zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatel požádal povinný subjekt o vrácení uvedených nemovitostí, ale dohoda o vydání uzavřena nebyla, protože podle názoru odpůrce byly nemovitosti konfiskovány podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a F. Otec navrhovatele byl německé národnosti a jako příslušník německé armády se dostal do zajetí v SRN v roce 1945 a čs. státem mu nebyla povolena repatriace. Rozhodnutí o zamítnutí repatriace bylo realizováno výnosem ministerstva vnitra č. B/R-5830/48-G ze dne 2. 4. 1948. Navrhovatel uváděl, že podle jeho názoru teprve výše uvedený výnos min. vnitra fakticky vedl k následnému převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát. Navrhovatel se proto domníval, že k odnětí vlastnického práva došlo v rozhodném období v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Okresní soud v Klatovech usnesením č.j. 7 C 78/92-13 ze dne 1. 4. 1992 konstatoval svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu Plzeň-město.
Odpůrce, který upřesnil své označení jako SPL, ve svém vyjádření uvedl, že neuzavřel dohodu o vydání nemovitostí proto, že předmětné nemovitosti byly konfiskovány podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. Konfiskace nemovitostí podle tohoto dekretu nastala okamžikem jeho účinnosti, a proto nespadá do rozhodného období podle zák. č. 87/1991 Sb.
Okresní soud Plzeň-město po provedeném jednání rozhodl rozsudkem č.j.14 C 416/92-32, ze dne 10. 12. 1993 tak, že návrh, aby odpůrci byla uložena povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí se v plném rozsahu zamítá. V odůvodnění svého rozhodnutí Okresní soud Plzeň-město uvedl, že v daném případě bylo výpisem z pozemkové knihy knih. vložky 75 a 194, kat. území P., prokázáno, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl W.Sch. Podle zápisu ze dne 19. 3. 1949 a rozhodnutí o přechodu práva vlastnického ze dne 6. 4. 1948 vydaného O.ú. a F., sp. z. A-1377-III/3 dílčím rámcovým plánem ze dne 12. 3. 1948 č. 246 uveřejněným ve věstníku O.ú. v P., ročník II, č. 22, str. 1153 vyjmul O.ú. v P., z přídělového řízení konfiskovanou podstatu podniku firmy A.Sch., továrna P. Právo vlastnictví bylo vloženo pro JP, n.p. Ze soupisu živností z okresu S., dále bylo prokázáno, že továrna byla konfiskována podle dekretu č. 108/1945 Sb. Okresní soud dále vycházel z toho, že majitel továrny - otec navrhovatele - byl německé národnosti a zemřel 20. 1. 1969 v SRN. Okresní soud se především zabýval skutečností, že k přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát došlo konfiskací podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. V případě konfiskace majetku podle tohoto dekretu pak přechod majetku na stát nastal, jak je patrno z ustanovení §1 odst. 1 věty první a §21 uvedeného předpisu, ex lege, dnem jeho účinnosti, tj. vyhlášením dne 30. 10. 1945. Rozhodnutím příslušného ONV podle §1 odst. 4 mělo být pouze posouzeno, spadá-li fyzická či právnická osoba pod ustanovení dekretu. Takové rozhodnutí nebylo rozhodnutím o konfiskaci (ta nastala již vyhlášením dekretu), nýbrž pouze deklarovalo, že označený majetek určité osoby byl dnem účinnosti dekretu konfiskován. Soud I. stupně po zhodnocení provedeným důkazů dospěl k závěru, že
III. ÚS 87/96
k přechodu majetku otce navrhovatele na stát došlo před rozhodným obdobím, a proto není splněn základní předpoklad pro vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb.
K odvolání navrhovatele rozhodl Krajský soud v Plzni, jako soud odvolací, rozsudkem č.j. 13 Co 292/94-58, ze dne 16. 10. 1995 tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Ve svém rozhodnutí se odvolací soud opřel o skutková zjištění soudu I. stupně. Odvolací soud dále poukázal na to, že sporným problémem byla skutečnost, zda věc přešla na stát způsobem uvedeným v §6 a v rozhodném období podle §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Odvolací soud sdílí názor soudu I. stupně v tom, že k přechodu vlastnictví na stát došlo ze zákona, a to na základě dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb., tedy jeho vyhlášením dne 30. 10. 1945. Tato účinnost dekretu je nesporná, navrhovatel však zpochybňoval, zda se uvedený dekret na jeho otce vztahoval. Další důkazy k tomuto tvrzení však navrhovatel nepřinesl, všechny doložené skutečnosti se týkaly jeho matky, která však nebyla vlastnicí předmětných nemovitostí. Žádné důkazy vztahující se k odůvodnění žádosti o repatriaci ani k důvodům rozhodnutí o zamítnutí této žádosti ve prospěch navrhovatele doloženy nebyly. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že rozhodnutím O.ú. a F., o přechodu práva vlastnického z 6. 4. 1948 čj. A-1377-III/3 bylo rozhodnuto o předmětných nemovitostech již jako o konfiskované podstatě firmy A. Sch. Tímto rozhodnutím byla majetková podstata odevzdána do vlastnictví JP. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že nejsou splněny všechny podmínky pro vydání věci, neboť k přechodu věci na stát nedošlo v rozhodném období vymezeném v §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 13 Co 292/94-58, ze dne 16. 10. 1995 podal stěžovatel ústavní stížnost a tvrdí, že uvedeným rozsudkem byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36, 37 a 38 Listiny
základních práv a svobod. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, protože došlo k převrácení důkazní povinnosti v daném občanskoprávním soudním řízení. Podle §120 odst. 1 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle §120 odst. 3 o.s.ř. neoznačí-li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny. Podle stěžovatele bylo jeho důkazní povinností prokázat, že je oprávněnou osobou a dále že došlo k přechodu nemovitostí na stát způsobem uvedeným v §6 zák. č. 87/1991 Sb. v rozhodném období. Stěžovatel se domnívá, že svou důkazní povinnost splnil, neboť při absenci rozhodnutí správního orgánu o splnění podmínek konfiskace podle dekretu č. 108/1945 Sb. u otce stěžovatele se důkazní břemeno přesouvá na povinnou osobu, která však svoji důkazní povinnost nesplnila, neboť nepředložila příslušné správní rozhodnutí učiněné mimo rozhodné období. Podle stěžovatele nemůže jít k tíži občana skutečnost, že stát není schopen předložit příslušné rozhodnutí státního orgánu a v pochybnostech se musí hodnotit důkazy ve smyslu §132 o.s.ř. ve prospěch občana. Tímto postupem odvolacího soudu byla podle názoru stěžovatele porušena zásada rovnosti účastníků, neboť důkazy byly hodnoceny ve prospěch povinné osoby, de facto státu, přičemž byla tím porušena základní zásada spravedlivého
III. ÚS 87/96
procesu. Stěžovateli nelze podle jeho názoru klást k tíži, že není negativně schopen prokázat, kdy a jakým způsobem se rodinný majetek dostal do dispozice státu.
Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soudní soustavy obecných soudů, a nemůže proto vykonávat přezkumné pravomoci, to však jen za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatel uplatnil námitky spočívající právě v porušení základních práv a svobod, nezbylo Ústavnímu soudu, než napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející přezkoumat. Předmětem řízení před Ústavním soudem bylo tedy ve vztahu k čl. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod především posouzení otázky dokazování v řízení před obecnými soudy.
V této souvislosti je třeba připomenout, že z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Princip nezávislosti soudu je třeba důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v §120 odst. 1 a 2 o.s.ř.; vycházeje z návrhového tvrzení obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy vzhledem k petitu je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Je věcí obecného soudu, jak s rozporem mezi provedenými důkazy naloží. Je však jeho povinností provedený důkaz odporující důkazům ostatním ve smyslu §120 odst. 1 o.s.ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej případně odmítá či pokládá za nevěrohodný) a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§132 odst. 1, §157 odst. 2 os.ř.).
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení mu předcházející ve smyslu výše uvedených úvah a dospěl k závěru, že odvolací soud, jehož rozsudek byl ústavní stížností napadnut, postupoval v souladu s pravidly stanovenými pro provádění dokazování. Podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je důkazní povinnost na straně oprávněné osoby, která musí prokázat, že je oprávněnou osobou a že předmětný majetek přešel na stát způsobem uvedeným v §6 cit. zákona a v rozhodném období vymezeném v §1 odst. 1 cit. zákona. Tuto důkazní povinnost stěžovatel neunesl, když soud I. stupně a následně i odvolací soud dovodily, že rozhodnutí O.ú. a F., o přechodu práva vlastnického z 6. 4. 1948, č.j. A-1377-III/3 bylo rozhodnutím o předmětných nemovitostech, které již byly ve vlastnictví státu jako konfiskovaná podstata firmy A. Sch. Stejně tak se stěžovateli nepodařilo prokázat, že předmětné nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu (§6 odst. 2 cit. zákona). Konfiskace podle dekretu prezidenta č. 108/1945 Sb. nastávala ex lege, dekret pouze připouštěl, aby při konfiskaci majetku fyzických osob byly podmínky konfiskace následně vyvráceny (konstrukce vyvratitelné právní domněnky). Naplnění tohoto ustanovení dekretu se stěžovateli jako oprávněné osobě v občanskoprávním řízení zjevně nepodařilo prokázat. Odvolací soud se také touto
III. ÚS 87/96
Skutečností zabýval a konstatoval, že důkazy, které stěžovatel předkládal, se vztahovaly k matce stěžovatele, nikoliv k otci stěžovatele, který ale byl vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ve zkoumaném občanskoprávním soudním řízení soudy obou stupňů prováděly důkazy podle návrhu účastníků, hodnotily tyto důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a v odůvodnění se vyjádřily ke všem provedeným důkazům a formulovaly způsob jejich hodnocení a použití. V tomto postupu Ústavní soud nemohl shledat porušení základních práv zakotvených v č1. 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod, a proto nemůže považovat podanou ústavní stížnost za důvodnou.
Vzhledem k těmto skutečnostem nezbylo Ústavnímu soudu ČR než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 1996
JUDr.Vladimír JURKA
soudce Ústavního soudu