ECLI:CZ:US:1996:4.US.109.96
sp. zn. IV. ÚS 109/96
Usnesení
IV. ÚS 109/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. E.Y.U., zastoupeného advokátem J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. 5 To 92/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 4. 1996 doručena ústavní stížnost směřující proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o tom, že podle §148 odst. l písm. c) trestního řádu se jako nedůvodné zamítají stížnosti městského státního zástupce a obviněného MUDr. E.Y.U., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. 42,T 20/95,a dále podle §72 odst. 2 tr.ř. byla zamítnuta žádost obviněného M.R.O. o propuštění z vazby na svobodu. Podle §188 odst. 1 písm. e) tr.ř. Městský soud v Praze po předběžném projednání obžaloby vrátil státnímu zástupci k došetření trestní věc obviněných MUDr. E.Y.U., H.M.B., I.A.G. a M.R.O. a všichni obvinění byli podle §192 tr.ř. ponecháni ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a b) tr.ř.
IV. ÚS 109/96
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění vazby podle §67 písm. a) tr.ř. pouhou skutečností, že všichni obvinění jsou tureckými státními občany, je nepřípustnou diskriminací cizích státních příslušníků. Pokud jde o důvod podle §67 písm. b) tr.ř. uvádí, že všichni byli řádně vyslechnuti a skutečnost, že mají být provedeny důkazy v rámci došetření, jejichž provedení se domáhali od počátku řízení, nemůže zakládat konkrétní obavu, že by obvinění provedení těchto důkazů mařili. Stěžovatel pro dokreslení nezákonnosti omezení osobní svobody poukazuje na skutečnost, že návrh na vzetí do vazby byl podán 15. 9. 1994 MP v P., tedy v době, kdy tento orgán již neexistoval. Dále pak uvádí, že do doby omezení osobní svobody nebyla zahrnuta doba zajištění ve smyslu §14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, což je v rozporu se zákonem a čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň namítá, že tím, že státní zástupce nepodal návrh na prodloužení lhůty dalšího trvání vazby ve smyslu §71 odst. 6 tr.ř., tj. 15 dní před 14. 9. 1995, a tím, že věc byla vrácena do přípravného řízení, skončila lhůta pro trvání vazby v přípravném řízení. Tento názor stěžovatel opírá o §71 odst. 8 věta druhá tr.ř. Proto navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno a městskému státnímu zástupci bylo uloženo propustit stěžovatele neprodleně z vazby.
Ústavní soud náležitě posoudil námitky vznesené stěžovatelem, avšak nedospěl k závěru, že stěžovatel byl napadeným usnesením dotčen na svých ústavně garantovaných právech nebo svobodách. Předně ústavní soud považuje za nutné podotknout, že vzetí do vazby je samozřejmě zásahem do osobní svobody, který však může být uskutečněn pouze z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Podstata ústavní stížnosti spočívá v pouhém nesouhlasu s důvody vazby podle §67 písm. a) a b) tr.ř., uvedeném již v jeho stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, bez jakéhokoliv označení důkazů a náležité ústavněprávní argumentace. Ústavní soud v postupu Vrchního soudu v Praze neshledal žádné pochybení při
IV. ÚS 109/96
přezkoumávání důvodnosti vazby a zejména nezjistil, že by diskriminoval obviněného jako tureckého občana. Odůvodnění toho, proč je stěžovatel jako obviněný ponechán ve vazbě, nevybočuje z mezí zákonnosti ani ústavnosti.
Pokud jde o námitku, že nebyla do doby trvání vazby započtena doba zajištění podle zákona č. 283/1991 Sb., vycházel Vrchní soud z názoru, že lhůta 24 hodin, ve které je podle §77 odst. 1 tr.ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného podle §76 odst. 1 tr.ř. Instituty zajištění a zadržení jsou sice spojeny s omezením osobní svobody, ale tato omezení splňují zcela jiný účel. Při zajištění podle zákona o Policii ČR se jedná v podstatě o taxativně vymezené kvalifikované případy předvedení osoby na omezenou dobu 24 hodin. Taková interpretace institutu zadržení podle trestního řádu vychází z čl. 8 odst. 3 Listiny a Ústavní soud neshledal důvod přisvědčit námitce stěžovatele o účelovosti výkladu a jeho rozporu s uvedeným článkem Listiny.
Z napadeného usnesení nevyplývá, že by stěžovatel uvedl ve stížnosti obdobné námitky, na které poukazuje v ústavní stížnosti. Navíc, jak uvádí Vrchní soud v Praze, z obsahu podané stížnosti vyplynulo, že nedostatky přípravného řízení a dosud opatřené důkazy podporují
opodstatněnost výroku o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Další tvrzení, která stěžovatel uvádí na dokreslení nezákonnosti vazby, zůstávají u pouhého konstatování a bez označení důkazů. Stejně tak nemůže před Ústavním soudem obstát tvrzení, že pravomocným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena základní práva a svobody zaručené ústavním zákonem. Rovněž nelze akceptovat návrh rozhodnutí na zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze i ve vztahu k obviněným, kteří
ústavní stížnost nepodali a na uložení povinnosti státnímu zástupci propustit všechny čtyři obviněné z vazby, neboť to je neslučitelné s postavením a kompetencí Ústavního soudu daných mu Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb. V této souvislosti je nutno
IV. ÚS 109/96
připomenout, že Ústavní soud není součástí obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR) a nemůže proto nad jejich činností vykonávat přezkumný dohled, zvláště jde-li v tomto případě o věc, která byla vrácena k došetření. Na ochranu svých práv má obviněný podle trestního řádu dostatek procesních prostředků a je na něm, aby je účelně využil.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, aniž by stěžovatele, resp. jeho právního zástupce, vyzýval k odstranění vad návrhu, neboť to považoval za daných okolností za bezpředmětné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj