Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 116/96 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 101/6 SbNU 233 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.116.96

sp. zn. IV. ÚS 116/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti bytového družstva N., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem AK, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, čj. 28 Ca 99/95-25, za účasti Městského soudu v Praze, zastoupeného předsedkyní senátu JUDr. E. P., jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, zastoupeného ředitelem ing. J. L., takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, čj. 28 Ca 99/95-25, s e z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, zamítajícímu stěžovatelovu žalobu na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 21. 2. 1995, čj. FŘ-7369/2/94, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru č. 107/93 na důchodovou daň za rok 1992, vydanému dne 27. 12. 1993 Finančním úřadem pro Prahu 1 pod čj. FÚ-1-2-8898/93, stěžovatel v podstatě uvádí, že postupem soudu a správních orgánů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody, zejména článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, článek 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona, resp. článek 11 odst. 1 Listiny, že každý má právo na ochranu svého majetku, článek 36 a článek 38 Listiny, že každý má právo, byl-li rozhodnutím orgánu veřejné správy zkrácen na svých právech, obrátit se na soud, a právo, aby jeho věc byla projednána veřejně v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným úkonům, článek 1 Listiny - porušení zásady rovnosti před zákonem, spočívající v nestejných podmínkách zdanění u bytových družstev a lidových bytových družstev [§3 odst. 3 písm. c) poslední věta zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů], jakož i v nestejných podmínkách zdanění u bytových družstev podle §3 odst. 2 citovaného zákona a §3 odst. 4 citovaného zákona, resp. obdobně u subjektů, jejichž příjmy z regulovaného nájemného podléhají zdanění, oproti subjektům, u nichž zdanění nepodléhají, a nemohou tak uplatnit všechny výdaje na dosažení příjmů -, jakož i tomu odpovídající příslušná ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel totiž od počátku tvrdil, že ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je bytovým družstvem, které se zabývá činností pro jiné odběratele než pro bytová družstva, a tudíž předmětem jeho důchodové daně je veškerá činnost a příjmy z ní plynoucí (kromě příjmů z nájemného za udržování družstevních bytů). Touto činností pro jiné odběratele je pronájem nebytových prostor, ale i družstevních bytů, jiným osobám než bytovým družstvům. V takovém případě nelze proto aplikovat ustanovení §4 odst. 4 citovaného zákona o rozdělení výdajů, neboť toto se odvolává výslovně na §3 odst. 2 citovaného zákona. Především nelze také ztotožňovat pojem činnosti pro jiné odběratele ve smyslu §3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s činností či podnikáním podle živnostenského zákona. Je totiž nepochybné, že pojem činnost pro jiné odběratele je širší než pojem živnost, což lze dovodit již prostým výkladem citovaného ustanovení. Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou také v rozporu s ustanovením §5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani. Pokud totiž tato vyhláška stanoví, že výše nákladů připadající na zdanitelnou činnost, nelze-li ji zjistit jinak, se zjistí podle vhodného kritéria, nutno dovodit, že za kritérium může sloužit pouze takové, které je v daném případě "vhodné", tj. které nejvíce odpovídá skutečnému poměru výdajů nutně vynaložených pro dosažení zdanitelných a nezdanitelných příjmů. Pokud použité kritérium zjevně vybočí z mezí tzv. vhodnosti, ocitá se správní uvážení v rozporu se zákonem. Absurdním důsledkem tohoto kritéria totiž je, že celkové zdanění stěžovatele je mnohonásobně vyšší při osvobození příjmů z nájemného z bytů, než pokud by tyto příjmy osvobozeny nebyly. Postup správních orgánů je tak zjevně v rozporu se základními zásadami daňového řízení zakotvenými v ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. V projednávané věci soud rozhodl navíc bez jednání pouze na základě listinných materiálů, a znemožnil tak stěžovateli zúčastnit se soudního jednání a reagovat na stanovisko odpůrce. Stěžovatelova záležitost nebyla tedy v žádném stadiu veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, ačkoli přezkoumání předmětných rozhodnutí správních orgánů rozhodně nelze považovat ze jednoduchý případ ve smyslu ustanovení §250f o. s. ř. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí. Účastník Městský soud v Praze ve vyjádření předsedkyně senátu JUDr. E. P. z 5. 9. 1996 uvedl, že na stěžovatele dopadá ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů, neboť pronájem nebytových prostor, není-li spojen s jinými než pouze základními službami, nelze chápat jako činnost pro jiné odběratele, jinými slovy, pouhý nájem nebytových prostor nelze chápat jako dodavatelsko-odběratelský vztah. Jde tedy o činnost spadající pod ustanovení §3 odst. 3 citovaného zákona. Pokud jde o kritérium podle §5 odst. 3 vyhlášky č. 193/1989 Sb., je právě zvolené kritérium, tj. poměr podlahové plochy bytů ku podlahové ploše nebytových prostor, kritériem vhodným ke zjištění poměrné části nákladů vztahujících se k té či oné činnosti stěžovatele. V projednávané věci nedostatečně zjištěný skutkový stav nebyl namítán a není namítán ani v podané ústavní stížnosti. Šlo tedy pouze o posouzení právní otázky, přičemž oba účastníci se k věci vyjádřili, byli s vyjádřením druhé strany seznámeni a byl jim ponechán dostatečný prostor k opětovnému vyjádření. Všechny podmínky, které umožňují soudu vzhledem k ustanovení §250f o. s. ř., aby ve věci rozhodl bez jednání, byly tedy splněny. Ze všech uvedených důvodů považuje Městský soud v Praze ústavní stížnost za neopodstatněnou. Vedlejší účastník, Finanční ředitelství pro hl. město Prahu, uvedl ve svém vyjádření z 13. 6. 1996, že Finanční úřad pro Prahu 1 postupoval při vyměření důchodové daně za rok 1992 v souladu s ustanovením §3 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů. Pronájem nebytových prostor nelze kvalifikovat jako "činnost pro jiné odběratele", neboť pronájem není živností ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Předmět důchodové daně stěžovatele určuje proto ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něj vztahuje ustanovení §4 odst. 4 citovaného zákona stanovící, že u poplatníků uvedených v §3 odst. 2 se uznávají pouze náklady nutně vynaložené na dosažení a zajištění příjmů, které jsou předmětem daně. Prováděcí předpis, tedy vyhláška č. 193/1989 Sb., v ustanovení §5 odst. 3 uvádí, že vztahují-li se příjmy jak na činnost zdaňovanou, tak na činnost nezdaňovanou, uznávají se náklady při stanovení základu důchodové daně jen v té výši, v jaké připadají na činnost dani podrobenou. Nelze-li jejich výši z účetnictví ani z jiné prokazatelné evidence zjistit, stanoví se podle vhodného kritéria, např. zastavěné plochy, ujetých kilometrů, počtu pracovníků apod., nebo podle poměru příjmů ze zdanitelné a nezdanitelné činnosti. Finanční úřad pro Prahu 1 ve svém posouzení vycházel ze srovnatelných parametrů bytové a nebytové plochy ukazujících, že náklady na údržbu a opravu bytového fondu jsou podstatně vyšší než náklady na plochu nebytovou. Takový postup je aplikován ve všech případech, kdy u pronajímaných objektů náklady nelze účetně rozdělit. Toto stanovisko zcela odpovídá filozofii daňového zákona, který připouští uplatnit ke zdaňovaným příjmům pouze výdaje nutné k jejich dosažení a zajištění. Návrh na použití kritéria přihlížejícího k příjmům z bytového fondu a pronajímaných prostor je irelevantní, neboť při stanovení ceny nájmů jsou zájmy členů družstva opačné a v žádném případě nevystihují množství a skutečný účel takto vynaložených nákladů. Z uvedených důvodů navrhuje proto vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti. Stanovisko k použití ustanovení §250f o. s. ř., umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky, vyjádřil Ústavní soud již v celé řadě svých rozhodnutí, v nichž vesměs byla zdůrazněna jeho výjimečnost. V projednávané věci, podle názoru Ústavního soudu, však o takový jednoduchý případ nepochybně nejde. Tomuto závěru nasvědčuje, mimo jiné, otázka volby vhodného kritéria pro stanovení základu důchodové daně. Podle ustanovení §5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani, v případě, vztahují-li se náklady poplatníka jak na činnost zdaňovanou, tak i na činnost nezdaňovanou (správní, zájmovou apod.), uznávají se náklady při stanovení základu důchodové daně jen v té výši, v jaké připadají na činnost dani podrobenou. Nelze-li jejich výši z účetnictví ani z jiné prokazatelné evidence zjistit, stanoví se podle vhodného kritéria, např. zastavěné plochy, ujetých kilometrů, počtu pracovníků apod., nebo podle poměru příjmů ze zdanitelné a nezdanitelné činnosti. V tomto směru zjistil Ústavní soud ze spisu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, sp. zn. FŘ-7369/2/94, že Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu zvolilo v napadeném rozhodnutí jako vhodné kritérium poměr bytové a nebytové plochy a na základě zjištění, že bytová plocha činí 69,39 %, zatímco nebytová plocha 30,61 % celkové plochy, dospělo k závěru, že náklady na údržbu a opravu bytového fondu jsou podstatně vyšší než náklady na plochu nebytovou. Jak Ústavní soud dále zjistil z obsahu spisu 28 Ca 99/95 Městského soudu v Praze, konstatoval tento soud v napadeném rozsudku, že stanovení konkrétního kritéria je věcí správního uvážení správního orgánu, takže soud pouze přezkoumává, zda toto uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§245 odst. 2 o. s. ř.). Podle názoru tohoto soudu správní orgán v daném případě meze a hlediska zákona respektoval, neboť právě zvolené kritérium umožňuje zjistit poměrnou část nákladů, nutných k dosažení a zajištění zdanitelných příjmů. Stěžovatel však již v řízení před správními orgány a v žalobě na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu tvrdil, co nyní opakuje i v ústavní stížnosti, že správním orgánem zvolené kritérium zjevně vybočuje z mezí tzv. "vhodnosti" stanovené zákonem, a že proto i správní uvážení ocitá se v projednávané věci v rozporu se zákonem. Také podle názoru Ústavního soudu kritérium zvolené v případě uvedeném v §5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani, musí obsahovat atributy "vhodnosti", tj. musí posléze umožnit, aby byly dodrženy základní zásady daňového řízení stanovené v ustanovení §2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle odst. 1 citovaného ustanovení při správě daně jednají správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení") v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. V projednávané věci použité kritérium by se tedy ocitlo v rozporu s výše uvedenými základními zásadami daňového řízení, a tudíž i v rozporu se zákonem, jestliže by zasáhlo buď práva a právem chráněné zájmy stěžovatele jako daňového subjektu nebo na druhé straně zájmy státu, a to způsobem, který by již bylo možno považovat za manifestní. Konstatované základní zásady daňového řízení tedy naznačují, že daňová politika státu má sice odpovídat jeho zájmům a že jejím cílem je správné stanovení a vybrání daně (§2 odst. 2 citovaného zákona), že však rozhodně nemůže mít jednostranný charakter. Uvažováno z tohoto pohledu, není o vhodnosti použitého kritéria v projednávané věci, a to s přihlédnutím k obsáhlým, nicméně nedostatečně zkoumaným argumentům stěžovatele, jasno, a proto není jasno ani v základní otázce, zda správní uvážení vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§245 odst. 2 o. s. ř.). Již ve světle tohoto jediného momentu se tedy, podle názoru Ústavního soudu, ukazuje, že k rozhodnutí bez nařízení jednání nebyly v projednávané věci splněny podmínky uvedené v ustanovení §250f o. s. ř. Ústavní soud proto z uvedených důvodů, aniž by již považoval za nezbytné se zabývat dalšími aspekty případu, ústavní stížnosti pro porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny, vyhověl [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. října 1996