ECLI:CZ:US:1996:4.US.151.96
sp. zn. IV. ÚS 151/96
Usnesení
IV. ÚS 151/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti F.N., zastoupeného advokátkou JUDr. S.V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 1996, sp. zn. 19 Co 56/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 3. 6. 1996 doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost, které bylo na základě výzvy k odstranění vad návrhu doplněno podáními doručenými dne 15. 7. 1996 a 30. 8. 1996. Ústavní stížnost byla podána v zákonné lhůtě a směřuje proti výše uvedenému rozhodnutí, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 15. 8. 1994, č. j. 4 C 352/88-38, v právní věci o náhradu škody. Rozsudkem soudu I. stupně byl zamítnut návrh stěžovatele, aby odpůrci - Ř. a DS., - byli
IV. ÚS 151/96
povinni společně a nerozdílně zaplatit navrhovatelům Z. a F.N., částku Kč 28 000,- do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Stěžovatel je toho názoru, že napadeným rozsudkem bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu stanoveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň že byla porušena rovnost účastníků v řízení garantovaná v čl. 37 odst. 3 Listiny. Tato porušení spatřuje v tom, že byl zamítnut jeho návrh na vypracování znaleckého posudku, a to z důvodu procesní hospodárnosti řízení, a že pokud by se jednalo o spor o podstatně vyšší náhradu škody nebo alespoň o účastníky, jimž by bylo možné reálně uložit složení přiměřené zálohy na vypracování předmětného posudku, byl by tento důkaz proveden. Stěžovatel proto navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově vedeného pod sp. zn. 4 C 352/88, který si v souvislosti s opatřením podkladů pro své rozhodnutí Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel spolu s manželkou se domáhali náhrady škody ve výši Kč 28 000,- s odůvodněním, že tuto škodu utrpěli v důsledku pojezdu těžkých vozidel při provádění stavebních prací v rámci výstavby dálnice, kdy došlo ke tvoření trhlin ve stropech a zdech domu. V rámci řízení před soudem I. stupně obě strany sporu předložily znalecké posudky, které měly povahu listinného důkazu. Vzhledem k
rozdílnosti závěrů uvedených v těchto posudcích byl usnesením ze dne 24. 1. 1989 soudem ustanoven jiný znalec (Ing. J.M.) k objasnění příčin tvorby trhlin domu a následnému vyčíslení škody. Znaleckým posudkem ze dne 3. 5. 1989 byl v podstatě konstatován závěr, že v domku se nacházejí četné šikmé trhliny, vzniklé konsolidací nebo klimatickými vlivy, a tyto trhliny se zvětšily otřesy při pojezdu těžkých vozidel a lze je odstranit malířskými pracemi. Rovněž náklady, které vyčíslil znalec (Ing. O.V.) na žádost stěžovatele, jsou podle znalce ustanoveného soudem nepřiměřeně vysoké. Soud při dalším
IV. ÚS 151/96
projednávání věci akceptoval návrh stěžovatele na vypracování revizního posudku a usnesením ze dne 18. 1. 1990 ustavil znalcem ÚG v P. (nyní ČG). Ten ve svém vyjádření ze dne 20. 7. 1993 konstatoval, že za základní materiál pro posouzení případu považuje znalecký posudek vypracovaný znalcem Ing. J.M. Dále uvedl, že pokud se nepodaří v souvislosti s tímto vyjádřením spor uzavřít, bude nutné provést rozsáhlé a důkladné posouzení seismických účinků dopravy na objekt, což odhadl v nákladech na částku minimálně Kč 100 000,-. V odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně stěžovatel uvedl, že soud své závěry opřel o vyjádření ČG, které se žádným způsobem nevypořádalo s obsahem znaleckého posudku zpracovaného Ing. O.V., a namítl, že soud nepřipustil výslech tohoto znalce. Revizní posudek byl podle jeho názoru proveden od stolu, bez znalosti místa a podmínek, a proto bylo na zvážení soudu, zda provede ještě další znalecký
posudek. Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud I. stupně zjistil správně skutkový stav a vyvodil z něj i správný právní závěr, a proto není důvod doplňovat dokazování dalším znaleckým posudkem.
Ústavní soud je při posuzování obsahu ústavní stížnosti především povinen respektovat, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v systému všeobecného soudnictví nebo náhradní instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Předpokladem výše uvedeného však zůstává, že obecné soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Z vyžádaného spisu ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl v rámci dokazování zjištěn, a to za účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu. Jak již z výše uvedeného vyplývá, soud I. stupně vyslechl účastníky sporu, v rámci provádění listinných důkazů konstatoval znalecké posudky, ustanovil znalce,
kterého vyslechl,
IV. ÚS 151/96
nechal tři znalecké posudky podrobit znaleckému zkoumáni ČG a zároveň se vypořádal s dalším důkazním návrhem.
Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy České republiky vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu a vyplývá z ní i postup soudu podle §120 o.s.ř. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Podle ustanovení §132 o.s.ř. pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. To platí nepochybně i o důkazu znaleckým posudkem, kdy soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické zdůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Pokud jde o námitku stěžovatele, že ČG podal pouze vyjádření, ústavní soud odkazuje na ustanovení §127 odst. 2 a 4 o.s.ř.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá tedy do výlučné pravomoci obecného soudu a Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. To, že po provedeném řízení obecné soudy zamítly návrh stěžovatele a vypořádaly se s jeho důkazními návrhy způsobem, se kterým se neztotožňuje, nezakládá ještě důvod k ústavní stížnosti, která je navíc
jen opakovanou polemikou s učiněnými rozhodnutími. Nelze proto spatřovat namítaný zásah do ústavních práv v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv uváděných stěžovatelem. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně
IV. ÚS 151/96
neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj