ECLI:CZ:US:1996:4.US.154.96
sp. zn. IV. ÚS 154/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti V.R zastoupeného advokátem JUDr. O.P., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 1996, č. j. 6 To 203/96-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 6. 6. 1996 doručena včas podaná ústavní stížnost směřující proti uvedenému rozhodnutí, kterým bylo podle §149 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 1996, č. j. Nt 237/96-4, a rozhodnuto tak, že podle §71 odst. 2 tr.ř. se lhůta trvání vazby prodlužuje do 19. 8. 1996, neboť i nadále trvá důvod vazby uvedený v §67 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavní práva stanovená v čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a v čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/1976 Sb.) V této souvislosti namítá, že důvod trvání vazby uvedený v napadeném rozhodnutí, že obvinění jsou stíháni pro závažný trestný čin a již sama tato skutečnost vyvolává obavy, že obvinění budou ovlivňovat, pokud by byli propuštěni z vazby, objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, není důvodem uvedeným v zákoně. Dále uvádí, že tvrzení o tom, že se někteří svědkové nedostavili k výslechu a o ustanovení a výslechu dalších svědků v souvislosti s rozšiřováním obvinění, je účelové. Stejně tak i okolnost, že se k trestní činnosti nevyjadřuje, se nemůže stát důvodem prodloužení vazby. Podle názoru stěžovatele je třeba kromě existence vazebního důvodu prokázat vážné důvody, v důsledku kterých v uplynulé lhůtě nebylo možné řízení ukončit. Konečně namítá i to, že orgány činné v trestním řízení neprovedly v přiměřené lhůtě potřebné úkony vedoucí k objasnění či odstranění konkrétních skutečností. Proto navrhuje, aby napadené usnesení bylo zrušeno.
Ústavní soud posoudil vznesené námitky, avšak nedospěl k závěru, že stěžovatel by byl napadeným usnesením dotčen na svých ústavně garantovaných právech či svobodách. Předně Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že vzetí do vazby je samozřejmě zásahem do osobní svobody, který však může být uskutečněn pouze z důvodu a na dobu, jež stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu. Podstatu ústavní stížnosti lze spatřovat v nesouhlasu stěžovatele s tím, že nadále zůstává ve vazbě. Navíc je třeba konstatovat, že obdobné výhrady uvedené v ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně. Ústavní soud neshledal, že by uvedení důvodu vazby podle §67 písm. b) trestního řádu ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu a to, jaké skutečnosti vedly soud k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně porušení čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, že každý má právo na trestní řízení v přiměřené době nebo na propuštění, lze konstatovat, že ani zde takové porušení Ústavní soud neshledal. Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, se kterou se ztotožňuje i Ústavní soud, je třeba přiměřenost lhůty určitého řízení posuzovat komplexně podle okolností případu s přihlédnutím ke složitosti věci a k jednání stěžovatele a orgánů projednávajících případ. V daném případě, kdy byl stěžovatel jako obviněný vzat do vazby dne 19. 9. 1995 v souvislosti s trestním stíháním pro daňový delikt, a za situace, kdy v únoru 1996 došlo k rozšíření obvinění a je třeba provést další dokazování, nelze konstatovat výše namítané porušení. Ústavní soud rovněž připomíná, že stěžovatel jako obviněný má podle trestního řádu na ochranu svých práv k dispozici dostatek procesních prostředků a je na něm, aby je účelně využil.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. 6. 1996