ECLI:CZ:US:1996:4.US.171.96
sp. zn. IV. ÚS 171/96
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. července 1996 ve věci ústavní stížnosti A. Ž., zastoupeného advokátem JUDr. V. B., proti porušování práva na soudní přezkum správního rozhodnutí Ministerstvem vnitra ČR, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve shora uvedené ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že odvoláním (rozkladem) ze dne 20. 10. 1994 se domáhal změny rozkazu ministra vnitra ČR č. 634 ze dne 22. 10. 1991, jímž mu byla za podmínek tehdy platného zákona č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odňata hodnost kapitána Policie ČR s následkem okamžitého skončení služebního poměru příslušníka Policie ČR. O tomto stěžovatelově odvolání (rozkladu) ministr vnitra nevydal žádné rozhodnutí, jak mu to ukládá zákon č. 186/1992 Sb., neboť ministr vnitra ČR reagoval pouhým dopisem z 2. 1. 1995. V tomto dopise bylo stěžovateli sděleno, že jeho podání nesplňuje podmínky rozkladu a dále, že nebyly shledány důvody ani pro použití mimořádného opravného prostředku. Stěžovatel se proto domáhal žalobou podanou ve smyslu ustanovení §247 o. s. ř. vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že uvedeným sdělením ministra vnitra ČR byl porušen zákon č. 186/1992 Sb., Městský soud v Praze však svým usnesením ze dne 23. 11. 1995, čj. 38 Ca 237/95-15, řízení zastavil. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že sdělení ministra vnitra ČR ze dne 2. 1. 1995 nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu ustanovení §244 a §247 o. s. ř., a nemůže být proto soudem přezkoumáváno. Zástupce stěžovatele se proto dalším podáním ze dne 16. 5. 1996 obrátil na ministra vnitra se stížností na nevyřizování jeho odvolání (rozkladu) z 20. 10. 1994, avšak rovněž bezvýsledně. Stěžovatel navrhuje proto vydání nálezu, jímž se Ministerstvu vnitra ČR zakazuje, aby pokračoval v porušování stěžovatelova práva na přezkum zákonnosti rozkazu Ministerstva vnitra ČR z 22. 10. 1991, č. 634, a přikazuje se mu, aby o odvolání (rozkladu) stěžovatele z 20. 10. 1994 rozhodl v souladu s ustanoveními o řízení dle hlavy deváté zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, v platném znění.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V projednávané věci je touto skutečností tvrzený zásah orgánu veřejné moci, spočívající podle stěžovatele v tom, že ministr vnitra doposud nerozhodl o jeho podání z 20. 10. 1994. Aniž by zkoumal otázku, zda o takový zásah orgánu veřejné moci skutečně jde, vzal Ústavní soud v úvahu tu okolnost, že již z dopisu ministra vnitra ČR z 2. 1. 1995 muselo být stěžovateli zjevno, že ministr vnitra ČR, jak se v uvedeném dopise výslovně konstatuje, považuje předmětnou záležitost za uzavřenou. Lhůta k podání ústavní stížnosti - přirozeně za již uvedeného a nezkoumaného předpokladu, že by dopis ministra vnitra ČR z 2. 1. 1995 bylo možno považovat za zásah orgánu veřejné moci - počala tedy běžet již uvedeným dnem, popř. dnem doručení tohoto dopisu, což znamená, že ústavní stížnost by stejně byla podána po lhůtě stanovené pro její podání. Jiný výklad by totiž vedl k tomu, že stěžovatel by ústavní stížnost mohl vždy včas podat v době, kterou si sám zvolí.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. července 1996