Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 176/96 [ nález / VARVAŘOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 102/6 SbNU 239 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.176.96

sp. zn. IV. ÚS 176/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti J.F., bytem D., zastoupeného JUDr. F. P., advokátem se sídlem v P. , proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca 114/95, za účasti Městského soudu v P., jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva práce a sociálních věcí - Správy služeb zaměstnanosti, jako vedlejšího účastníka, takto: Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca 114/95, a rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 17. 2. 1995, zn. 44/601/4605/3.2.1995, s e z r u š u j í . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 28. 6. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v P. ze dne 26. 4. 1996, sp. zn. 38 Ca 114/95, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zrušení rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 17. 2. 1995, zn. 44/601/4605/3.2.1995. Tímto rozhodnutím byla stěžovateli odmítnuta výplata hmotného zabezpečení před nástupem do zaměstnání. Tento závěr odůvodnil správní orgán a následně i soud tím, že stěžovatel sice formálně splňuje podmínku pro přiznání hmotného zabezpečení, avšak poněvadž jeho poslední zaměstnání bylo v cizině, bylo by možné hmotné zabezpečení poskytnout pouze tehdy, pokud by byl účasten sociálního zabezpečení v ČR. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí, když podle jeho názoru pojem předchozí zaměstnání ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. nepochybně vyjadřuje, že všechna zaměstnání předcházející žádosti o zprostředkování zaměstnání se z hlediska naplnění doby tímto ustanovením požadované sečítají, zatím co pojem "poslední" zaměstnání užitý v §17 tohoto zákona znamená určení toho z předcházejících zaměstnání, které se stává základem pro výpočet dávky. Podle názoru stěžovatele soud vůbec nevysvětlil, proč nemůže obstát tvrzení žaloby, že relevantním posledním zaměstnáním, ze kterého je třeba výpočet provést, je to zaměstnání, ve kterém byl stěžovatel naposledy účasten sociálního zabezpečení v ČR. Stěžovatel chápe dobu, v níž své právo může uplatnit (§13 odst. 1 cit. zákona) jako jakousi " ochrannou lhůtu", ve které, podá-li žádost musí mu být hmotné zabezpečení přiznáno. Postup správních orgánů i soudu považuje za diskriminační, neboť ve svých důsledcích omezuje právo občana svobodně si zvolit zaměstnání, a to i v cizině. Dochází tak k porušení ústavního principu rovnosti, neboť zde není žádný veřejný zájem na tom, aby občan, který místo toho, aby zůstal nezaměstnaným si najde zaměstnání v cizině byl v důsledku toho v podstatně nepříznivějším postavení nežli ten, kdo zůstane doma. Ze všech výše uvedených důvodů je stěžovatel toho názoru, že městský soud tím, že se ztotožnil s diskriminačním výkladem správního orgánu, porušil čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ústavní princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny. V tomto směru se dovolává stěžovatel též nálezu Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 135/93, který byl publikován pod č. 43, svazek 2, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Ve vyjádření Městského soudu v P., které si Ústavní soud vyžádal k podané ústavní stížnosti, se uvádí zejména, že soud na daný případ řádně aplikoval příslušná ustanovení zákona o zaměstnanosti a své rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně toho, z jakých důvodů neshledal porušení ústavního principu rovnosti občanů ani omezení práva občana zvolit si zaměstnání v cizině. Bylo zcela na vůli stěžovatele, aby si po dobu zaměstnání v cizině zajistil účast na sociálním zabezpečení v České republice, neboť takový postup právní úprava umožňuje. Pokud tak neučinil, nemohlo mu být zabezpečení přiznáno, neboť nebyl dán základ, ze kterého by mohlo být vypočteno. Ve vyjádření se dále uvádí, že šlo jen o posouzení právní otázky a proto nebylo nutné nařizovat jednání. Ve vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí - Správy služeb zaměstnanosti se uvádí, že v §17 odst. 5 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 1995, je upraven postup ke stanovení výše hmotného zabezpečení v případě, že poslední zaměstnání uchazeče je vykonáváno v cizině. Podmínkou je souběžná účast na důchodovém zabezpečení v ČR a základem výpočtu je +průměrný vyměřovací základ za posledních 12 kalendářních měsíců pro účely sociálního zabezpečení. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl po dobu výkonu zaměstnání v cizině účasten na důchodovém zabezpečení v ČR, nebylo mu možno přiznat hmotné zabezpečení pro absenci základu k jeho výpočtu, přesto, že splnil podmínku celkové doby předchozího zaměstnání. Posledním zaměstnáním nemůže být jiné, nežli to, které bezprostředně časově předchází podání žádosti o zprostředkování zaměstnání. Zákonná úprava je odvozena z principu pojištění a plateb, které občan uhradil s cílem zabezpečit se při řešení určité sociální události - v tomto případě nezaměstnanosti. Z těchto důvodů vedlejší účastník nepovažuje tvrzení o nerovnosti za oprávněné. Ústavní soud si kromě výše uvedených vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka vyžádal též spis Městského soudu v P., vedený pod sp. zn. 38 Ca 114/95, a seznámil se podrobně s jeho obsahem. Po posouzení všech výše uvedených skutečností a vyjádření dospěl Ústavní soud k názoru, že návrh je důvodný. Východiskem pro řešení věci je především smysl a účel zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění platném do 31. 12. 1995 (dále jen "zákon"), přičemž ne vždy musí nutně být tento smysl a účel výslovně vyjádřen přímo v zákonném textu. Podle §1 odst. 1 tohoto zákona se právem na zaměstnání rozumí též právo na hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a při ztrátě zaměstnání. Přitom odst. 3 tohoto paragrafu výslovně stanoví, že občan má právo svobodně si zvolit své zaměstnání na území ČR nebo v zahraničí. Obecné podmínky pro nárok na hmotné zabezpečení jsou pak stanoveny v §12 odst. 1 zákona, který stanoví, že uchazeči o zaměstnání, kterému do sedmi dnů od podání žádosti není zprostředkováno vhodné zaměstnání nebo zabezpečena možnost rekvalifikace, se poskytne hmotné zabezpečení. Bližší podmínky pak stanoví §13 odst. 1, který nárok na hmotné zabezpečení podmiňuje tím, že uchazeč splňuje podmínku celkové doby předchozího zaměstnání v délce alespoň 12 měsíců v posledních třech letech před podáním žádosti o zprostředkování zaměstnání. Tuto podmínku stěžovatel splňoval. Okolnosti vylučující nárok jsou pak stanoveny v §14 odst. 1 zákona, přičemž výpočet zde uvedený je nesporně výpočtem taxativním. Žádný z těchto důvodů u stěžovatele dán nebyl. Jednoznačně lze tedy dovodit, že stěžovatel měl právo na hmotné zabezpečení podle cit. zákona. Obě napadená rozhodnutí jsou postavena na konstrukci, že stěžovateli sice nárok zřejmě vznikl, musel by však být přiznán v nulové výši, neboť jej není z čeho vyčíslit. Tento názor odvozují z §17 odst. 5 zákona, v tehdy platném znění, podle kterého u uchazeče o zaměstnání, který své poslední zaměstnání vykonával v cizině a byl v této době účasten důchodového zabezpečení v České republice, se při stanovení výše hmotného zabezpečení vychází z průměrného vyměřovacího základu pro účely sociálního zabezpečení za posledních 12 měsíců. Toto ustanovení chápou obě rozhodnutí tak, že pokud stěžovatel vykonával své poslední zaměstnání v cizině, avšak nebyl účasten sociálního zabezpečení v ČR, zabezpečení mu nenáleží. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel v takových případech vyloučit uchazeče o zaměstnání z hmotného zabezpečení, pak by to nepochybně učinil výslovně v ustanovení §14, kam by takový vylučovací důvod systémově náležel. Všechna ustanovení §17 zákona jsou pouze ustanoveními o výpočtu dávek. Tato ustanovení jsou řazena obvyklou legislativní technikou, tedy od způsobu výpočtu v případech obvyklých, k výpočtům v případech zvláštních. Pro občany, kteří splňovali obě kumulativní podmínky, tj. pracovali v cizině a byli v té době účastni důchodového zabezpečení v ČR, stanovil zákon v §17 odst. 5 jiný základ pro výpočet nároku, pokud takový stav trval nejméně 12 měsíců. Jestliže takový stav trval po dobu kratší, pak se podle dříve platného ustanovení §17 odst. 6 použil tzv. fiktivní výdělek. Ústavní soud za tohoto legislativního stavu považuje interpretaci, která vylučuje z nároku na hmotné zabezpečení právě jen občany, kteří pracovali v cizině, avšak nebyli účastni důchodového zabezpečení v ČR, za diskriminující. Z hlediska principu rovnosti, jehož jádro v dané věci spočívá v akceptovatelnosti odlišného zacházení s těmi, kdo jinak splňují základní podmínku pro vznik nároku, je zřejmě jedině přijatelný takový výklad, že pro osoby, které pod režim speciálního ustanovení §17 odst. 5 nespadají, se použije režim obecný. Pro takový výklad svědčí i celý smysl zákona, zejména pak již zmíněné ustanovení §13 odst. 1, které by jinak ztrácelo v některých případech jakýkoli význam. Jinak řečeno - jestliže občan splňuje obecné podmínky stanovené zákonem pro hmotné zabezpečení, musí mu být toto zabezpečení poskytnuto, ať již je výše tohoto zabezpečení stanovena podle ustanovení zvláštních či podle ustanovení obecných. Z těchto důvodů považuje Ústavní soud interpretaci použitou v napadených rozhodnutích za rozpornou s principem rovnosti v právech, který vyplývá z čl. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto obě rozhodnutí zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 10. října 1996