ECLI:CZ:US:1996:4.US.186.96
sp. zn. IV. ÚS 186/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 1996, čj. 30 Ca 26/96-18, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 29. 11. 1995, čj. FŘ/2260/95, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3.
1996, čj. 30 Ca 26/96-18, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i výzvě
k zaplacení daňového nedoplatku, vydané Finančním úřadem
v Jaroměři dne 17. 7. 1995 pod čj. 2446/95/S/1673/HB, ve spojení
s výše uvedeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci
Králové, stěžovatel v podstatě uvádí, že kontrola provedená
Finančním úřadem v Jaroměři byla završena výzvou k úhradě daňového
nedoplatku, nikoli rozhodnutím, ukládajícím mu daňovou povinnost.
V tom tkví důvod, proč se stěžovatel snažil obsah předmětné výzvy
zvrátit ve svůj prospěch, to se mu však nepodařilo nejen v řízení
u Finančního ředitelství v Hradci Králové, ale ani v řízení před
krajským soudem, jenž svým rozhodnutím o zastavení řízení odepřel
stěžovateli právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z uvedených
důvodů stěžovatel proto navrhuje zrušení napadených rozhodnutí.
Krajský soud v Hradci Králové ve vyjádření předsedy senátu
JUDr. K. K. ze dne 23. 9. 1996 poukázal na důvody uvedené
v napadeném usnesení, k nimž dodal, že jeho závěry o tom, že
výzvou podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, se neukládá daňová povinnost, ale pouze určuje
náhradní lhůta k plnění daňové povinnosti již stanovené, potvrzuje
i znění §73 odst. 2 citovaného zákona, podle kterého může být
přikročeno k vymáhání daňového nedoplatku i bez předchozí výzvy
podle §73 odst. 1. Krajský soud nezkoumal, zda rozhodnutí
ukládající daňovou povinnost již bylo vydáno, či nikoliv, neboť
toto zjištění pokládal pro posouzení přezkoumávaného rozhodnutí
správního orgánu za nepodstatné. Svým rozhodnutím krajský soud
tedy neporušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vedlejší účastník Finanční ředitelství v Hradci Králové
poukázal ve vyjádření své ředitelky JUDr. E. H. ze dne 2. 9. 1996
na článek III bod 9 zákona č. 259/1994 Sb., novelizující zákon č.
586/1992 Sb., o daních z příjmů. Podle tohoto novelizujícího
ustanovení v případech, kdy nebyly splněny podmínky pro osvobození
odložené daně podle §28 odst. 7 zákona č. 389/1990 Sb., je
poplatník povinen odloženou daň doplatit nejpozději ve lhůtě pro
podání přiznání za zdaňovací období, ve kterém došlo k nesplnění
podmínek pro uplatnění odkladu, nebylo-li rozhodnutím správce daně
stanoveno jinak. Tak se v projednávané věci nestalo, a proto
poplatník měl již ze zákona povinnost odloženou daň pro nesplnění
podmínek osvobození doplatit k termínu 31. 3. 1995. Z toho plyne
i oprávněnost výzvy k zaplacení daňového nedoplatku v náhradní
lhůtě podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez jakéhokoli dalšího
rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není
soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,
a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad
jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve
shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru Ústavní soud
zjistil z obsahu spisu Finančního ředitelství v Hradci Králové,
sp. zn. FŘ/2260/95, jakož i spisu 30 Ca 26/96 Krajského soudu
v Hradci Králové, že Finanční úřad v Jaroměři vyzval stěžovatele
dne 17. 7. 1995 pod čj. 2446/95/S/1673/HB podle ustanovení §73
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění
pozdějších předpisů, k zaplacení daňového nedoplatku za období
1990 - 1992 ve výši Kč 736 075,--. Finanční ředitelství v Hradci
Králové přezkoumalo na základě stěžovatelem podaného odvolání
podle ustanovení §50 odst. 3 citovaného zákona napadenou výzvu
a rozhodlo tak, že odvolání stěžovatele zamítlo. V závěru
obsáhlého odůvodnění svého rozhodnutí Finanční ředitelství
v Hradci Králové konstatuje, že k výzvě k zaplacení daňového
nedoplatku v náhradní lhůtě došlo oprávněně a že neexistují
zákonné důvody pro její zrušení, například z toho důvodu, že
daňový nedoplatek byl zaplacen nebo prominut, nebo že právo
vymáhat daň zaniklo. Krajský soud v Hradci Králové, jenž
rozhodoval o žalobě proti uvedenému rozhodnutí Finančního
ředitelství v Hradci Králové, napadeným usnesením řízení zastavil.
Jak uvádí krajský soud v důvodech svého rozhodnutí, pod pojmem
"rozhodnutí správního orgánu" v řízení podle hlavy páté části
druhé o. s. ř. je nutno chápat pravomocný a zpravidla
i vykonatelný výsledek správního řízení o určité záležitosti,
zasahující konečným způsobem do práv a povinností právnických nebo
fyzických osob. Podstatné pak je, aby správní orgán takovýmto
aktem autoritativním, a právní moc předpokládajícím, způsobem
zasáhl do právní sféry stěžovatele. V daném případě tato podmínka
není splněna, neboť výzva podle §73 odst. 1 zákona č. 337/1992
Sb., ve znění pozdějších předpisů, neukládá stěžovateli žádnou
povinnost, není ve smyslu ustanovení §73 odst. 4 citovaného
zákona exekučním titulem, ale svou povahou pouhou upomínkou
k zaplacení daňového nedoplatku. Nelze proto mít za to, že by na
jejím základě vzniklo právo nebo povinnost podrobit se daňové
exekuci dříve, než stěžovatelova daňová povinnost bude stanovena
ve smyslu ustanovení §32 odst. 8 citovaného zákona. Jde tedy
o rozhodnutí procesní povahy, uvozující řízení exekuční, tedy
rozhodnutí, kterým se neukládá daňová povinnost, ale pouze určuje
náhradní termín, v němž povinný má splnit již stanovenou daňovou
povinnost. Takové rozhodnutí však ve smyslu ustanovení §248 odst.
2 písm. e) o. s. ř. nepodléhá přezkumné činnosti soudu, a proto
řízení muselo být podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř.
zastaveno.
Z ustanovení §73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, lze dovodit, že sám
pojem "splatný daňový nedoplatek" předpokládá, že správce daně
daňovému subjektu daň již vyměřil a předepsal. O stanoveném
základu daně a vyměřené dani vyrozumí správce daně daňový subjekt
platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem,
nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, a takto vyměřenou
daň současně předepíše (§46 odst. 1, odst. 4 citovaného zákona).
Podle ustanovení §32 odst. 1 citovaného zákona lze v daňovém
řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím.
V projednávané věci však nejde o případ, kdy by tento nebo
zvláštní zákon stanovil jinak (odst. 4 citovaného zákona), ani
o případ uvedený v odst. 5 citovaného zákona, kdy správce daně
nemusí sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, protože
vyměřená daň se od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení
neodchyluje. Z obsahu spisu Finančního ředitelství v Hradci
Králové, sp. zn. FŘ/2260/95, a v něm založených přiznání
stěžovatele k daním z příjmů obyvatelstva za léta 1990 až 1992 je
totiž patrno, že stěžovatelovy údaje se liší od zjištění
Finančního úřadu v Jaroměři nejen pokud jde o sám odklad placení
daně, ale také pokud jde o celkovou výši daně. Napadená výzva
Finančního úřadu v Jaroměři a na ni navazující rozhodnutí
Finančního ředitelství v Hradci Králové deklarují tedy daňovou
povinnost, která však rozhodnutím správního orgánu nebyla doposud
založena. Takové rozhodnutí deklaratorní povahy má nepochybně
všechny atributy rozhodnutí správního orgánu a nelze je podle
názoru Ústavního soudu považovat za rozhodnutí pouhé procesní
povahy, jakým je kupříkladu zamítnutí odvolání pro jeho
opožděnost, rozhodnutí o přerušení řízení (§29 správního řádu)
apod. Jde totiž o rozhodnutí, které konstatuje existenci splatného
daňového nedoplatku, a tím i již existující daňovou povinnost
stěžovatele, a to jako první úkon daňové exekuce.
Postupem krajského soudu bylo tedy porušeno stěžovatelovo
ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v článku 36
odst. 1 Listiny, a proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle
ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu, vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a)
citovaného zákona napadené usnesení zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. října 1996