Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15.02.1996, sp. zn. IV. ÚS 194/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 10/5 SbNU 69 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.194.95

sp. zn. IV. ÚS 194/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 265/95, ze dne 5.4.1995, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 322/92, ze dne 12.9.1994, a Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 8 Co 265/95, ze dne 5.4.1995, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho vlastnického práva, zaručovaného Listinou základních práv a svobod. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 322/92, ze dne 12.9.1994, byl zamítnut návrh stěžovatele, směřující proti odpůrcům MUDr. J. J. a H. J., aby těmto byla stanovena povinnost - jako osobám povinným ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění - uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání parcely č. 1088/163, zast. plocha o výměře 258 m2 s domem č.p. 398, parcely č. 1088/83, zahrada o výměře 295 m2, parcely č. 1088/302, zast. plocha o výměře 37 m2 s garáží v k.ú. České Velenice na LV č. 93. Při svém rozhodování vycházel uvedený soud ze zjištění, že předmětné nemovitosti přešly v tzv. rozhodném období na stát na základě trestního rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 1 T 36/83, ze dne 28.1.1983, jímž byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona, mimo jiné i k trestu propadnutí majetku, dále ze zjištění, že stěžovatel byl zcela rehabilitován dle zákona č. 119/1990 Sb., považoval tedy stěžovatele za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., vycházel však ze závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by manželé J., kteří předmětné nemovitosti získali od státu - Městského národního výboru v Českých Velenicích, kupní smlouvou ze dne 11.11.1983, za cenu 166.076,25 Kčs, by je získali na základě protiprávního zvýhodnění, anebo v rozporu s tehdy platnými předpisy, jak to vyžaduje ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. V tomto směru vycházel soud I. stupně ze znaleckého posudku, z něhož zjistil, že kupní cena byla v době prodeje stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy a při prodeji nedošlo, podle něj, ani k porušení vyhlášky o správě národního majetku, když bylo svědecky prokázáno, že mezi občany obce se všeobecně o prodeji nemovitostí vědělo. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž opětovně poukazoval na skutečnost, že při prodeji nemovitostí odpůrcům došlo k porušení tehdy platných předpisů, zejména vyhlášky o správě národního majetku a směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku, když prodej nemovitostí nebyl v místě řádně vyhlášen a navíc neexistovala potřeba stabilizace lékaře, neboť odpůrce již v obci bydlel ve státním bytě. Kromě toho poukazoval také na to, že právní úprava obsažená v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je do určité míry v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť stěžovateli, který byl soudně rehabilitován, brání v obnovení jeho vlastnického práva k nemovitostem. O tomto odvolání stěžovatele pak rozhodoval Krajský soud v Českých Budějovicích, který svým rozsudkem, sp. zn. 8 Co 265/95, ze dne 5. 4. 1995, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Také, podle krajského soudu, v řízení nebylo prokázáno, že by veřejnost nebyla vhodným způsobem o prodeji předmětných nemovitostí informována, což byla jedna ze základních námitek ze strany stěžovatele. Objektivnost zjištění opaku potvrzuje, podle něj, zejména skutečnost, že o koupi nemovitostí projevilo zájem více občanů. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se pak dále uvádí, že směrnice pro prodej rodinných domků z národního majetku č. 10 z roku 1964 navíc ani nevyžadovala striktní postup při prodeji ve smyslu stěžovatelem uváděné povinnosti oznámit prodej na obecní vývěsce, tato ve svém článku 2 odst. 2 uvádí pouze, že neprojeví-li o koupi rodinného domku jeho dosavadní uživatel zájem v přiměřené lhůtě mu určené, upozorní státní organizace vhodným způsobem veřejnost na možnost koupit rodinný domek. Bylo tedy na příslušném orgánu, jaký vhodný způsob k oznámení zvolí, přitom z provedených zjištění je zřejmé, že veřejnost, která také o koupi zájem projevila, byla s prodejem seznámena. Neprokázanou pak, podle krajského soudu, zůstala i další námitka stěžovatele o protiprávním zvýhodnění kupců, když tito byli vybráni mezi více uchazeči pro potřebu stabilizace lékaře v obci. Podle krajského soudu nelze považovat za protiprávní zvýhodnění správní úvahu příslušného výběr konajícího orgánu, který sám zvolil kritéria svého výběru, která také, podle svého subjektivního cítění, naplnil. Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel včas ústavní stížnost, v níž především poukazuje na to, že obecné soudy se neztotožnily s jeho námitkou, že prodej nemovitosti nebyl učiněn v souladu s vyhláškou o správě národního majetku, když prodej nebyl publikován na veřejné vývěsce. V tomto směru soud, podle něj, dospěl k poněkud kurióznímu závěru, když v odůvodnění rozsudku uvedl, "nebylo prokázáno, že by nebylo veřejně oznámeno ve vývěsce národního výboru, že nemovitosti se prodávají a nebyl prokázán ani opak", a proto soud vycházel ze zjištění, že se mezi občany o prodeji nemovitosti všeobecně vědělo. Uvedený závěr je podle stěžovatele absurdní. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §120 o.s.ř., podle něhož je povinností soudu zjistit skutečný stav věci a jestliže toto zjištění důkazy neumožňují, pak to soud musí ve svém odůvodnění konstatovat. Tomuto zjištění, anebo naopak nemožnosti takovéhoto zjištění, musí odpovídat i právní závěr soudu. Namítá dále, že obdobným způsobem postupoval soud v případě důkazu o stabilizaci odpůrce, když jeho závěr o tom, že MUDr. J. byl stabilizován tím, že se přestěhoval do Českých Velenic a v souvislosti s tím koupil předmětný rodinný domek, byl zcela v rozporu s tím, že tento již předtím dva roky ve Velenicích bydlel. Stěžovatel pak dovozuje, že rozsudek s takovýmto odůvodněním odporuje základním ustanovením občanského soudního řádu, zejména ustanovení §132 o.s.ř. Poukazuje dále na to, že krajský soud, jako soud odvolací, nebyl schopen zrušit rozsudek soudu I. stupně pro uvedené absurdní právní závěry, které soud z důkazního řízení vyvodil, v každém případě však nezhojil porušení základního lidského a občanského práva - práva vlastnického (zaručovaného Listinou základních práv a svobod), jehož se svým rozsudkem dopustil soud I. stupně. Ve vztahu k porušení uvedeného práva pak v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje dále na to, že trestem propadnutí majetku, který byl vynesen jako součást rozsudku, odsuzujícího jej pro opuštění republiky, byl výkon jeho vlastnického práva k předmětným nemovitostem pouze ztížen, nikoliv však zrušen. Takto to také správně dovozuje zákon o soudních rehabilitacích č. 119/1990 Sb., který konstatuje, že zrušením původních odsuzujících rozsudků se obnovuje tehdejší právní stav, a to ex tunc, včetně obnovení vlastnického práva. Protože se tak děje za právní fikce, jako kdyby odsuzujícího rozsudku vůbec nebylo,dovozuje stěžovatel, že nikdy nepřestal být vlastníkem předmětných nemovitostí. Na tom pak, podle jeho názoru, nemění nic jakékoliv výkony odsuzujícího nezákonného rozsudku, včetně rozhodnutí finančních odborů MNV či ONV a zápisy do evidence nemovitostí. Zákon č. 119/1990 Sb. tak precizně formuluje nápravu základního občanského a lidského práva - práva vlastnického - a oba napadené rozsudky obecných soudů jsou s tímto zákonem zcela v rozporu. Navrhl proto, aby oba rozsudky, jakožto rozsudky odporující základním lidským a občanským právům, byly zrušeny. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako účastník řízení, ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. H. J. a MUDr. J. J. se v tomto řízení svého postavení vedlejšího účastníka podle §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vzdali. Jak plyne z obsahu spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 322/92, obecné soudy, které stěžovatele považovaly za oprávněnou osobu ve smyslu §3 odst. l zákona č. 87/1991 Sb., se v řízení zabývaly především okolnostmi, které měly, podle tvrzení stěžovatele, na straně manželů J. založit znaky povinné osoby podle §4 odst. 2 citovaného zákona, v platném znění, a to se závěrem, že tyto podmínky splněny nebyly. Především je třeba uvést, že Ústavní soud, jak již vyslovil v mnoha svých dřívějších nálezech, není soudem nadřízeným soudům obecným a za předpokladu, že tyto při své činnosti postupují v souladu s principy stanovenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, není oprávněn do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Zaměřil se proto Ústavní soud v dané věci především na posouzení otázky, zda v řízení před obecnými soudy byly dodrženy principy spravedlivého procesu, zakotvené v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V tomto směru však nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že by v průběhu řízení došlo k porušení práv v uvedené hlavě zakotvených. Provádění dokazování probíhalo před obecnými soudy způsobem zákonem předpokládaným a pokud jde o samotné hodnocení důkazů, pak ani jejich zhodnocení nevybočilo, podle přesvědčení Ústavního soudu, z rámce §132 o.s.ř. Vzhledem k interní povaze směrnice tehdejšího MF č. 10 ze dne 2.4.1964, čj. 314/17.756/64, o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, je Ústavní soud - stejně jako soudy obecné - tohoto názoru, že způsob realizace čl. 2 odst. 2 citované směrnice ukládající státním organizacím, spravujícím majetek zamýšlený k prodeji občanům, vhodným způsobem upozornit veřejnost na možnost koupit rodinný domek, závisel případ od případu na konkrétních okolnostech. Za situace, kdy se sice nedochovaly písemnosti (např. veřejné oznámení) výslovně týkající se "vhodného způsobu upozornění" na možnost koupě rodinného domu, ale jsou k dispozici dobové listiny o přihlášení se i jiných zájemců, než MUDr. J. J. a H. J., je možno přisvědčit právnímu závěru soudu, že v tomto směru nedošlo k přípravě zamýšleného prodeje způsobem, který by na straně MUDr. J. J. a H. J. zakládal znak protiprávnosti. Obecné soudy při zhodnocení výsledků dokazování vycházely z provedených důkazů - také výpovědi svědků -, z jejichž výslechů vyplynulo, že o koupi domu projevilo zájem více uchazečů, o jejichž žádostech bylo také národním výborem následně rozhodováno. Na tomto podkladě pak dospěly k závěru, že ze strany tehdejšího bývalého MNV byly zjevně učiněny kroky k upozornění veřejnosti na možnost koupit rodinný domek. Určitá neobratnost ve vyjádření tohoto závěru v odůvodnění rozhodnutí, zejména ze strany soudu prvého stupně, sama o sobě není protiústavní, svojí povahou a intenzitou nepředstavuje ve vztahu ke stěžovateli porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tentýž závěr lze učinit ohledně druhé části interního pravidla chování, podle něhož se dle čl. 2 odst. 2 citovaných směrnic rodinný domek prodá tomu občanovi, aby byl prodejem uspokojen i společenský zájem za daných okolností nejdůležitější ( v daném případě stabilizace lékaře zajištěním jeho bydlení v rodinném domku, s povinností uvolnit dosud užívaný byt, přičemž v této souvislosti je třeba uvést, že dříve koupenou nemovitost MUDr. J.J. pro její havarijní stav prodal 12.9.1983). Pokud jde o tu část odůvodnění ústavní stížnosti, v jejímž závěru stěžovatel dovozuje, že obě rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zákonem č. 119/1990 Sb., k tomu považuje Ústavní soud za nutné uvést následující. Zákon č. 119/1990 Sb. sice ve svém ustanovení §2 stanoví, že pravomocná odsuzující soudní rozhodnutí, vyhlášená v době od 25.2.1948 do 1.1.1990, týkající se skutků spáchaných po 5.5.1945, podle zákonů a jejich ustanovení tam vyjmenovaných, jakož i všechna další rozhodnutí v trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána, zároveň však již sám tento zákon ve svém ustanovení §23 odst. 2 stanoví, že podmínky uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku nebo zabrání věci, jakož i způsoby náhrady a rozsah těchto nároků, upraví zvláštní zákon. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 87/1991 Sb., na který se ostatně také stěžovatel při podání žaloby u obecného soudu odvolával, a jehož režim při rozhodování věci obecné soudy správně aplikovaly. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že vázanost uplatnění shora uvedených nároků na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. zdaleka není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, ale především zájmem osob oprávněných, jež by v důsledku neexistence této vázanosti na zákon č. 87/1991 Sb. mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům (například účinkům vydržení). Pokud jde o námitky stěžovatele v jejich souhrnu, je třeba poukázat na to, že ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům obecných soudů, které aplikovaly zákon č. 87/1991 Sb., jehož režim sám stěžovatel akceptoval tím, že se v návrhu na zahájení řízení podaném u obecného soudu na uvedený zákon odvolával. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost zamítl (§82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 15. února 1996