Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 07.10.1996, sp. zn. IV. ÚS 198/96 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 95/6 SbNU 191 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.198.96

sp. zn. IV. ÚS 198/96 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 7. října 1996 v senátě ve věci ústavní stížnosti L. F. proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1996, čj. 2 Cdon 482/96-98, za účasti Nejvyššího soudu České republiky jako účastníka řízení, takto: Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1996, čj. 2 Cdon 482/96-98, se z r u š u j e . Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému usnesení Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 1995, čj. 14 Co 1/95-87, odmítajícímu odvolání stěžovatele pro jeho opožděnost, stěžovatel uvádí, že postupem obecných soudů byly porušeny zásady spravedlivého procesu podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší soud při svém rozhodování totiž zcela pominul to, že po vydání rozsudku soudem prvého stupně bylo prováděno dokazování, týkající se doručení tohoto rozsudku, přičemž postupem krajského soudu byla stěžovateli znemožněna účast při tomto dokazování, a tím i realizace jeho procesních práv. Podle stěžovatelova názoru bylo tedy jeho dovolání přípustné z důvodu uvedeného v §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje zrušení napadeného usnesení. Nejvyšší soud ČR odkázal ve vyjádření předsedy senátu JUDr. P. P. ze dne 4. 9. 1996 na obsah odůvodnění, ústavní stížností napadeného, usnesení, přičemž zdůraznil, že provádění úkonů podle ustanovení §210 odst. 2 o. s. ř. není prováděním důkazů (§122 - 131 o. s. ř.). Není zde proto namístě aplikace kupříkladu ustanovení §122 o. s. ř., podle něhož soud provádí dokazování při jednání. Odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád dává. O vadu, která je z hlediska zmíněného ustanovení významná, jde jen tehdy, jestliže postup soudu se projevil v průběhu řízení (tedy nikoli ve vlastním procesu rozhodování) a jestliže současně šlo o postup nesprávný (uvažováno z hlediska zachování postupu soudu určeného zákonem nebo dalšími obecně závaznými právními předpisy). V daném případě odvolací soud rozhodoval podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř., takže k projednání odvolání nebylo třeba nařizovat jednání [§214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jestliže tedy stěžovatel nebyl v souvislosti s šetřením prováděným podle ustanovení §210 odst. 2 o. s. ř., jakož i v souvislosti se samotným projednáním jeho odvolání podle ustanovení §214 odst. 2 písm. a) o. s. ř., soudem předvolán, nebyl tím naplněn předpoklad ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., neboť procesní předpis v tomto případě soudu neukládal ve vztahu k účastníkům konkrétní procesní povinnost. Proto v tomto případě není dán ani stěžovatelem uplatněný dovolací důvod. Z uvedených, a dalších, důvodů lze proto považovat ústavní stížnost za neopodstatněnou. Vedlejší účastník P. V. se podáním ze dne 10. 9. 1996 postavení vedlejšího účastníka vzdal. Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. V tomto směru zjistil Ústavní soud z obsahu spisu 34 C 140/92 Městského soudu v Brně, že rozsudek tohoto soudu ze dne 17. 3. 1994, čj. 34 C 140/92-58, se nepodařilo stěžovateli doručit poštou. Z dopisu vedoucí pošty Praha 7 ze dne 27. 4. 1994 je patrno, že komunikace se stěžovatelem je velmi nepříjemná a nesnadná, neboť odmítá převzít jakékoli modré soudní písemnosti, aniž by na zásilkách uvedl, že je odmítá přijmout. Podle názoru Ústavního soudu je tento odmítavý, a zřejmě i účelově podmiňovaný, postoj stěžovatele k přijímání písemností vzhledem k obsahu spisu zcela evidentní, to však nemůže nic změnit na nezbytnosti řádného doručení písemnosti stěžovateli jiným způsobem, upraveným v ustanovení §45 věta druhá o. s. ř. O takové doručení se Městský soud v Brně také pokusil prostřednictvím policejního orgánu, a to Policie ČR, místní oddělení Letná v Praze 7. Již Městský soud v Brně měl pochybnosti o splnění podmínek nezbytných k řádnému doručení písemnosti podle ustanovení §50 o. s. ř., podle něhož, odepře-li adresát bezdůvodně písemnost přijmout, je písemnost doručena dnem, kdy její přijetí bylo odepřeno. O tom musí být adresát doručovatelem poučen. V tom tkví také důvod, proč na neúplné a nepřesné sdělení uvedeného policejního orgánu ze dne 27. 6. 1994 reagoval Městský soud v Brně tak, že tento policejní orgán výslovně požádal o sdělení, kdy písemnost byla stěžovateli doručena a zda stěžovatel byl poučen o následcích bezdůvodného odepření jejího přijetí. Tyto pochybnosti i po podání obšírné zprávy zmíněného policejního orgánu ze dne 3. 11. 1994 sdílel i Krajský soud v Brně, jenž dopisem ze dne 24. 4. 1995 požádal Obvodní soud pro Prahu 1 o provedení důkazů výslechem svědka M. S., jenž byl pověřen doručením rozsudku Městského soudu v Brně stěžovateli. Na tomto místě třeba sice přisvědčit stanovisku Nejvyššího soudu ČR, že provádění úkonů podle ustanovení §210 odst. 2 o. s. ř. není prováděním důkazů, citované ustanovení podle názoru Ústavního soudu však na projednávanou věc nedopadá, neboť se týká povinností a úkonů soudu prvního stupně. Krajský soud sám však v otázce, zda stěžovateli bylo řádně doručeno, neměl jasno, a proto ještě před vydáním rozhodnutí považoval za nezbytné, byť jen pro ryze procesní, nicméně pro další postup řízení závažné, účely, tj. pro posouzení včasnosti podaného odvolání, provádět dokazování, čímž se věc posunula již do zcela jiné roviny. Krajský soud v Brně totiž teprve po provedení tohoto důkazu a jeho zevrubným hodnocením v kontextu s dalšími okolnostmi, jež vyšly najevo, dospěl k závěru, že stěžovateli byl rozsudek prvého stupně příslušným policejním orgánem řádně doručen a svým usnesením ze dne 5. 6. 1995, čj. 14 Co 1/95-87, stěžovatelovo odvolání podle ustanovení §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odmítl. V důvodech svého rozhodnutí krajský soud konstatuje, že stěžovatel byl z hlediska ustanovení §50 o. s. ř. řádně poučen, což zjistil právě z výpovědi nadstrážmistra M. S., o jejíž pravdivosti nemá důvodu pochybovat, jakož i z úředního záznamu policejního orgánu z 2. 11. 1994. Na těchto skutečnostech, jak dále konstatoval krajský soud, nemohou nic změnit ani výsledky, k nimž při prošetřování stížnosti JUDr. E. B. dospěl ředitel Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 7, neboť těmito výsledky o prošetření není vázán (§135 odst. 1 a contr.), a je tedy oprávněn sám posoudit otázku, zda v daném případě došlo k řádnému doručení rozsudku prvého stupně stěžovateli. Protože lhůta k podání odvolání uplynula dnem 30. 6. 1994, podal stěžovatel odvolání ze dne 4. 10. 1994 opožděně. Nejvyšší soud České republiky, jenž rozhodoval o stěžovatelově dovolání, toto dovolání napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud, jenž aplikoval občanský soudní řád, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 238/1995 Sb., dovolání stěžovatele nepovažoval za přípustné. Pokud se týče stěžovatelovy námitky, vycházející z ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., uvedl Nejvyšší soud, že odnětím možnosti jednat před soudem se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu poskytuje občanský soudní řád. Jestliže stěžovatel nebyl v rámci odvolacího řízení v souvislosti s šetřením prováděným podle ustanovení §210 odst. 2 o. s. ř. soudem předvolán, nebyl tím naplněn předpoklad ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., neboť procesní předpis v tomto případě odvolacímu soudu neukládal ve vztahu k účastníkům konkrétní procesní povinnost. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud stěžovatelem podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ve své obecné rovině v podstatě odpovídá konstantní soudní judikatuře. Obdobné stanovisko zaujal i Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 3 Cdo 144/93, kde ve svém usnesení ze dne 30. 6. 1993 uvedl, že jestliže odvolací soud bez nařízení jednání usnesením odmítl odvolání účastníka řízení jako opožděné, nejde o případ postupu soudu podle ustanovení §237 písm. f) o. s. ř., i když odvolání bylo zřejmě včasné. Postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem [§237 písm. f) o. s. ř.], je třeba rozumět takový postup, kterým účastníku nebylo umožněno buď se zúčastnit jednání (§214 odst. 1, §211, §115 a násl. o. s. ř.) a nebo realizovat procesní práva, jež mu občanský soudní řád pro tento úsek přiznává. V prvé eventualitě jde o případy, kdy soud vůbec účastníka k jednání nepředvolá, ve druhé eventualitě pak jde o situace, kdy účastníkovi přítomnému u jednání (zástupci účastníka) bylo soudem znemožněno činit přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům apod. Podle názoru Ústavního soudu nicméně to, co Nejvyšší soud označuje jako šetření v rámci postupu podle ustanovení §210 odst. 2 o. s. ř., tedy postupu soudu prvého stupně, bylo, jak již bylo konstatováno, prováděním důkazu odvolacím orgánem, neboť Krajský soud v Brně ve svém dopise ze dne 24. 2. 1995, adresovaném dožádanému Obvodnímu soudu pro Prahu 7, výslovně požaduje výslech nadstrážmistra M. S. jako svědka (§125 o. s. ř.). Jakkoli tedy tento důkazní prostředek nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovateli byl jím napadený rozsudek řádně doručen, platí i zde vzhledem k ustanovení §211 o. s. ř. ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu, týkající se dokazování, tedy i ustanovení §122 odst. 2 o. s. ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, ustanovení §123 o. s. ř., zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména ustanovení §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. V projednávané věci jsou všechna tato ustanovení aktuální tím spíše, že právě výpověď nadstrážmistra M. S. vedla Krajský soud v Brně k odmítnutí odvolání, a tím i k eliminování možnosti stěžovatele jednat ve věci i před odvolacím soudem. Jestliže tedy stěžovatel nebyl o provádění tohoto, tak významného, důkazu vůbec uvědomen, došlo tím nepochybně k závažnému porušení jeho, již konstatovaných, procesních práv, a to také z toho důvodu, že svědek nemohl být konfrontován s obsahem dopisu ředitele Obvodního ředitelství Policie ČR v Praze 7 ze dne 23. 11. 1994, který stěžovatel v této době měl již k dispozici, a v němž se výslovně konstatuje, že ze strany policejního orgánu došlo k porušení ustanovení §50 o. s. ř., neboť stěžovatel o následcích bezdůvodného odepření převzetí písemnosti nebyl poučen. Zvolil-li tedy Krajský soud v Brně cestu dokazování, aby si opatřil důkazní prostředek pro závěr o včasnosti stěžovatelem podaného odvolání, vytvořil tak situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky, kladené na dokazování. Pokud tedy stěžovatel o výslechu svědka nadstrážmistra M. S. nebyl uvědoměn a neměl možnost vyjadřovat se k prováděnému důkazu, byla mu tím podle názoru Ústavního soudu odňata možnost jednat před soudem [§237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], i když tento důkaz se netýkal hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatele významného, momentu. Protože tedy v řízení před obecnými soudy došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu, jak je zakotveno v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené usnesení Nejvyššího soudu České republiky podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 7. října 1996