ECLI:CZ:US:1996:4.US.203.96
sp. zn. IV. ÚS 203/96
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti Č.Z., zastoupené advokátem JUDr. P.B., proti pravomocnému rozhodnutí M.ú. ve Z., odboru výstavby, vodního hospodářství a energetiky, ze dne 22. 5. 1996, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 7. 1996 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost směřující proti pravomocnému rozhodnutí M.ú. Z., - odboru výstavby, vodního hospodářství a energetiky, č.j. Výst. 6d 6806/96 - Hm, ze dne 22. 5. 1996. Součásti této stížnosti byl též návrh na zrušení ustanovení §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu, a to v části znějící "procesní".
Výše uvedeným rozhodnutím přerušil M.ú. Z., - odbor výstavby, vodního hospodářství a energetiky (dále jen stavební úřad) územní řízení ve věci návrhu stěžovatele na vydání doplnění .
Stěžovatel je toho názoru, že vydané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, neboť požadavky stavebního úřadu jsou mlhavé a stavební úřad jimi překračuje pravomoci dané mu příslušnými zákony. V postupu stavebního úřadu spatřuje stěžovatel porušení vlastnického práva a práva podnikat a provozovat tzv. jinou hospodářskou činnost, tedy práv zaručených každému Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel dále uvádí, že napadené rozhodnutí, které je nepochybně rozhodnutím procesní povahy, je vyloučeno z přezkumu ve správním soudnictví, a to podle ustanovení §248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Přitom však je zřejmé, že vyžadování nesplnitelných a někdy i nezákonných požadavků na doplnění podání ("odstranění nedostatků") může mít prakticky stejný dopad, jako rozhodnutí konečné, neboť účastník řízení nemá žádnou právní možnost, jak se proti rozhodnutí o přerušení řízení bránit. Z tohoto důvodu je podle názoru stěžovatele vyloučení přezkumu procesních rozhodnutí orgánů veřejné správy soudem v rozporu s ustanovením věty druhé odst. 2 čl. 36 Listiny.
Ústavní soud požádal o vyjádření k podané stížnosti stavební úřad, který napadené rozhodnutí vydal. Z tohoto vyjádření vyplývá, že vzhledem k tomu, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nepředložil požadované doklady, bylo územní řízení zastaveno. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o kterém dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. K vyjádření bylo dále připojeno rozhodnutí O.ú. Z., referátu výstavby a regionálního rozvoje, o odložení podnětu stěžovatele k přezkoumání napadeného rozhodnutí mimo odvolací řízení.
Podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může právnická osoba podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Po posouzení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k takovému zásahu nedošlo. Realizace práva vlastnického podléhá pochopitelně veřejnoprávním omezením, která jsou ostatně předpokládána i čl. 11 odst. 3 Listiny. Stejně tak Listina v čl. 26 odst. 2 předpokládá, že právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, může zákon omezit tím, že stanoví podmínky pro výkon určitých činností. Lze připustit, že postup stavebního úřadu se může jevit jako rozporný s principem účelnosti a hospodárnosti správního řízení, nelze však souhlasit s tím, že napadené rozhodnutí ve svých důsledcích porušuje namítaná ústavně zaručená základní práva či svobody. Tímto rozhodnutím se sice do jisté míry mění stěžovatelova procesní pozice, nejsou však ještě dotčena jeho hmotněprávní oprávnění či povinnosti, natož pak práva Ústavou zaručená. K takovému zásahu může dojít až rozhodnutím ve věci samé, proti kterému je právo na soudní ochranu zaručeno. Za daného stavu věcí nelze proto považovat ústavní stížnost za opodstatněný a adekvátní prostředek ochrany stěžovatelových práv.
Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, což ovšem vyplývá spíše z naznačených souvislostí, nežli z petitu samotného, že současný systém správního soudnictví nedává právnickým a fyzickým osobám dostatečnou ochranu před nečinností správních orgánů, případně před postupem, který bude meritorní rozhodnutí natolik oddalovat a komplikovat, že ve své podstatě se bude rovnat rozhodnutí negativnímu. Z tohoto pohledu však samotné zrušení části ustanovení o.s.ř., které je stěžovatelem navrhováno (§248 odst. 2 písm. e) by na daném problému nic nezměnilo. Tímto návrhem se však Ústavní soud nemůže zabývat především z toho důvodu, že odmítnutím ústavní stížnosti odpadá základní podmínka projednání návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu (viz usnesení publikované pod č. 22, svazek 4, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR).
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 1, písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 8. 1996