ECLI:CZ:US:1996:4.US.23.96
sp. zn. IV. ÚS 23/96
Usnesení
IV. ÚS 23/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti H.P., zastoupené advokátem JUDr. M.H., proti sdělení Ministerstva vnitra ČR - Inspekce ministra vnitra ze dne 22. 11. 1995, č. j. In 2797/S-95, ve spojení se sdělením NSZ ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. 1 Nzn 2142/95-9, rozhodnutími VSZ ze dne 24. 8. 1995, c.3. II Vzn 336/95, KSZ ze dne 8. 8. 1995, č.j. Kzn 137/95, a usneseními OSZ ze dne 9. 5. 1995, č.j. Zn 39/95, a Policie ČR ze dne 29. 3. 1995, č. j. ORCO-93/KO-TČ-95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 23. 1. 1996 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím konkrétně uvedených orgánů činných v trestním řízení a proti sdělení Ministerstva vnitra - Inspekce ministra vnitra ze dne 22. 11. 1995, č.j. In 2797/S-95, které postoupilo podání stěžovatelky zpět OSZ v K.
IV. ÚS 23/96
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že Policie ČR odložilo usnesením ze dne 29. 3. 1995 trestní oznámení stěžovatelky ve věci podezření ze spáchání trestného činu pomluvy. Tento trestný čin měl být spáchán provedením záznamu do její zdravotní karty s obsahem, že je psychopat a náboženský fanatik. Usnesení o odložení věci bylo v podstatě odůvodněno tak, že údaje byly zapsané pouze ve zdravotní dokumentaci a pro potřeby posudkové komise s tím, že výsledky lékařských šetření jsou kryty lékařským tajemstvím, a proto nemohlo dojít k ohrožení vážnosti u spoluobčanů nebo k poškození v zaměstnání. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, která byla OSZ zamítnuta s tím, že napadené usnesení považuje za správné. Poté se obrátila s podnětem na jeho přezkoumání postupně ke K, V a NSZ. Podstatou jednotlivých podání je přesvědčení stěžovatelky, že příslušné orgány činné v trestním řízení neprovedly dostatečná zjištění ohledně správnosti napadených zdravotních údajů, které se staly předmětem zneužití, a věcí se nezabývaly po právní stránce. Rozhodnutí Ministerstva vnitra potom považuje za důkaz porušení procesního postupu při vyřizování stížností a arogance orgánů, když její stížnost byla opětovně postoupena k vyřízení orgánu, proti němuž původně směřovala. V jednání těchto orgánů spatřuje stěžovatelka porušení svých základních lidských a občanských práv garantovaných ústavou, zejména práva rovnosti občanů před zákonem a práva obracet se na ně podáními, za jehož součást považuje i právo na vyřízení těchto podání, byť pozitivní či negativní. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst.1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Pokud stěžovatelka odvozuje běh lhůty od rozhodnutí inspekce ministra vnitra,
IV. ÚS 23/96
nelze tomuto názoru přisvědčit. V daném případě počala běžet tato zákonná lhůta od právní moci usnesení OSZ v K., ze dne 9. 5. 1995, Zn 39/95, neboť proti tomuto rozhodnutí není další opravný prostředek přípustný. Jak Ústavní soud zjistil na základě vyžádaného spisu OSZ v K., vedeného pod Zn. 39/95, toto usnesení nabylo právní, moci dne 9. 5. 1995. Jestliže tedy ústavní stížnost byla podána teprve 22. 1. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné lhůty šedesáti dnů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj