Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12.09.1996, sp. zn. IV. ÚS 230/95 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-2 ], paralelní citace: N 75/6 SbNU 39 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.230.95

sp. zn. IV. ÚS 230/95 Nález Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti H. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze, čj. 7 Cmo 209/94-25, ze dne 19.6.1995, takto: Usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994, a usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, se z r u š u j í . Odůvodnění: Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností s odvoláním na porušení čl. 3 odst. l a 36 odst. l a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, jímž bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994. Krajský obchodní soud v Praze, jak bylo zjištěno ze spisu tohoto soudu, shora označeným rozhodnutím zrušil společnost L+B, s.r.o., (jejímž jedním ze dvou společníků je stěžovatel), nařídil její likvidaci, likvidátorem společnosti jmenoval ing. S. Š., které stanovil povinnost předložit soudu konečnou zprávu o průběhu likvidace do 15 dnů od jejího skončení. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno v řízení zahájeném k návrhu JUDr. A. V., právní zástupkyně zrušované společnosti, která návrh na zahájení řízení v podstatě odůvodňovala tím, že jednatele společnosti (jímž byl druhý ze společníků) upozorňovala na povinnost plynoucí z §764 odst. 2 obchodního zákoníku - uvést společenskou smlouvu a stanovy společnosti do souladu s kogentními ustanoveními obchodního zákoníku, což bez valné hromady společníků není uskutečnitelné. Přes její opakované výzvy se však v posledních dvou letech valná hromada společnosti nekonala. Právní zájem na podaném návrhu zdůvodnila tak, že její profesní odpovědnost za právní statut klienta je nejistá, když soud v popsané situaci může společnost kdykoliv zrušit a nařídit její likvidaci, a to dokonce i bez návrhu. Krajský obchodní soud v Praze, který vycházel z názoru, že právní zájem JUDr. V. na zrušení společnosti, kterou zastupovala, je dán, podanému návrhu vyhověl dne 13.6.1994, a to s odkazem na ustanovení §68 odst. 6 písm. a) obchodního zákoníku, když považoval za nesporné, že valná hromada společnosti se v uplynulých dvou letech nekonala. Zároveň podle §71 odst. 2 obchodního zákoníku jmenoval likvidátora společnosti. Toto rozhodnutí soud I. stupně v den jeho vydání doručil navrhovatelce a jednateli společnosti, jímž byl druhý společník firmy ing. J. B. Stěžovateli, který je většinovým společníkem firmy, vlastnící 70 procent jejího základního jmění, toto rozhodnutí přes jeho výslovnou žádost soudem doručeno nebylo se zdůvodněním, že účastníkem předmětného řízení je pouze navrhovatelka - J. V. - a společnost, nikoliv však již její společníci. Stěžovatel pak přesto dne 19.9.1994 podal odvolání proti uvedenému rozhodnutí soudu I. stupně, o kterém pak rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením, sp. zn. 7 Cmo 209/94, ze dne 19.6.1995, tak, že odvolání stěžovatele odmítl podle §218 odst. 1 písm. b) o.s.ř. jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou, s odůvodněním, že společník společnosti, zrušované podle §68 odst. 6 obchodního zákoníku, není účastníkem řízení, neboť řízení podle §68 odst. 6 obch.z. není podle §200e odst. 2 a §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř. řízením, které může být zahájeno i bez návrhu, a pro účastenství v něm nelze použít ustanovení §94 odst. l o.s.ř. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejích důvodech rekapituluje historii firmy L+B, s.r.o., jejímž spoluvlastníkem se stal v roce 1992, když koupil od firmy L. 70 procent základního jmění společnosti. Zbývajících 30 procent základního jmění vlastnil druhý společník firmy ing. J. B., který byl současně i jednatelem společnosti L+B, s.r.o. Stěžovatel nebyl spokojen s činností firmy a zejména s činností jednatele ing. B. Dříve než však mohl jako většinový společník tuto situaci vyřešit na valné hromadě, svolané na 14.6.1995, byla firma bez jeho vědomí rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994, zrušena a nařízena její likvidace. JUDr. N., jako právní zástupce stěžovatele, se obrátil na předsedu krajského obchodního soudu se stížností na postup soudu, který rozhodl o zrušení firmy bez slyšení většinového společníka a v tak krátké lhůtě, která stěžovateli nepřipadala běžná. Předseda krajského obchodního soudu ke stížnosti uvedl, že není důvodná, a krátká lhůta, ve které soud rozhodl, není neobvyklá. Stěžovatelem podané odvolání proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, ze dne 13.6.1994, bylo pak Vrchním soudem v Praze odmítnuto z důvodu, že navrhovatel nebyl oprávněn odvolání podat. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí rovněž výhrady k průběhu likvidace firmy, která byla, podle něj, záměrně účetně předlužena, přičemž nyní k návrhu likvidátorky probíhá i konkursní řízení. Celkově považuje stěžovatel situaci kolem firmy od počátku do konce za akci provedenou podle připraveného scénáře s využitím mezer v zákoně a nedůsledného postupu soudu. Projevem toho je i usnesení Krajského obchodního soudu v Praze o zrušení firmy, k němuž se jako většinový společník nemohl vyjádřit, i ústavní stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. V závěru ústavní stížnosti pak konstatuje, že se od počátku marně dovolává soudní ochrany, která mu nebyla poskytnuta, a tím bylo, dle jeho názoru, dotčeno jeho základní právo na soudní ochranu, obsažené v čl. 36 odst. l a 2 Listiny. Navrhl proto, aby jeho ústavní stížnosti bylo vyhověno, napadené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a současně aby bylo konstatováno, že "ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého nemohou cizí státní příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR, vykonávat funkci statutárních orgánů společnosti, je v rozporu s čl. 3 odst. l Listiny". Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že se meritorně odvoláním stěžovatele proti rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze o zrušení společnosti L+B, s.r.o., nezabýval vzhledem k tomu, že odvolatel nebyl účastníkem řízení a nebyl tedy legitimován k podání odvolání. Proto se k věcnému odůvodnění ústavní stížnosti v uvedené věci nevyjádřil a pokud jde o jeho procesní postup, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vedlejší účastnice JUDr. A. V. ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti vyjádřila přesvědčení, že stěžovatel ve smyslu ustanovení §72 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť nebyl účastníkem řízení před Krajským obchodním soudem v Praze, kteroužto skutečnost konstatuje i napadené usnesení Vrchního soudu v Praze. Dále ve vyjádření uvádí, že stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl řadu údajů, které ne zcela úplně a pravdivě vypovídají o skutečném stavu a průběhu této věci, přitom však nepopírá existenci zákonného důvodu podle §68 odst. 6 obchodního zákoníku, tedy skutečnost, že po dobu 2 let si nenašel čas účastnit se valné hromady. Upozorňuje na to, že stěžovatel v rozporu s ustanovením §133 obch.z., který stanoví, že statutárním orgánem společnosti s ručením omezením je jednatel, nikoliv většinový společník, udělil dne 11.2.1992, tedy následujícího dne po podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu, na jejímž základě se stěžovatel stal společníkem obchodní společnosti, plnou moc v rozsahu prokury německému občanu, aniž by o této skutečnosti svého českého společníka a jednatele společnosti informoval. Svolání valné hromady společnosti stěžovatelem je pak pouhým jeho tvrzením, neboť se jednalo o fax, jehož text zákonem stanovené formální ani obsahové náležitosti pozvánky na valnou hromadu neměl. Kromě toho je datum konání valné hromady samotným stěžovatelem a jeho právním zástupcem uváděno nejasně a různě. Zápis z této údajně konané valné hromady nebyl českému společníku ani k jeho výslovné písemné žádosti nikdy předložen. S ohledem na shora uvedené poznámky vedlejší účastnice uzavírá, že stěžovatel se cítí být poškozen údajnou nemožností dovolat se soudní ochrany svých práv, přitom sám práva a povinnosti, jež pro něj jako zahraniční osobu vyplývají z platných právních předpisů České republiky, nerespektuje a dovolávaje se ochrany Ústavního soudu, argumentuje účelovými tvrzeními. Ve vyjádření pak také poukazuje na to, že stěžovatel má ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny právo domáhat se náhrady škody, pokud se domnívá, že mu snad nějaká škoda nezákonným postupem soudu vznikla. Vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 36 Cm 241/94, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Vrchní soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele jako odvolání podané osobou k tomu neoprávněnou, když vycházel z názoru, že účastníkem řízení, vedených podle §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., je pouze navrhovatel a společnost, které se řízení týká. Tento názor, vycházející z výkladu ustanovení §200e o.s.ř., však Ústavní soud nesdílí, neboť ve svých důsledcích se dostává do rozporu s právem na soudní ochranu, zakotveným v čl. 36 odst. l Listiny. Podle přesvědčení Ústavního soudu bylo třeba společníky společnosti, zrušované v řízení podle §9 odst. 4 písm. b) o.s.ř., považovat za účastníky řízení, a to i podle právní úpravy platné před poslední novelou o.s.ř. Pokud totiž zákonodárce okruh účastníků řízení v řízeních uvedených v odst. l §200e o.s.ř. odkazem na ustanovení §9 odst. 4 písm. b) až i), mezi nimiž jsou jak řízení zahajovaná na návrh, tak i řízení, která je možno zahájit i bez návrhu, vymezuje v odst. 3 §200e o.s.ř. dalším odkazem pouze na §94 o.s.ř., tedy na třetí definici účastníků řízení (a nikoliv tedy také odkazem na ustanovení §90 o.s.ř., když právě toto ustanovení vymezuje okruh účastníků řízení zahajovaných jen na návrh), je třeba tomuto jeho odkazu rozumět tak, že ve všech druzích řízení, na které se vztahuje ustanovení §200e o.s.ř., jsou účastníky řízení všichni ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Za takové subjekty je pak třeba nepochybně považovat i společníky zrušované společnosti. (Pokud by zákonodárce měl skutečně v úmyslu při konstrukci ustanovení §200e odst. 3 o.s.ř. rozlišit účastenství podle druhů řízení, s ohledem na způsob jejich zahájení, pak by nepochybně tento svůj úmysl v uvedeném ustanovení vyjádřil přímo, např. formulací "účastenství ve věcech uvedených v odst. l, které mohou být zahájeny i bez návrhu, se řídí ustanovením §94 v řízeních, zahajovaných k návrhu ustanovením §90 o.s.ř."). Vzhledem k tomu, že procesní legitimaci k podání odvolání je třeba přiznat nepochybně také tomu, s nímž nebylo jako s účastníkem řízení jednáno, ač s ním tak jednáno být mělo, je třeba v postupu Vrchního soudu v Praze, který odmítl odvolání stěžovatele, jehož práv a povinností, jako společníka zrušované společnosti, se takové řízení nepochybně dotýká, spatřovat porušení práva na soudní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. l Listiny. Z uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil. Vzhledem k tomu, že již soud I. stupně se stěžovatelem jako s účastníkem řízení nejednal, zrušil Ústavní soud i rozhodnutí Krajského obchodního soudu v Praze. Tento soud by se v novém řízení měl také blíže zabývat otázkou právního zájmu vedlejší účastnice. Pro úplnost je pak třeba k stěžovatelem namítanému porušení čl. 36 odst. 2 Listiny uvést, že toto ustanovení se vztahuje na rozhodnutí orgánů veřejné správy, resp. zaručuje ochranu práv rozhodnutím takového orgánu zkrácených, o takové rozhodnutí však v posuzovaném případě nejde, když obě rozhodnutí byla vydána orgány soudními. Konečně pak k návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud konstatoval, že "ustanovení obchodního zákoníku, podle kterého nemohou cizí státní příslušníci, nemající trvalý pobyt v ČR, vykonávat funkci statutárních orgánů společnosti, je v rozporu s čl. 3 odst. l Listiny", Ústavní soud poznamenává, že v této části stěžovatelem navrhovaný petit neodpovídá ustanovení §70 zákona č. 182/1993 Sb. a i kdyby měla být tato část petitu stěžovatele podle svého obsahu považována za návrh na zrušení ustanovení §30 odst. 3 obchodního zákoníku, podle kterého u zahraniční fyzické osoby, která se zapisuje do obchodního rejstříku jako osoba oprávněná jednat jménem podnikatele, se vyžaduje doklad o povolení k pobytu v ČR, pak takový návrh by musel být odmítnut podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., neboť návrh byl sice spojen s ústavní stížností, tato však směřovala proti usnesení Vrchního soudu v Praze, v němž ustanovení §30 odst. 3 obchodního zákoníku nebylo aplikováno, a tedy by v daném případě nebyly splněny podmínky ustanovení §74 zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 12. září 1996