Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 04.04.1996, sp. zn. IV. ÚS 259/95 [ nález / ČERMÁK / výz-2 ], paralelní citace: N 27/5 SbNU 227 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1996:4.US.259.95

sp. zn. IV. ÚS 259/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. dubna 1996 v senátě ve věci ústavních stížností B. S., zastoupené advokátem JUDr. J. Ž. proti rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, čj. 29 Ca 296/94-36 a 29 Ca 297/94-37, takto: Rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 1995, čj. 29 Ca 296/94-36 a 29 Ca 297/94-37, se z r u š u j í . Odůvodnění: Ve včas podaných a obsáhle zdůvodněných ústavních stížnostech proti shora uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně, potvrzujícím rozhodnutí Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu - ze dne 22. 8. 1994, čj. 3239/92-NRb) a čj. 3239/92/c)-NR, o tom, že stěžovatelka není vlastnicí nemovitostí, ve výroku rozhodnutí správních orgánů blíže označených, stěžovatelka v podstatě uvádí, že jí uplatněný nárok na vydání předmětných nemovitostí měl být posuzován podle zákona ČNR č. 243/1992 Sb. Její zemřelý manžel P. K. byl totiž výměrem, vydaným bývalým ÚNV v Brně dne 18. 8. 1947, prohlášen za osobu německé národnosti, a tím všechen jeho majetek zemědělského charakteru, tedy i nárokované nemovitosti, propadl státu konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. Předmětem znárodnění podle dekretu č. 100/1945 Sb. byl tedy již majetek ve vlastnictví státu, neboť účinky konfiskace nastávaly přímo dnem nabytí účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. Jak znárodněním, tak i konfiskací, byla, kromě jiného, porušena základní lidská práva a svobody, zakotvená v článcích 2, 3 odst. 1, 11 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. Napadenými rozsudky bylo také porušeno základní právo stěžovatelky na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí. Účastník řízení Krajský soud v Brně ve vyjádřeních ze dne 26. 2. 1996 a 28. 2. 1996 v podstatě poukázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že tvrzení stěžovatelky, že soud zasáhl do jejího ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, odmítá jako nepodložené. Zcela nepatřičné je pak, podle jeho názoru, tvrzení stěžovatelky o tom, že toto právo porušil tím, že neumožnil stěžovatelce přezkoumání svého rozhodnutí formou dovolání. Pokud by tak učinil, postupoval by totiž v rozporu se zákonem. Z uvedených důvodů navrhl proto zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník Magistrát města Brna - pozemkový úřad - ve svém vyjádření z 20. 2. 1996 projevil nesouhlas s právním názorem stěžovatelky, že majetek původního vlastníka nemohl být teprve následně převzat znárodněním, jestliže byl již předtím konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a opětovně položil důraz na skutečnost, že pozemky, jejichž vydání je předmětem ústavní stížnosti, byly znárodněny podle dekretu č. 100/1945 Sb. mimo tzv. rozhodné období. Tento svůj názor opírá vedlejší účastník jednak o znárodňovací výměr z 29. 1. 1948, který deklaroval rozsah znárodnění, dále o zápisy v pozemkové knize a v neposlední řadě i o stanovisko právní teorie z uvedené doby. Navíc, podle názoru vedlejšího účastníka, původní vlastník, jako občan německé národnosti, pozbyl československé státní občanství účinností dekretu č. 33/1945 Sb. Z uvedených důvodů navrhl rovněž zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci, B.c, státní podnik v likvidaci, a Pozemkový fond ČR v Praze, ve svých vyjádřeních z 29. 2. 1996 a 22. 2. 1996 se v podstatě plně ztotožnili s právním názorem Krajského soudu v Brně. V obou napadených rozhodnutích dospěl Krajský soud v Brně k závěru, že stěžovatelce nelze v tomto restitučním řízení přiznat postavení oprávněné osoby podle §2 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 243/1992 Sb., v platném znění, ale ani podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V prvém případě proto, že původní vlastník nemovitostí neztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. ani podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., v druhém případě z toho důvodu, že původní vlastník předmětných nemovitostí byl zbaven majetku znárodněním, ke kterému došlo před datem 25. 2. 1948, a to dílčím výměrem ministerstva průmyslu ze dne 29. 1. 1948, čj. NP/1-48791/48. Tímto dílčím výměrem bylo totiž rozhodnuto na základě §4 dekretu prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, o vymezení rozsahu znárodnění bývalého podniku Brno - Bohunické cihlářské závody a továrna na hliněné zboží Armin svobodný pán von Freyberg se sídlem v Brně - Bohunicích, kteréžto znárodnění bylo zveřejněno vyhláškou ministra průmyslu ze dne 27. 12. 1945, č. 409 (Ú. l. ze dne 12. 2. 1946, částka 25) a vyhláškou ministra průmyslu ze dne 4. 2. 1947, č. 155 (Ú. l. z 15. 2. 1947, částka 23), s určením, které nemovitosti patří do majetkové podstaty znárodněného podniku. Z uvedeného dílčího výměru ministerstva průmyslu, založeného ve spisu Magistrátu města Brna - pozemkového úřadu -, sp. zn. 3239/92-NRb), však Ústavní soud zjistil, že tento výměr, jímž byl vymezen rozsah znárodnění, byl sice vydán ministerstvem průmyslu, nicméně nikoliv ministryní průmyslu, ale někým, jehož podpis je ve výměru označen jako nečitelný. Dekret prezidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, na jehož podkladě byl tento dílčí výměr vydán, svěřil však veškerou rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v uvedeném oboru výlučně do rukou ministra (§1 odst. 3, 4, §4 odst. 5, §7 odst. 6, §10 odst. 1). Tomu, že tato výlučná pravomoc ministra byla dána i při rozhodování o rozsahu znárodnění, nasvědčuje také pozdější novelizace citovaného dekretu zákonem č. 114/1948 Sb., o znárodnění některých dalších průmyslových a jiných podniků a závodů a o úpravě některých poměrů znárodněných a jiných podniků, výslovně stanovícím v článku II sub. 14 (§4 odst. 7), že o rozsahu znárodnění podle odstavců 2 až 5 rozhoduje ministr průmyslu. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na stanovisko, jaké zaujal již ve věci sp. zn. III. ÚS 114/93 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, č. 23) a v němž uvedl, že v posuzované věci podnik právních předchůdců navrhovatelů byl sice, jako ex lege pod znárodnění spadající, prohlášen za znárodněný ve shodě se zákonem (článek I §1 sub. 20 zákona č. 115/1948 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto znárodnění, tedy co do vlastního vymezení znárodňované majetkové podstaty, stalo se tak v rozporu s ním. Jinými slovy, znárodňovací proces byl dovršen také v projednávané věci způsobem zjevně protiústavním, a tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy. Posléze uvedený závěr Ústavního soudu vede k tomu, že posouzení stěžovatelkou uplatněných nároků se posunuje do zcela jiné roviny, kterou krajský soud odmítl akceptovat, totiž do oblasti režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky, související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy předpisů, o které stěžovatelka uplatněné nároky výslovně opírá. V tomto směru zjistil Ústavní soud z výpisu z pozemkové knihy, knihovní vložky č. 77, 94, 118, 123, 146 a 154 k. ú. Bohunice, že všechny pozemky, o jejichž vydání v projednávané věci jde, jsou vesměs vyznačeny jako role, a že u těchto pozemků, stejně jako u dalších nemovitostí, byl podle nařízení z 29. 1. 1940, č. I C 3-42/40, poznamenán zábor státní policií. Tento konfiskační akt je sice třeba vzhledem k ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetko-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, považovat za akt neplatný, nicméně původním vlastníkům bylo umožněno majetek vrátit pouze zrušením konfiskačního rozhodnutí podle vládního nařízení č. 110/1946 Sb., o zrušení nebo změně rozhodnutí správních úřadů z doby nesvobody a o úřadech zřízených v době nesvobody (§1 odst. 2 citovaného dekretu). K takovému vrácení majetku původnímu vlastníku nedošlo, a ani dojít nemohlo, neboť jeho zemědělský majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Právě zmíněná neplatnost převodu, vyslovená v §1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb., jakkoliv neproběhlo řízení o zrušení konfiskačního rozhodnutí tajné policie, vyvolala totiž právní účinky v tom směru, že tento majetek bylo třeba v souvislosti s aplikací dekretu č. 12/1945 Sb. posuzovat právě podle majitele, jenž pozbyl majetek pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické perzekuce. Byl-li tedy původní vlastník označen za osobu německé národnosti a nebyla-li u něj připuštěna výjimka podle §1 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., potom konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. podléhal i jeho majetek. Přitom není určující, zda se tato konfiskace administrativně promítla ve vztahu k celému zemědělskému majetku, ale postačuje, že původní vlastník byl alespoň v některých případech z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. "kategorizován", jak tomu bylo i v projednávané věci, kdy u původního vlastníka, jak již bylo uvedeno, nebyla připuštěna výjimka podle §1 odst. 2 dekretu. I v těchto případech, vzhledem k zmíněné "kategorizaci", byl totiž dán průchod účinkům přechodu veškerého majetku podléhajícího konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to přímo ze zákona, bez ohledu na intabulační princip /(§1 odst. 1 dekretu), (obdobně viz IV. ÚS 89/94, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 2, usn. č. 20)/. K uvedenému navíc třeba dodat, že zásah do majetku původního vlastníka podle dekretu č. 12/1945 Sb. časově předcházel znárodnění, provedenému dekretem č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků, a nejen to, že tento zásah byl svými právními účinky mnohem závažnější a drastičtější. Protože krajský soud opomenul právní aspekty v tomto nálezu zvažované, porušil tím stěžovatelčino právo na soudní ochranu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i článek 95 odst. 1 Ústavy ČR, stanovící, že soudce je při rozhodování vázán zákonem. Projednávanou věc navíc nelze, podle názoru Ústavního soudu, považovat za jednoduchý případ, opravňující soud k tomu, aby rozhodl bez jednání. Tím spíše měl krajský soud respektovat princip veřejného jednání ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Protože tedy v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv, uvedených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 95 odst. 1 Ústavy ČR, vyhověl Ústavní soud podaným ústavním stížnostem a napadená rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušil. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 4. dubna 1996