ECLI:CZ:US:1996:4.US.263.96
sp. zn. IV. ÚS 263/96
Usnesení
IV. ÚS 263/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti Z.Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 1996, č. j. 14 Co 215/96-43, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 1996, č. j. 12 C 45/95-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 9. 1996 doručena ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným soudním rozhodnutím s tvrzením, že stěžovatel byl v rozporu s ustanoveními čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zbaven svých vlastnických práv k nemovitosti, kterou řádně vydražil. Dále stěžovatel namítá, že toto porušení se ve věci projevilo nesprávnou aplikací příslušných ustanovení zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické osoby nebo fyzické osoby, v platném znění, čímž došlo i k porušení jeho práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 Listiny. Ústavní stížnost obsahuje i návrh odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí a zrušení obou rozsudků.
IV. ÚS 263/96
Vzhledem k tomu, že k ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie napadeného rozsudku, jak požaduje ustanovení §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, byl právní zástupce stěžovatele vyzván k odstranění vady návrhu. Z obsahu předloženého rozhodnutí pak Ústavní soud zjistil, že proti svému rozsudku odvolací soud ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu připustil dovolání. K dotazu Ústavního soudu učiněného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pak bylo dne 5. 11. 1996 sděleno, že ve věci bylo podáno dovolání.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 výše uvedeného zákona stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Po posouzení výše uvedených skutečností Ústavní soud shledal, že návrh stěžovatele je nutné považovat za předčasný. Za této situace Ústavní soud dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný, a proto byl podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut, a to mimo ústní jednání a přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není. odvolání přípustné.
V Brně dne 13. 11. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj