ECLI:CZ:US:1996:4.US.28.96
sp. zn. IV. ÚS 28/96
Usnesení
IV. ÚS 28/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl o ústavní stížnosti A.H. a V.F., obě zastoupeny advokátkou JUDr. H.P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 661/94, ze dne 24.11.1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky se včas podanou ústavní stížností domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. 19 Ca 661/94, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí O.ú. v T., ze dne 30. 11. 1994, čj. POZ/1804/92 Řn, jímž bylo podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen zákon o půdě), ve spojitosti se zákonem č. 243/1992 Sb., pod výrokem označeným B), rozhodnuto, že stěžovatelky nejsou spoluvlastnicemi ideální 1/4 domu čp. 37 a stavebních parcel č. 55 a č. 182 v k.ú. L., a to z důvodu překážky podle §11 odst. 4 zákona o půdě.
- 2 - IV. ÚS 28/96
Podle názoru stěžovatelek došlo v důsledku nesprávného výkladu ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě jak O.ú., - okresním pozemkovým úřadem, tak krajským soudem, jako soudem přezkumným, ve vztahu k nim k porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
K meritu samotné restituční věci stěžovatelek Ústavní soud z obsahu předložených příloh a z obsahu spisu Pozemkového úřadu v T., čj. POZ/1804/92 Řn, a spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 19 Ca 661/94, zjistil, že stěžovatelky byly uznány oprávněnými osobami k id. 1/4 majetku, konfiskovaného dekretem prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., zapsaného v kn. vl. 36 pozemkové knihy pro k.ú. K.B., a to podle zákona o
půdě ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. Ještě před uplatněním restitučního nároku stěžovatelky požádaly o vydání nemovitostí v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v platném znění. Řízení u Okresního soudu v Trutnově o vydání výše uvedených nemovitostí bylo usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 1994, sp. zn. 6 C 439/92, zastaveno podle §104 o.s.ř. a věc byla postoupena O.ú.,- pozemkovému úřadu. Okresní pozemkový úřad po provedeném řízení rozhodl, že objekt čp. 37 v k.ú. L., nelze vydat z důvodu změny jeho stavebně technického charakteru, a to společně se stavebními parcelami č. 55 a 182 v k.ú. L. Konkrétně v otázce změny stavebně technického charakteru vzal v úvahu zejména obsah znaleckých posudků a výsledků místního šetření, svolaného z podnětu okresního pozemkového úřadu za přítomnosti účastníků řízení a zástupce stavebního úřadu, a dospěl k závěru, že objektivně existující rozdíl mezi původním a dnešním stavem předmětného objektu představuje zásadní změnu jeho stavebně technického charakteru tak, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby, a proto rozhodl, že jej nelze vydat a oprávněným osobám přísluší náhrada ve smyslu §14 a 16 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že došlo k rozšíření zastavěnosti původní st. parcely č. 55 a novému zastavění parcely č. 182 (původně louka), nebyly stěžovatelky rozhodnutím O.ú. v T., uznány vlastníky ani těchto dnes zastavěných ploch v k.ú. L.
3 - IV. ÚS 28/96
Krajský soud v Hradci Králové, který uvedené rozhodnutí O.ú. přezkoumával k návrhu stěžovatelek, poté, co nařídil ve věci ústní jednání svým rozsudkem ze dne 24. 11. 1995, sp. zn. 19 Ca 661/94, rozhodnutí O.ú. potvrdil. Ve svém odůvodnění uvedl, že změny objektu čp. 37 v k.ú. L., realizované postupně od roku 1956, jsou takového rázu, že krajský soud musel i po zhodnocení dalších listinných důkazů stěžovatelkami předloženými (vyjádření M.O., ke znaleckému posudku B.T. a znaleckého posudku ing. J.F.), stejně jako O.ú. dospět k závěru, že původní objekt čp. 37 byl zásadně přestavěn tak, že ztratil svůj původní stavebně technický charakter do té míry, že již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby. Provedené přístavby a stavební úpravy totiž nejen podstatně rozšířily počet jednotlivých místností, ale vybudovaly se i prostory s novým účelovým určením (sportovní hala, herna, kotelna, sociální zařízení).
Z obsahu ústavní stížnosti, předložených příloh a připojených spisů je zjevné, že stěžovatelky v odůvodnění své ústavní stížnosti v podstatě opakují argumenty a skutečnosti, které byly posuzovány jak okresním pozemkovým úřadem, tak Krajským soudem v Hradci Králové jako soudem přezkumným. Ústavní soud má za to, že oba tyto orgány se s námitkami stěžovatelek přiměřeným a náležitým způsobem vypořádaly. Vývody ústavní stížnosti jsou tedy pouze polemikou s právními závěry těchto orgánů.
Ústavní soud již dříve v odůvodněních svých rozhodnutí vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn - vzhledem k tomu, že není vrcholem soustavy obecných soudů - zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, tj. jen tehdy, kdyby jejich postupem došlo k porušení základních práv a svobod. Stěžovatelky v obsahu své ústavní stížnosti konkrétně uvádějí, že ve vztahu k nim došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, aniž blíže specifikují konkrétně, v čem jeho porušení spatřují. Pokud měly na mysli čl. 11 odst. 1 věta
- 4 - IV. ÚS 28/96
první "každý má právo vlastnit majetek", je třeba zdůraznit, že ve vztahu k restitučním věcem je třeba vykládat uvedené ustanovení v kontextu s obsahem jednotlivých restitučních zákonů. Pokud tyto počítají s možností zmírnění majetkové křivdy ve formě poskytnutí náhrad za majetek, který nelze oprávněným osobám po zjištění zákonných překážek vydat, není možno se cestou čl. 11 odst. 1 věta první Listiny základních práv a svobod domáhat ochrany vlastnictví ve vztahu k původnímu majetku ve smyslu nároku na jeho vydání, ale pouze ve smyslu rozhodnutí o nároku na náhradu za majetek pro zákonné překážky nevydaný. A v tomto směru ústavní soud nezjistil nic, že by ze strany jak O.ú. v T., tak ze strany Krajského soudu v Hradci Králové, byly nároky stěžovatelek na náhradní plnění - jak za objekt čp. 37, tak za stavební plochy čp. 55 a 182, vše v k.ú. L., jakkoliv zpochybňovány, naopak přímo ve výroku rozhodnutí O.ú.v T. jsou zmíněny. Námitku stěžovatelek ohledně porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod je tedy třeba, podle mínění Ústavního soudu ČR, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Dále stěžovatelky poukazují na porušení čl. 90 Ústavy ČR, opět bez jakékoliv bližší argumentace. Podle tohoto ustanovení jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Rovněž v tomto směru neshledal Ústavní soud ČR v postupu jak O.ú. v T., tak zejména v postupu Krajského soudu v Hradci Králové jako soudu přezkumného ničeho, čím by tyto vybočily z ústavně daného rámce. Současně je třeba zdůraznit, že již dříve Ústavní soud ve své judikatuře zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.), jestliže tedy soudy respektují meze dané ustanovením §132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Uvedené konstatování se plně vztahuje i na posuzovanou věc, neboť jakým způsobem soud vyhodnotil provedené důkazy, je věcí jeho volného a nezávislého hodnocení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzované věci se Krajský soud v Hradci Králové, jehož rozsudek stěžovatelky navrhují zrušit, svým postupem nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelek jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. června 1996
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj