ECLI:CZ:US:1996:4.US.286.95
sp. zn. IV. ÚS 286/95
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 1995, č. j. 38 Co 44/95-71, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 1995, č. j. 18 C 399/93-48, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 28. 11. 1995 byla Ústavnímu soudu doručena včas podaná
ústavní stížnost, kterou jsou napadána výše uvedená rozhodnutí.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že odvolacím soudem
byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, kterým byla stěžovatelce
jako žalované uložena povinnost vydat žalobci Ing. V. K., bývalému
manželovi žalované, klíče od domu a bytu konkrétně uvedeného
a umožnit vstup do tohoto bytu. Zároveň bylo rozhodnuto o způsobu
užívání části předmětného bytu oběma účastníky. Městský soud
v Brně vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že soud
zrušil v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/9O právo společného
nájmu bytu, když výlučnou nájemkyní se stala žalovaná a žalobci
zůstalo právo bydlet v bytě do přidělení náhrady. Uvedl, že
žalobce sice bydlí v bytě, který je mu nabízen jako náhradní, ale
ten nebyl na něj převeden a tak mu nebyl ve smyslu ustanovení §712 odst. 6 občanského zákoníku zajištěn náhradní byt. Dále bylo
prokázáno, že žalovaná nabízí náhradní byt, k němuž podepsala
dohodu o převodu členských práv a povinností, ale žalovaný odmítá
dobrovolně tuto dohodu podepsat. Soud I. stupně k tomu uvedl, že
to je již problém výkonu rozhodnutí o zrušení společného nájmu
bytu a povinnosti byt vyklidit po zajištění přiměřeného náhradního
bytu.
Odvolání žalované směřovalo zejména k tomu, že soud
nepřihlédl dostatečně k tomu, že jsou splněny podmínky ustanovení
§3 odst. 1 o. z., když postup žalobce je vůči ní šikanózním,
jestliže odmítá uzavřít smlouvu o převodu členských práv k bytu,
kde se fakticky zdržuje a dále že společné bydlení má nepříznivý
vliv na psychiku dcery.
Odvolací soud neměl připomínek k dokazování a stejně tak
shledal správným i právní hodnocení věci. Námitky uvedené
v odvolání považoval v podstatě za nedostatečné k tomu, aby byly
splněny podmínky pro použití §3 odst. 1 o.z. Odvolací soud dále
konstatoval, s poukazem na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,
že žalobce má právo na přiměřený náhradní byt. Byt, který je mu
nabízen, je však menší a za těchto okolností není možné rozpor
s dobrými mravy dovodit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukázala na předchozí
soudní řízení vedené pod sp. zn. 43 C 223/90 s tím, že její snahou
bylo vytvořit předpoklady pro realizaci rozsudků o vyklizení bytu,
když sama Ing. K. obstarala a nabídla náhradní byt. Pokud ho
jmenovaný odmítá převzít za situace, kdy jej bezplatně užívá,
postupuje, jak uvádí, v rozporu s §3 odst. 1 o. z., ale
i v rozporu s rozsudkem, jímž mu byla stanovena povinnost byt
vyklidit. Stěžovatelka se domnívá, že postup odvolacího soudu
neodpovídá příslušným ustanovením o.z. a navíc jeho rozhodnutí
odporuje i judikatuře Ústavního soudu s poukazem na rozhodnutí sp.
zn. III. ÚS 114/94. Vyslovila názor, že uvedeným postupem bylo
porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod. Dále uvedla, že setrvání Ing. K.
v bytě F. má negativní dopady na psychiku nezletilé dcery.
V důsledku tohoto stavu tedy není zaručená ochrana stěžovatelky
před neoprávněným zasahováním do jejího rodinného života. Závěrem
proto navrhuje, aby byla obě napadená rozhodnutí zrušena.
V podání došlém Ústavnímu soudu dne 26. 4. 1996 stěžovatelka
předložila smlouvu o budoucí nájemní smlouvě, kterou dne 15. 11.
1995 uzavřela, s tím, že tato písemnost jednoznačně prokazuje, že
právně účinným způsobem pro Ing. K. zajistila přiměřený náhradní
byt. Při jednání dne 6. 6. 1996 pak právní zástupce stěžovatelky
předložil soudu usnesení Městského soudu v Brně sp. zn. 64
E 3014/95, ze dne 8. 1. 1996, ze kterého vyplývá, že byl nařízen
výkon rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. 11. 1991, č. j.
43C 223/90-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze
dne 12. 7. 1993, sp. zn. 17 Co 175/93, a to vyklizením bytu,
s tím, že provedení vyklizení soud provede dodatečně. Proti tomuto
usnesení bylo podáno odvolání a věc dosud není pravomocně
skončena.
Ústavní soud požádal o vyjádření k předložené ústavní
stížnosti Krajský soud v Brně. Předseda senátu odkázal na písemné
odůvodnění napadeného rozhodnutí a dodal, že na zajištění bytové
náhrady má Ing. K. právo podle pravomocného a vykonatelného
rozsudku v řízení vedeném pod sp. zn. 43 C 223/90, a do doby, než
mu bude přiměřený náhradní byt zajištěn, svědčí mu právo bydlet
v bytě F. V souvislosti s tvrzením stěžovatelky, že jsou dány
důvody pro použití ustanovení §3 odst. 1 o.z., předseda senátu
podotkl, že existují rozpory mezi oběma účastníky, ovšem nebylo
prokázáno, že by byly způsobeny výlučně Ing. K.. V případě
zjištění, že Ing. K. fakticky bydlí bez právního důvodu a neplatí
nájemné v bytě R. lO, jehož nájemkyní je stěžovatelka, poukazuje
na skutečnost, že ta se nedomáhala v soudním řízení ochrany svých
práv a ta jí tudíž nemohla být poskytnuta. Soud tedy ve svém
postupu a rozhodnutí neshledal porušení namítaného čl. 36 odst.
1 Listiny, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Z vyjádření, ke kterému byl vyzván Ing. V. K. jako vedlejší
účastník, vyplývá, že stran obstarání přiměřeného bytu v průběhu
let 1990 - 1995 stěžovatelka neučinila nic pro vyřešení tohoto
problému a teprve až pod tlakem soudních rozhodnutí, která jsou
napadána stížností, začala jednat o poskytnutí přiměřené náhrady.
Uvedl, že soudy pečlivě zvážily důkazní situaci a zcela v souladu
s o.z. vyhodnotily rozhodné skutečnosti. Dále podotkl, že
stěžovatelka podala návrh na výkon rozhodnutí vyklizením bytu F.
9, aniž by respektovala stanovenou podmínku. V důsledku toho bylo
usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 1996, sp. zn. 64
E 3014/95, rozhodnuto tak, že navrhovatelka musí podat další návrh
za předpokladu, že prokáže zajištění stanovené bytové náhrady.
Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná
zamítnuta.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal
od Městského soudu v Brně spis vedený pod sp. zn. 18 C 399/93
a seznámil se s jeho obsahem. Ústavní soud vzal současně na vědomí
návrh, který učinil při jednání dne 6. 6. 1996 právní zástupce
stěžovatelky, jakož i právní zástupce vedlejšího účastníka,
a kterým obě strany požadují přiznání náhrady nákladů řízení před
Ústavním soudem v částce Kč 1.590,-.
Při posuzování ústavní stížnosti je třeba vzít v úvahu
následující skutečnosti. Ing. K. podal žalobu, ve které se domáhal
vydání rozhodnutí, kterým by soud uznal L. K. povinnou vydat mu
klíče, umožnit mu vstup do bytu a dále aby stanovil úpravu užívání
bytu. V daném řízení nebylo tedy úkolem soudu zkoumat, zda má Ing.
K. k dispozici přiměřený náhradní byt. Otázku, zda je zajištěn
přiměřený náhradní byt, který je určen v pravomocném soudním
rozhodnutí, posuzuje soud v řízení o nařízení soudního výkonu
rozhodnutí. Při posuzování, zda jde o byt přiměřený, pak obecné
soudy vycházejí z ustanovení §712 odst. 2 o.z.
Řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, je ovládáno
zásadou dispoziční. Platí tedy, že soud je vázán žalobou. Proto
soud nemůže žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu
a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou
povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy.
Ústavní soud má dále za to, že soudy obou stupňů vycházely ze
skutkového stavu, který byl v rámci dokazování řádně zjištěn za
účasti stran sporu a způsobem, který je stanoven příslušnými
ustanoveními občanského soudního řádu. Jakým způsobem soudy
vyhodnotily provedené důkazy, zejména pokud se jedná o posouzení
žaloby Ing. K. z hlediska §3 odst. 1 o.z., je věcí jejich volného
a nezávislého hodnocení. Ústavnímu soudu nepřísluší znovu
"hodnotit" hodnocení důkazů soudem. Pokud stěžovatelka předkládá
jako další listinný důkaz smlouvu o budoucí nájemní smlouvě,
uzavřenou dne 15. 11. 1995, nelze k takovému důkazu v rámci řízení
před Ústavním soudem přihlédnout, neboť se jedná o písemnost,
která byla vydána až po právní moci napadeného rozhodnutí a která
tedy nemůže mít žádný vliv na posouzení ústavnosti soudního
rozhodnutí.
Za tohoto stavu věcí Ústavní soud nenalezl tvrzené porušení
čl. 36 Listiny. Právem na soudní ochranu je třeba rozumět právo na
proces, který končí vydáním soudního rozhodnutí. Argumentace
uvedená v ústavní stížnosti je v podstatě opakováním důvodů, které
stěžovatelka uvedla již ve svém odvolání. Samotnou okolnost, že
odvolací soud neakceptoval jí vznesené námitky uplatněné proti
žalobě, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Námitce stěžovatelky, že postup odvolacího soudu neodpovídá
judikatuře Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 114/94) nelze rovněž
přisvědčit, neboť v daném případě se jednalo o posuzování
ústavnosti interpretace ustanovení §712 odst. 2 o.z. u již
zajištěného náhradního bytu, a to v rámci řízení o provedení
výkonu rozhodnutí.
Pokud se stěžovatelka dovolává svého práva na ochranu před
neoprávněným zasahováním do rodinného života (zřejmě čl. 32 odst.
1 Listiny), není její tvrzení náležitě odůvodněno, když zůstává
u pouhého konstatování. Navíc je třeba konstatovat, že
stěžovatelka má v rámci civilního řízení řadu možností domáhat se
účinným a efektivním způsobem ochrany svých práv.
Ze všech výše uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud tak, jak
je ve výroku uvedeno. Ústavní soud neshledal důvody pro přiznání
náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi podle §62 odst. 4
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 6. 6. 1996