ECLI:CZ:US:1996:4.US.306.95
sp. zn. IV. ÚS 306/95
Usnesení
IV. ÚS 306/95 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ing. Z.Š., nyní zemřelého, zastoupeného advokátem JUDr. O.R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud ČR obdržel dne 20.12.1995 ústavní stížnost, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.6.1995, podanou za zemřelého ing. Z.Š., advokátem JUDr. O.R., který byl zemřelému ustanoven obhájcem v řízení o soudní rehabilitaci.
Ústavní soud si připojil spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, z jehož obsahu zjistil, že ing. Z.Š. byl rozsudkem Vojenského obvodového soudu Praha 1, ze dne 11.3.1971, sp. zn. 2 T 58/71, uznán vinným trestným činem zběhnutí do ciziny podle ustanovení §283 odst. 1 trestního zákona, v tehdy platném znění, za to, že dne 5.10.1970 nenastoupil na svém pracovišti, kam byl služebně zařazen,
- 2 - IV. ÚS 306/95
požádal o politický azyl a zůstal s rodinou ve Š., v úmyslu vyhnout se službě v B a odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let nepodmíněně, trestu propadnutí majetku a ztráty vojenské hodnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. Rtv 796/90, ze dne 28.3.1995, bylo rozhodnuto, že je ing. Š., který v té době již nežil, účasten soudní rehabilitace, zároveň byl shora označený rozsudek Vojenského obvodového soudu v Praze zrušen ve výrocích o vině a trestu i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Následně se pak ve věci konalo dne 28.6.1995 hlavní líčení, kdy Obvodní soud pro Prahu 3 ing. Š., uznal vinným trestným činem zběhnutí podle §282 odst. 1 trestního zákona, ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců nepodmíněně, a to rozsudkem ze dne 28.6.1995, když po zhodnocení provedených důkazů v jejich souhrnu dospěl k závěru, že jednáním ing. Š. došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zběhnutí. Proti tomuto rozsudku podal obhájce ing. Š. odvolání, v němž, stejně jak to činí nyní v ústavní stížnosti, vytýkal soudu, že nepřihlédl k ustanovení 65 trestního zákona, když v daném případě došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost a bylo proto na místě zproštění obžaloby. Dovolával se provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že jediným motivem jednání ing. Š. v roce 1970, za které byl odsouzen, byly důvody politické - jeho nesouhlas se státní politikou Československa po roce 1968 s tím, že společensko-politické změny, které nastaly v České republice po roce 1989, je nutno považovat za podstatnou změnu okolností, které mají vliv na hodnocení významu chráněného společenského zájmu porušeného jednáním obžalovaného ve smyslu ustanovení §65 trestního zákona. Jednání ing. Š., které bylo vyvoláno pouze společenskopolitickou situací v roce 1968, nelze proto srovnávat s obdobným jednáním dnešních příslušníků ozbrojených sil. V doplnění odvolání pak obhájce zdůraznil, že po roce 1968, právě s ohledem na změněnou politickou situaci v Československu, žádal ing. Š. o propuštění ze služebního poměru, což mu nebylo umožněno, naopak, jemu i členům jeho rodiny bylo vyhrožováno ublížením na zdraví a smrtí a pouze tyto skutečnosti ho vedly k
3 - IV. ÚS 306/95
jeho jednání. O tomto odvolání rozhodl dne 23.10.1995 Městský soud v Praze usnesením, sp. zn. 7 To 373/95, tak, že odvolání zamítl, neboť se ztotožnil s právním názorem soudu I. stupně a pokud jde o aplikaci ustanovení §65 trestního zákona, zaujal názor, že k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost nepostačuje pouze podstatná změna sociálně-politických poměrů, ale musí současně dojít k tomu, že taková změna ovlivňuje hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny či ohroženy. Ze změny společensko-politické situace, k níž v ČR došlo po 17. listopadu 1989, však podle názoru odvolacího soudu není možno dovodit, že by současně došlo k tak podstatné změně hodnocení významu funkčnosti a obranyschopnosti ozbrojených sil České republiky včetně činnosti příslušníků Ministerstva vnitra ČR ve služebním poměru.
V odůvodnění ústavní stížnosti pak její autor vytýká obecným soudům, že podle jeho názoru nevzaly v úvahu zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení §65 trestního zákona, když všechny okolnosti případu ing. Š. toto ustanovení naplnily, poukazuje na to, že ing. Š. uplatňoval pouze svá základní lidská práva a svobody, svobodu pohybu a svobodu nevykonávat vojenskou službu, neboť tato byla po roce 1968 v důsledku změn v bývalém Československu v rozporu s jeho svědomím. Dovozuje pak, že rozhodnutími obecných soudů byly porušeny čl. 3 odst. 3, čl. 14 odst. 1 a čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 a 95 Ústavy ČR.
Přesto, že soudce zpravodaj chápe důvody, které vedly obhájce ustanoveného v rehabilitačním řízení ing. Z.Š. k podání ústavní stížnosti, nemohl jinak, než ústavní stížnost odmítnout. Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy ČR stanoví zákon kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Tímto zákonem, jímž je Ústavní soud ve smyslu odst. 2 čl. 88 Ústavy ČR vázán, je zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z jeho ustanovení §72 odst. 1 písm. a) pak plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že
4 - IV. ÚS 306/95
pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánů veřejné moci, bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. V daném případě účastníkem řízení, jehož výsledkem bylo stížností napadené rozhodnutí, sice ing. Š. byl, přesto, že již v té době nežil, to však proto, že to zákon o mimosoudních rehabilitacích umožňoval. Řízení o ústavní stížnosti je však možno s ohledem na citované ustanovení zahájit pouze na návrh osoby, která se sama cítí dotčena na svých právech. Právě tato podmínka však u ing. Z.Š. splněna není, když tento již v době, kdy probíhalo rehabilitační řízení, nebyl naživu. Ústavní stížnost, podaná jménem ing. Z.Š. jeho obhájcem, musela být proto posouzena jako ústavní stížnost podaná neoprávněnou osobou a z uvedeného důvodu byla proto podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 1996
JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj