ECLI:CZ:US:1996:4.US.49.96
sp. zn. IV. ÚS 49/96
Usnesení
IV. ÚS 49/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti MUDr. D.K., zastoupené advokátkou JUDr. J.Š., proti rozsudku Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 1 C 404/94, ze dne 12. 6. 1995, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 697/95, ze dne 1. 11. 1995, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Mgr. V.H. a MUDr. D.J., obou zastoupených advokátem JUDr. M.N., a dále pak J.V., jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 18 Co 697/95, ze dne 1. 11.1995, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Semilech, sp. zn. 1 C 404/94, ze dne 12. 6. 1995. Těmito rozsudky byla pravomocně zamítnuta její žaloba na neplatnost
IV. ÚS 49/96
dohody o vydání věci, která byla sepsána dne 24. 3. 1991 a která byla registrována SN v S., dne 29. 3. 1991 pod č. j. Re 72/91. Šlo o restituční dohodu podle zákona č. 403/1990 Sb. Podle názoru stěžovatelky je toto
rozhodnutí krajně nespravedlivé a zásadně v rozporu s ústavně demokratickými zásadami, neboť státní orgán tak zasáhl do výkonu jejího vlastnického práva a porušil tedy čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále pak vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně interpretovaly a aplikovaly zákon č. 403/1990 Sb., zejména pak ustanovení §3 odst. 1 písm. d) a §9 tohoto zákona. Považuje za nepochybné, že byla uvedena v omyl o vymezení zákonných podílů a pokud soudy dospěly k závěru, že toto své tvrzení neprokázala, pak nevyhodnotily provedené důkazy správně, resp. se nezabývaly rozporem mezi listinným důkazem a mezi tvrzeními jednotlivých odpůrců. Na základě těchto skutečností dochází stěžovatelka k závěru, že Krajský soud v Hradci Králové postupoval v řízení zcela zjevně nedostatečně a výsledkem je rozhodnutí, které je rozporuplné, nespravedlivé a neplní tak základní cíl, neboť není zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníka. Tím je podle jejího názoru porušeno též ustanovení čl. 95 Ústavy ČR, jakož i zákona o soudech a soudcích.
Ústavní soud zaslal stejnopisy ústavní stížnosti k vyjádření účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům. Z vyjádření, které k věci podal dne 27. 2. 1996 předseda senátu 18 Co Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. J.K., vyplývá, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou a to v zásadě z důvodů, které jsou podle jeho názoru dostatečně rozvedeny v obou napadených rozsudcích.
Vedlejší účastnice Mgr. V.H. a MUDr. D.J., se dne 30. 4. 1996 vyjádřily prostřednictvím svého právního zástupce tak, že ústavní stížnost není v podstatě ničím jiným, než vyjádřením nespokojenosti se způsobem, jakým obecné
IV. ÚS 49/96
soudy obou stupňů hodnotily její tvrzení a jí nabídnuté důkazy a že se stěžovatelka zcela zřetelně pokouší učinit z Ústavního soudu třetí opravnou instanci ve všeobecném smyslu. Již jen z tohoto důvodu by měla být ústavní stížnost zamítnuta, neboť stěžovatelka nikterak nenamítá, a ani by namítat nemohla, že jí nebyl dopřán řádný a spravedlivý proces. Dále pak uvádějí, že samostatnou kapitolou je to, že stěžovatelka postupovala v řízení před obecnými soudy nekvalifikovaně, neboť formulovala žalobní žádání tak, že by mu ani v případě úspěchu nemohly soudy vyhovět pro nesoulad se zákonem. Z těchto důvodů navrhují, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta, případně zamítnuta.
J.V., se ke stížnosti jako vedlejší účastník věcně nevyjádřil.
Město T., se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřilo k podané ústavní stížnosti tak, že se svého postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Ústavní soud při posuzování obsahu ústavní stížnosti respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci v tom smyslu, že by byl třetí instancí v případě, že procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. To je však podmíněno tím, že soudy ve své činnosti a rozhodnutích postupují v souladu s procesními principy stanovenými v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, což vyslovil již mnohokrát, znovu "hodnotit" hodnocení důkazů nezávislými soudy, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jiný postup by byl zásahem do principu nezávislosti soudu podle čl. 82 odst. 1 Ústavy. To, že po provedeném řízení soudy zamítly žalobu a zároveň vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti, ve které se navíc z větší části jen znovu opakují argumenty
IV. ÚS 49/96
přednesené před obecnými soudy. Pokud stěžovatelka namítá, že v jejím případě došlo k porušení čl. 11 Listiny (míněn je zřejmě odst. 1), je Ústavní soud nucen poukázat opět na svoji ustálenou judikaturu, podle které chápe ochranu stanovenou tímto článkem jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže.
Ústavní soud se konečně pak zabýval tím, ač v tomto směru ústavní stížnost ničeho nenamítala, zda napadená rozhodnutí byla vydána v procesu, který jako celek byl procesem spravedlivým a vedeným fair. Ani v tomto směru však žádná pochybení neshledal.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nebyla porušena namítaná práva stěžovatelky ani jiná ústavní práva, zejména pak zásady zaručující spravedlivý a nestranný proces. Na základě těchto skutečností rozhodl proto o ústavní stížnosti tak, že ji jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle §43 odst. 1 písm. C) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. 7. 1996
JUDr.Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj