ECLI:CZ:US:1996:4.US.52.96
sp. zn. IV. ÚS 52/96
Usnesení
IV. ÚS 52/96
ČESKÁ REPUBLIKA
Usnesení Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.N., zastoupeného advokátkou JUDr. A.D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2163/95, ze dne 5. 1. 1996, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 263/93, ze dne 7. 9. 1995, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení rozsudků uvedených v návětí tohoto usnesení, kterými byly odmítnuty jeho návrhy na zrušení části kupní a darovací smlouvy na zemědělské pozemky v k.ú. R., resp. na určení, že vlastníkem určených pozemků je stěžovatel. Tento svůj nárok opíral o ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění. Oba soudy odůvodnily rozsudky prakticky shodně, a to tak, že vzhledem k tomu, že u jedné smlouvy stěžovatel ani jeho právní předchůdci nebyli účastníky smlouvy, u druhé pak obdarovaní již sporné pozemky nevlastní, neboť je darovali dále osobám, se kterými je nevázal žádný příbuzenský vztah, nejsou splněny podmínky
IV.ÚS 52/96
§8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění.
Stěžovatel je přesvědčen, ze v těchto rozsudcích byl nesprávně aplikován zákon č. 229/1991 Sb., v platném znění, a že bylo rozhodnuto v rozporu s jeho účelem a smyslem. Tím byla porušena jeho práva, zaručená mu Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně pak článkem 11, kde je zakotveno právo vlastnit majetek a právo na ochranu tohoto majetku. Nedomnívá se, že smyslem citovaného zákona bylo neřešit podobné případy jako je jeho, a že pokud by na něj nedopadalo ani ustanovení §8 odst. 3 písm. b) ani §8 odst. 5, mělo se mu dostat alespoň nějaké odškodnění finanční. Uvádí, že pozemky vlastnili již jeho rodiče, on sám na nich pracoval, měl k nim citový vztah a není smířen s tím, aby křivda na něm spáchaná nebyla alespoň zmírněna.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení a dále pak spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 12 C 263/93. Z vyjádření účastníka řízení vyplývá, že krajský soud nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť nesdílí námitku, že by nesprávně aplikoval zákon č. 229/1991 Sb. ve znění účinném ke dni rozhodování. Právo stěžovatele vlastnit majetek, jak je zakotveno v čl. 11 Listiny, nemohlo být porušeno, neboť v době rozhodování odvolacího soudu stěžovatel vlastníkem předmětných nemovitostí
nebyl. Soud trvá na tom, že ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. vyložil zcela správně, když se postavil na stanovisko, že nedává možnost zrušit jinou smlouvu, než smlouvu, jejímiž účastníky byli právní předchůdci navrhovatele.
Po seznámení se s výše uvedenými skutečnostmi a po podrobném prostudování soudního spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neoprávněná. Pokud jde o argumentaci článkem 11 Listiny (míněn je patrně odst. 1 tohoto článku) opakuje Ústavní soud stanovisko, které zaujal v již řadě svých nálezů či usnesení, tj. že ochrana stanovená tímto článkem se
IV. ÚS 52/96
vztahuje na vlastnictví již existující a konstituované, že však nelze tímto článkem argumentovat v restitučních sporech, ve kterých teprve má být toto vlastnictví konstituováno.
Dále Ústavní soud, ač to ústavní stížnost nenamítala, posoudil, zda proces, ve kterém soudy obou stupňů nalézaly právo, byl veden způsobem ústavním, tj. zda především byly respektovány zásady stanovené v čl. 38 odst. 2 Listiny. Ani v tomto směru však neshledal Ústavní soud žádné pochybení. To, že po provedeném řízení a dokazování dospěly soudy k právním závěrům, se kterými stěžovatel nesouhlasí, lze sice z jeho hlediska lidsky pochopit, není to však samo o sobě důvodem k zásahu Ústavního soudu. Tento soud totiž, jak již opakovaně vyslovil ve svých rozhodnutích, není soudem nadřízeným obecným soudům, ani náhradní instancí v případech, kdy není připuštěno dovolání. To vše platí za předpokladu, že soudy v interpretaci zákonů nevybočí z mezí ústavnosti a že proces je veden způsobem, který garantuje Ústavou zaručená práva. Taková pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28.6. 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj