ECLI:CZ:US:1996:4.US.61.96
sp. zn. IV. ÚS 61/96
Usnesení
IV. ÚS 61/96
ČESKÁ REPUBLIKA USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl o ústavní stížnosti J.P., zastoupeného advokátkou JUDr. B.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. 8 To 113/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 86/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 23. 2. 1996 doručeno podání stěžovatele doplněné podáním označeným jako ústavní stížnost a doručeným dne 27. 2. 1996, které směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím a dále napadá i odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona KSZ ze dne 22. 12. 1995.
Citovaným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a odst.; 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému
IV. ÚS 61/96
trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Zároveň mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému částku Kč 200.000,-. Odvolací soud podle §256 trestního řádu odvolání obžalovaného zamítl a změnil pouze výrok o náhradě škody doplněním povinnosti uhradit ve stanovené výši i úroky z prodlení. Odložení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona KSZ odůvodnilo tím, že soud si opatřil dostatečné množství důkazů, které nepochybně odůvodňují rozhodnutí o vině, a i trest byl uložen v souladu se zákonnými podmínkami.
Stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s čl. 2 odst. 4, čl. 19 (zřejmě míněn čl. 90) a čl. 95 Ústavy České republiky a zároveň porušily podle jeho tvrzení i čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Pro tyto rozpory proto navrhuje zrušení obou rozsudků.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,lze podat ústavní stížnost ve lhůtě šedesáti dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). Posledním takovým zákonným prostředkem v předmětné věci je odvolání, nikoliv však podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona, jak se domnívá stěžovatel, resp. jeho právní zástupkyně, která odvozuje běh lhůty od doručení vyrozumění
o odložení podnětu dne 3. 1. 1996.
Stížnost pro porušení zákona je mimořádným opravným prostředkem, který ve smyslu ustanovení §266 odst. 1 tr. ř. může podat proti pravomocnému rozhodnutí soudu, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, ministr spravedlnosti u Nejvyššího soudu. Podnět pro podání stížnosti pro porušení zákona nelze tedy považovat za opravný prostředek a neprodlužuje se jím běh lhůty k podání ústavní stížnosti (usn. č. 4, Sbírky nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, svazek 2).
IV. ÚS 61/96
Vzhledem k ustanovení §139 odst. 1 písm. a) tr. řádu nabyl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. 8 To 113/95, právní moci dne 25. 4. 1995, neboť se jedná o rozsudek, proti němuž zákon nepřipouští další řádný opravný prostředek. Byla-li tedy ústavní stížnost podána teprve dne 20. 2. 1996, stalo se tak nepochybně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, která byla podána po lhůtě stanovené pro její podání, podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 1996
JUDr. Pavel Varvařovský soudce zpravodaj