ECLI:CZ:US:1996:4.US.88.96
sp. zn. IV. ÚS 88/96
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA IV. ÚS 88/96
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti M.H., podnikajícího pod obchodním jménem M.H.-B., zastoupeného advokátem JUDr. M.J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1996, sp.zn. 19 Ca 8/95, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení a F.ř. v H.K., jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 20. 3. 1996 se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 1. 1996, sp. zn. 19 Ca 8/95, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí F.ř. v H.K.,
IV. ÚS 88/96
ze dne 8. 11. 1994, č.j. FŘ/2272/94. Podle názoru stěžovatele byla tímto rozhodnutím porušena jeho základní práva a svobody, zaručené Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména pak práva vyplývající z čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 Listiny. Toto porušení spatřuje zejména v tom, že krajský soud nehodnotil správně a úplně skutečný stav věci. Uvádí, že jako daňový poplatník učinil úkony, jimiž vstoupil do závazkových vztahů podle obchodního zákoníku, a že výsledkem těchto úkonů bylo právo na daňový odpočet zaplacené daně z obratu v roce 1992, resp. 1993, tak jak to předpokládal zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v ustanoveních §51 a §52. Dále stěžovatel uvádí, že všechny smlouvy, které uzavřel jako fyzická osoba a podnikatel a které se týkaly výrobků a odlitků ze zlata a stříbra, uzavřel v souladu se zákonem. Nedostatky, které v jednotlivých smlouvách zjistil a ve svém rozhodnutí uvedl Krajský soud v Hradci Králové, nemají za následek, a to ani zčásti, neplatnost smluvních ujednání, neboť nebyly jen smlouvami "na oko". Stěžovatel nepopírá, že jako daňový poplatník vstoupil do předmětných smluvních závazků právě proto, aby mohl v roce 1993 uplatnit daňový odpočet zaplacené obratové daně, neboť bez provedení tohoto odpočtu by se v podnikání stal cenově neschopným konkurence nebo ztrátovým a nebo by byl odsouzen k zániku. Žádný předpis mu takové jednání a chování nezakazoval, a proto zastává názor, že jestliže právně dovolenými prostředky, jejichž účelem bylo dosažení daňové úlevy, takové úlevy skutečně dosáhl, nemůže to být vykládáno s odkazem na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. tak, jak to učinil správce daně a posléze i soud. Takový výklad zasahuje do Ústavou a Listinou zaručených základních práv a svobod a je navíc výkladem, kterým se výkon některých omezení občanů svěřuje nikoliv zákonnému předpisu, ale tomu, kdo je povinen se podle tohoto předpisu chovat, v daném případě tedy orgánu, který je pověřen správou daně. Jestliže svým rozhodnutím soud připustil, aby daňový poplatník byl omezen ve svých právech jinak než na základě zákona a aby byl nucen činit něco, co mu zákon neukládá, či naopak aby nečinil něco, co mu zákon nezakazuje, pak stěžovateli
IV. ÚS 88/96
nezbývá než navrhnout, aby takové rozhodnutí Ústavní soud zrušil.
Ústavní soud požádal o vyjádření k ústavní stížnosti předsedu senátu 19 Ca Krajského soudu v Hradci Králové, který ve věci rozhodoval. Ve vyjádření ze dne 19. 4. 1996 se uvádí, že soud zjistil skutkový stav v řádném procesu, za účasti stran sporu, a že zjištěný stav plně odpovídal i obsahu správního spisu předloženého F.ř., který byl konstatován při jednání bez připomínek účastníků. Na základě zjištěných skutečností dospěl soud k závěru, že stěžovateli nevzniklo právo na odpočet daně z obratu podle §52 odst. 1 zákona č. 588/1992 Sb., neboť nebylo prokázáno, že by vlastnictví zboží získané Ing. H., přešlo na obchodní společnost. Ta pak nemohla převést zboží, které jí nepatřilo, zpět do vlastnictví stěžovatele. Jestliže správce daně zjistil, že daňový odpočet byl stěžovatelem proveden neoprávněně, zatížil jej právem dodatečně vyměřenou daní. Pokud nyní stěžovatel v ústavní stížnosti líčí provedené obchodní transakce jinak, pak jde o tvrzení, které nemělo oporu ve správním spise a stěžovatel ani jeho právní zástupce na tuto skutečnost při soudním jednání neupozornili, ačkoliv k tomu měli dostatek prostoru. Konečně se pak ve vyjádření soudu uvádí, že pokud stěžovatel nyní poukazuje na nesprávnou aplikaci ustanovení §2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a popírá, že by šlo o úkony simulované, tj. úkony zastírající formálně právním stavem stav skutečný, je třeba uvést, že dokumentovaný prodej zboží nebyl učiněn za účelem dosažení zisku (§2 odst. 1 obchodního zákoníku), ale výhradně pro získání dokladů pro daňové zvýhodnění, což ostatně stěžovatel potvrzuje i ve své ústavní stížnosti. Ze všech těchto důvodů navrhuje účastník řízení stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Ve vyjádření vedlejšího účastníka - F.ř. v H.K. - ze dne 22. 4. 1996 jsou především rekapitulovány transakce provedené ve dnech 30. a 31. 12. 1992. Uvádí se, že pan H. jako fyzická osoba vystavil dne 30. 12. 1992 fakturu č. l/Hp/92 a č. 2/Hp/92 na zlaté a stříbrné výrobky, odlitky
IV. ÚS 88/96
a polotovary pro občana Ing. M.H. Totéž zboží od tohoto občana následující den, tedy 31. 12. 1992, vykoupila s.r.o. B., která ještě téhož dne na totéž zboží vystavila fa zpět panu H.-B.-fyzická osoba a ten touto fakturou získal potřebný doklad - fakturu obsahující daň z obratu. Přitom jediným vlastníkem obou firem (B., s.r.o., a M.H.-B.) byl pan M.H. a fakturované zboží nikdy neopustilo prodejny původního majitele M.H.-B. Dále vedlejší účastník upozorňuje, že i když na fakturách bylo vyznačeno sjednání platby hotově, žádná úhrada v hotovosti provedena nebyla, k vypořádání došlo vždy započtením pohledávek a závazků, a proto se také celá tato operace v peněžním deníku fyzické osoby M.H.-B. vůbec nepromítla, stejně jako se úhrady neobjevily ani v pokladní knize ani ve výpisu z bankovních účtů u B., s.r.o. Na základě těchto skutečností byl proto celý úkon posouzen ve smyslu §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. jako fiktivní, uskutečněný jen za účelem získání dokladu a tím i možnosti uplatnit odpočet daně z obratu při přechodu na systém daně z přidané hodnoty.
Ústavní soud se dále podrobně seznámil se soudním spisem, sp. zn. 19 Ca 8/95, a spisovým materiálem, který v této věci předložilo soudu F.ř. v H.K.
Po zvážení všech výše uvedených skutečností a po prostudování uvedené spisové dokumentace dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vycházel přitom především z již mnohokrát vysloveného názoru, že není soudem nadřízeným soudům obecným a není tedy oprávněn vykonávat nad nimi přezkumný dohled. To, že po projednání věci dospěl soud k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě důvodem k ústavní stížnosti. Jak zjistil Ústavní soud, byl proces veden způsobem, kterému z hlediska zásad spravedlivého procesu, které jsou zejména upraveny v hlavě páté Listiny a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nelze vytknout, že nebyl procesem vedeným fair. Ústavnímu soudu
IV. ÚS 88/96
nepřísluší, aby znovu "hodnotil" hodnocení důkazů provedené soudem, a to dokonce ani v tom případě, že by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud by mohl rozhodnutí obecného soudu zrušit pouze v tom případě, jestliže by soud rozhodl ve zcela zjevném rozporu se zjištěnými skutečnostmi, případně by právní předpis interpretoval způsobem natolik extrémním, že by vybočil z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v této věci Ústavní soud nezjistil.
Jedinou ústavněprávní argumentací stěžovatele je námitka, že napadené rozhodnutí porušuje zásadu vyjádřenou v čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť stěžovatel jako daňový poplatník byl ve svých právech omezený jinak, než na základě zákona, byl nucen činit něco co mu zákon neukládá, resp. je mu přikládáno k tíži, že činil něco, co zákon nezakazuje. V tomto směru odkazuje Ústavní soud na nález pléna tohoto soudu, P1. ÚS 38/95, ve kterém se plénum postavilo na stanovisko, že argumentace výše uvedenými ústavními principy v daňových věcech vychází často z nepochopení zásad daňového řízení. V tomto řízení totiž platí zásada, že každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat, ale též povinnost svá tvrzení doložit - tedy břemeno důkazní. Pokud však správce daně vyjádří způsobem stanoveným v §43 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů,
pochybnosti o tvrzení daňového subjektu, je daňový subjekt povinen tvrzené skutečnosti prokázat. Neprokáže-li je, tedy neunese-li důkazní břemeno, je správce daně oprávněn postupovat způsobem, který zákon stanoví. Daňový subjekt tedy není povinen prokazovat cokoliv, ale pouze to, co tvrdí on sám. V daném případě stěžovatel neprokázal správnímu orgánu ani soudu, že jím provedené úkony nebyly úkony, které formálně právním stavem zastíraly stav skutečný, a proto správní orgán ani soud jeho nárok na odpočet daně s poukazem na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění, neuznal. Nemohlo tedy dojít k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, ani čl. 2 odst. 3 Listiny, neboť to, co je daňový subjekt povinen prokazovat a jakým způsobem zákon, stanoví.
IV. ÚS 88/96
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost podle ustanovení 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. července 1996
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj