ECLI:CZ:US:1996:4.US.89.96
sp. zn. IV. ÚS 89/96
Usnesení
IV. ÚS 89/96 ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. června 1996 ve věci ústavní stížnosti V.R., zastoupeného advokátem JUDr. B.V., proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. 11. 1995, čj. 3 T 10./95-722, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2-5. 1. 1996, čj. 7 To 498/95-820, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím
obecných soudů, jimiž stěžovatel byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku s tím, že podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákona se pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou, uvádí stěžovatel, že Krajský soud v Brně porušil svým postupem stěžovatelovo právo zakotvené
2 - IV. ÚS 89/96
v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odůvodnění jeho rozhodnutí obsahuje v podstatě pouze citaci rozsudku soudu prvého stupně a jeho odůvodnění. Náležitosti odůvodnění rozsudku, uvedené v §125 trestního řádu, platí totiž vzhledem k ustanovení §138 trestního řádu i pro napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jež však tyto náležitosti již postrádá. Obsahuje-li odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně pouhý odkaz na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, jedná se nepochybně o popření práva odvolatele na přezkoumání prvostupňového rozhodnutí, a tedy práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V řízení před obecnými soudy bylo dále porušeno právo stěžovatele zakotvené v článku 38 odst. 2 Listiny, totiž právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. V projednávané věci jde zejména o opomenutí obecných soudů, které zcela ignorovaly návrhy obhajoby na vyžádání veškerých spisových materiálů z tzv. předprocesní fáze, dále vyžádání spisového materiálu Krajského soudu v Hradci Králové, týkajícího se povolení odposlechu obviněného K., ověření řady problematických tvrzení svědka K., zjištění rozsahu tzv. služebního tajemství, s odkazem na něž svědek K. odmítl soudu objasnit celou řadu okolností, závažných pro rozhodnutí ve věci, a nečinnost soudu prvého stupně ve směru zproštění svědka údajné povinnosti mlčenlivosti, jakož i ověření zcela evidentních rozporů se skutečným stavem ve výpovědi svědka S. Porušení práva na
spravedlivý proces lze spatřovat i v postupu soudu prvého stupně, který
nevyžádal znalecký posudek, týkající se odborných otázek z oblasti výbušnin, zásadních pro rozhodnutí ve věci samé, a spokojil se pouze s odborným
vyjádřením příslušníků Policie ČR, ačkoli takový postup je nutno hodnotit jako postup v
rozporu s ustanovením §105, resp. §110 trestního řádu. Postupem obecných
soudů byl porušen i článek 8 odst. 2 Listiny, neboť při aplikaci ustanovení
§185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona vycházel soud prvého stupně
z úvah, které postrádají jakoukoli oporu jak v zákoně, tak ve skutkových
zjištěních. Stejně tak byl porušen článek 40 odst. 3 Listiny, neboť
soud při hodnocení důkazů přihlédl k výpovědi stěžovatele, učiněné dne
27. 9. 1994 před vyšetřovatelem Policie ČR, kdy
- 3 - IV. ÚS 89/96
stěžovatelovi nebyl doposud stanoven obhájce. Ze všech uvedených důvodů navrhuje proto stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod. Aby mohl posoudit posléze uvedenou podmínku, seznámil se Ústavní soud s obsahem spisu Okresního soudu Brno - venkov, sp. zn. 3 T 10/95, přičemž zjistil, že stěžovatel již v řízení před soudem prvého stupně se domáhal, a to dopisem ze dne 16. 10. 1995, provedení celé řady důkazů, a to vyžádání spisového materiálu Policie ČR z předprocesní fáze, spisového materiálu Krajského soudu v Hradci Králové, týkajícího se rozhodnutí o povolení žádosti o realizaci odposlechu obžalovaného K., záznamů odposlechu telefonických hovorů obžalovaného K., jakož i výslechů svědků z řad policistů zásahové jednotky, přímo zúčastněných při zadržení obžalovaných. Z těchto navrhovaných důkazů byli nad rámec přípravného řízení vyslechnuti JUDr. J.K., velitel zásahu na motorestu R., M.S., velitel samostatné zásahové jednotky, provádějící zásah, a J.G., pracovník expozitury policie, kteří osvětlili všechny skutečnosti, týkající se zásahu. Další navrhované důkazy provedeny nebyly, aniž by, jak to soudu ukládá ustanovení §125 trestního řádu, bylo v důvodech rozhodnutí tohoto soudu uvedeno, proč návrhům na provedení dalších důkazů vyhověno nebylo. V ostatním však rozhodnutí soudu prvého stupně splňuje podmínky, uvedené v citovaném ustanovení, jakož i v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a je z něj především patrno, jakými právními úvahami se soud řídil. Právní závěry, obsažené v rozsudku soudu prvého stupně, jsou zcela správné a odpovídají konstantní soudní judikatuře, a to i pokud jde o výklad pojmu "větší rozsah". Stejně tak i otázka objektu trestného činu byla soudem prvého stupně řešena bezchybně. Ústavní soud proto sice setrvává na svém
- 4 - IV. ÚS 89/96
stanovisku, obsaženém v jeho nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR ve svazku 3, ročník 1995, I. díl pod č. 10, že tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, vzhledem k tomu, co bylo konstatováno, má však za to, že v projednávané věci s těmito tzv. opomenutými důkazy uvedené následky nelze spojovat, neboť směřují vesměs stranou podstaty věci. Obdobné lze konstatovat i o napadeném usnesení Krajského soudu v Brně, v jehož odůvodnění věta "Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, aniž by bylo třeba řízení doplňovat dalšími důkazy ...", zdá se sice nasvědčovat nežádoucímu rutinnímu přístupu, nicméně ve svém celku splňuje rovněž podmínky, kladené na ustanovení §125 trestního řádu. Pokud jde o otázku nutnosti přibrání znalce k posouzení skutečností, souvisejících s výbušninou semtex, zjistil ústavní soud z obsahu uvedeného trestního spisu, že stěžovatel, stejně jako obžalovaný L.P., při hlavním líčení dne 10. 5. 1995 sám navrhl výslech pracovníka kriminální policie, jenž zpracovával odborné vyjádření ohledně výbušniny. Při výslechu těchto svědků během hlavního líčení dne 23. 6. 1995 stěžovatel sám, ani jeho obhájce, jejich výpovědi nijak nezpochybnil, ani nenavrhl provedení znaleckého posudku, i když soudkyně upozornila na možnost vyžádání odborné konzultace. Ve svém odvolání ze dne 2. 1. 1996 stěžovatel již sice poukazuje na potřebu
přibrání znalce, v závěru tohoto dovolání však již tento požadavek
výslovně nespecifikuje, a to ani při veřejném zasedání krajského soudu,
v němž převádí svou obhajobu do zcela jiné roviny, když poukazuje na to, že jednal v obavě z ruské mafie a v zájmu ochrany své rodiny. Jakkoli tedy
některým výtkám stěžovatele, směřujícím proti rozhodnutím obecných
soudů, jak již bylo blížeji konstatováno, nelze upřít oprávnění, má Ústavní
soud za to, že v celkovém kontextu nedotýkají se tyto nedostatky svou
intenzitou stěžovatelových práv natolik, aby opodstatňovaly jeho tvrzení, že
mu bylo upřeno právo na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1,
článku 38 odst. 2, článku 8 odst. 2 Listiny, jakož i článku 95 Ústavy.
- 5 - IV. ÚS 89/96
Pokud pak jde o vytýkané porušení článku 40 odst. 3 Listiny, týkající se možnosti obhajoby a nutné obhajoby, zjistil Ústavní soud z obsahu uvedeného trestného spisu, že stěžovatel byl při svém zadržení dne 27. 9. 1994 okamžitě seznámen s jeho důvody, vyslechnut, přičemž při svém výslechu dne 28. 9. 1994, tedy v den, kdy bylo rozhodnuto o jeho vzetí do vazby, uvedl po poskytnutém poučení, že si obhájce zvolí sám. Protože tak neučinil ve stanovené lhůtě, byl mu obhájce ustanoven soudem. Ustanovený obhájce byl také již v přípravném řízení při výslechu stěžovatele dne 3. 11. 1994 přítomen. Také v přítomnosti svého obhájce stěžovatel při uvedeném výslechu na závěr uvedl to, co zcela koresponduje i s jeho závěrečným slovem před odvolacím soudem, že totiž to, co dělal, činil z obav o svou rodinu. Právě posléze uvedená skutečnost proto spíše zvýrazňuje věrohodnost stěžovatelovy výpovědi ze dne 27. 9. 1994, učiněné ještě v nepřítomnosti advokáta. Ústavní soud proto nesdílí stěžovatelův názor, že v řízení před obecnými soudy k porušení článku 40 odst. 3 Listiny skutečně došlo.
Všechny uvedené skutečnosti jsou natolik evidentní, že Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 12. června 1996
prof. JUDr. Vladimír Čermák
soudce zpravodaj