ECLI:CZ:US:1997:1.US.117.96
sp. zn. I. ÚS 117/96
Nález
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. D. a D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2120/95, ze dne 12. 1. 1996, ve věci návrhu na stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb., takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
I.
Svou ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2120/95, ze
dne 12. 1. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen
rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Pelhřimově, sp.
zn. 3 C 197/92, ze dne 29. 8. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba
navrhovatelů na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít
s navrhovateli dohodu o vydání věci, konkrétně rodinného domu v K.
čp. 74 se st. par. č. 760.
Navrhovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti na rozpor
závěrů hodnocení dokazování obecnými soudy s nálezem Ústavního
soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 117/93 a nálezem Ústavního soudu ČSFR, sp.
zn. I. ÚS 597/92. Poukazují na skutečnost, že v roce 1982 opustili
republiku a byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí
majetku. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 7.
1990 pak byli oba rehabilitování podle zák. č. 119/1990 Sb.
V důsledku původního trestního rozhodnutí propadl rodinný dům
stěžovatelů v K. státu. Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1984 byl
tehdejším Městským národním výborem v Kamenici nad Lipou prodán
vedlejším účastníkům. Navrhovatelé využili možnosti podle zákona
č. 87/1991 Sb. a požádali vedlejší účastníky o vydání domu,
mimosoudní výzva nebyla však vedlejšími účastníky akceptována.
V souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích proto uplatnili
navrhovatelé žalobu u obecného soudu. Stěžovatelé dovozují, že
v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jsou osobami
oprávněnými podle §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a že vzhledem
k trestní rehabilitaci došlo k obnovení jejich vlastnických práv
"ex tunc" ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93.
Současně dle názoru navrhovatelů v řízení před obecnými soudy bylo
prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli věc v rozporu s tehdy
platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor
s tehdy platnými právními předpisy a protiprávní zvýhodnění
vedlejších účastníků při koupi domu spatřují navrhovatelé
v nerespektování postupu dle Směrnice pro prodej rodinných domků
č. 10 z roku 1964 a dále v podhodnocení kupní ceny o 33.649 Kčs.
Pokud obecné soudy zamítly žalobu navrhovatelů, porušily tím podle
jejich názoru ustanovení čl. 11 odst. 1 věty prvé a druhé Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze všech shora uvedených důvodů navrhují navrhovatelé zrušení
rozsudku odvolacího soudu citovaného v úvodu tohoto nálezu. Ze
spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že
Okresní soud v Pelhřimově opřel své zamítavé rozhodnutí z 29. 8.
1995 o zjištění, že odpůrci V. a V. Š. nabyli nemovitosti potom,
co byli nuceni ve veřejném zájmu (stavba závodní jídelny) prodat
vlastní domek. Městský národní výbor v Kamenici nad Lipou jim
proto nabídl ke koupi dům č. 74. Protiprávní zvýhodnění soud
nezjistil, neboť shledal přiměřeným, že městský národní výbor za
této situace z několika žadatelů jednal v první řadě s manžely Š.
Ani cenový rozdíl v revizních posudcích jednotlivých znalců
neshledal soud závažným. Okresní soud měl k dispozici postupně tři
znalecké posudky. Dva posudky se pohybovaly v rozmezí hodnoty domu
190-200 000 Kčs, třetí vybočoval nad 220 000 Kčs. Všichni znalci
se však shodli na tom, že možná úvaha o amortizaci nebyla
v rozporu s pokyny metodické příručky pro posuzování amortizace.
Okresní soud v důsledku toho dospěl k závěru, že odpůrci při koupi
nebyli protiprávně zvýhodněni.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhli jak vedlejší
účastníci tak Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutí
ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci poukázali na skutečnost, že
dům koupili v souladu s tehdy platnými předpisy, přičemž koupě se
realizovala z toho důvodu, že museli městu prodat svůj vlastní dům
ve veřejném zájmu pro výstavbu závodní kuchyně a jídelny. V závěru
vyjádření uvedli, že se nehodlají osobně jednání u Ústavního soudu
zúčastnit.
II.
V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným
soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování
a tedy nesprávná aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, ve vazbě na zákon č. 119/1990 Sb. Z obsahu ústavní
stížnosti je patrno, že navrhovatelé opakují námitky, které
vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají
ústavní stížnost o odkaz na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy
na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů
státní moci a ochranu vlastnictví.
Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou
součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě
dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že nebyly
naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zák. č.
87/1991 Sb. Vedlejší účastníci nebyli protiprávně zvýhodněni a dům
získali platnou koupí v důsledku toho, že byli nuceni vyklidit
vlastní rodinný dům a prodat jej městu ve veřejném zájmu. Při
realizaci prodeje byla respektována i Směrnice pro prodej
rodinných domů č. 10 Věstníku MF č. 5 z roku 1964, o čemž svědčí
zápisy z jednání rady Městského národního výboru v Kamenici nad
Lipou ze dne 10. 5. 1984 a 23. 5. 1984 (č. l. 89 a 98 spisu
Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 197/92). Výpisem
z jednání rady bývalého Městského národního výboru v Kamenici nad
Lipou z 10. 5. 1984 bylo prokázáno, že sporná nemovitost měla být
na základě souhlasu rady přidělena manželům Š. k užívání na dobu
dočasnou. Poté výpisem z jednání rady ze dne 23. 5. 1984 bylo
prokázáno, že tento závěr se změnil v souhlas s prodejem rodinného
domu manželům Š. Prodej domu manželům Š. Ústavní soud uznává jako
odpovídající tehdejší právní úpravě. Přitom právě v citovaném
výpisu z 23. 5. 1984 v jeho bodě 8) je jasně uvedeno, že
o nemovitost projevilo zájem více žadatelů. Z toho vyplývá, že
rada Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou respektovala
při realizaci prodeje rodinného domu směrnici č. 10 Věstníku MF č.
5 z roku 1964. Protiprávnost zvýhodnění při koupi nebyla prokázána
ani v otázce nižší kupní ceny, jak potvrdily závěry znaleckých
posudků.
V tomto směru odkazuje Ústavní soud na závěry znaleckých
posudků, které byly v řízení zpracovány, a to na posudek znalce
ing. P. z 22. 5. 1995, který stanovil cenu domu částkou 224 282
Kčs, a posudek znalce ing. S. ze dne 5. 3. 1994, který stanovil
cenu domu částkou 198 700 Kčs. V případě posudku znalce ing. S.
vyzněla oproti ceně 192 945 Kčs dle posudku znalce ing. H. z 10.
4. 1983 cena nižší o 5 755 Kčs, tj. o 2,98 %, což je v přípustných
mezích tolerance. V případě posudku ing. P. pak vyzněl cenový
rozdíl nižší o 33 649 Kčs oproti skutečné kupní ceně, která činila
190 633 Kčs, tj. o 17,6 %, což je rovněž v mezích přípustné
tolerance při úvaze o amortizaci stavby. V rámci posuzované věci
je nutno poukázat na vztah mezi zvláštním zákonem, tj. zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho §19
a §20, a zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Při
posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba vycházet
z toho, že zákon o soudní rehabilitaci a jako zákon o mimosoudních
rehabilitacích, nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Aplikace obou
zákonů je důsledně propojena a spojovacím článkem je §19 a §20
zákona č. 87/1991 Sb. Přitom interpretace obou zákonů musí
vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž
chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.
I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v §2 odst. 1
stanovil, že příslušné rozsudky trestní se zrušují k datu, kdy
byly vydány, a rehabilitovaný tedy neztratil vlastnictví, pak
ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovoluje, aby
rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve
prostřednictvím samostatného zákona, a to zákona č. 87/1991 Sb.,
mohou osoby rehabilitované, jako oprávněné osoby, uplatnit nároky
podle zákona o soudních rehabilitacích. V případě, že povinnými
osobami jsou osoby fyzické, jež nabyly věc od státu, který získal
oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, je
podmínkou úspěšnosti nároku, že povinné osoby nabyly tuto věc buď
v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního
zvýhodnění nabyvatele. Ani jeden z těchto atributů však nebyl
v daném případě prokázán.
Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá
v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu
soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu
veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pokud pak
jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem
v souladu s ustanovením §132 o. s. ř. V rámci hodnocení důkazů
správně posoudil obecný soud vztah mezi ustanovením §20 zák. č.
119/1990 Sb. a ustanovením §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Otázka
obnovení vlastnického práva "ex tunc" v důsledku trestní
rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se
v rámci dalšího postupu režimu zákona č. 87/1991 Sb.,
o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud závěrem poukazuje, že není oprávněn si
přisvojovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů
s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České
republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za
plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle
něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti
však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.
Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů
nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu a při
aplikaci příslušných ustanovení zákona o mimosoudních
rehabilitacích respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38
Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic
podstatného vytknout. Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní
stížnost zamítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 17. prosince 1997