ECLI:CZ:US:1997:1.US.193.96
sp. zn. I. ÚS 193/96
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 193/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud ČR rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem v právní věci stěžovatele B.K., zastoupeného advokátkou JUDr. A.V., o návrhu ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 1. 1996, sp. zn. 12 C 242/93, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 9 Co 200/96, takto:
Návrh se o d m í t á.
Odůvodnění:
Svým podáním ze dne 15. 7. 1996 podal stěžovatel návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 12. 1. 1996, sp. zn. 12 C 242/93, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 9 Co 200/96.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku byl zamítnut návrh stěžovatele, aby soud rozhodl, že se zrušuje část kupní smlouvy, uzavřené na bývalém Státním notářství dne 13. 7. 1971 pod NZ 1136/71, N 1232/71, mezi prodávajícím B.K. a kupujícími K. a A.K., kterou prodávající bezúplatně převedl na kupující p. č. 282/1 - les, 284 - pastva, 288 - louka, 294/2 - neplodná, 295/1 - role, 295/2 - neplodná, 295/4 - role, 296 - pastva, 298 - louka, 301 - les, 299/2 - louka,-283/8 - neplodná, zapsané tehdy na LV č. 39 ve V. Stěžovatel svůj nárok uplatnil podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb., v němž se uvádí, že podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb., v případě, že vlastník pozemku daroval v tísni své pozemky fyzické osobě nebo je bezúplatně převedl v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovy, k níž pozemky patřily, a jsou-li tyto pozemky ke dni účinnosti tohoto zákona ve vlastnictví osoby, jíž byly darovány nebo bezúplatně převedeny, nebo do vlastnictví osoby této osobě blízké, rozhodne soud na
I. ÚS 193/96
návrh oprávněné osoby podle písm. a) o zrušení kupní smlouvy v té části, kterou byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny na fyzické osoby.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 1996, sp. zn. 9 Co 200/96, byl tento rozsudek potvrzen.
Těmito rozsudky byla dle názoru stěžovatele porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo, aby zákonem stanoveným způsobem byla poskytnuta ochrana právu stěžovatele podle čl. 90 Ústavy ČR a právo na spravedlivý proces podle článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, dále čl. 1 Ústavy České republiky, jakož i čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel především namítá, že došlo k chybnému výkladu pojmu prekluze práva, když dovozuje, že by soudy při výkladu tohoto pojmu v souvislosti s restitucemi měly vycházet z mimořádnosti takového návrhu. V návaznosti poukazuje na některá rozhodnutí Ústavního soudu, která se sice týkají problematiky restitucí, nikoliv však konkrétně otázky prekluze. Dále vesměs opakuje argumentaci již uplatněnou při řízení u soudu prvního i druhého stupně, včetně odkazů na některé judikáty vyšších obecných soudů.
Soudce zpravodaj, jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí, musel nejprve zdůraznit, že ústavní soud není běžnou třetí instancí. v systému všeobecného soudnictví, nýbrž podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Neposuzuje tedy celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, neposuzuje stanoviska a výklady jednotlivých stupňů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem, trestním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud však zkoumá, zda v řízení před soudy, a to i v netrestních věcech, nebyly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
Soudce zpravodaj musel dále konstatovat, že je závažným omylem se domnívat, že subjektivní právo na restituci je právem základním, a proto je zcela nepřípadná argumentace čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Jedná se o právo běžné, upravené v obyčejném zákonodárství, a tudíž je jako takové hmotněprávně chráněno zcela v rámci obecného soudnictví.
Pokud jde o namítané porušení čl. 1 Ústavy ČR, stěžovatel blíže nespecifikuje, v čem ho konkrétně spatřuje. Citované
I. ÚS 193/96
ustanovení toliko obecně charakterizuje Českou republiku jako právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, přičemž atributy právního státu jsou konkretizovány v dalších ustanoveních ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, např. právě i v čl. 36 odst. 1 citované Listiny (a obsahově mu v zásadě odpovídá i čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, sám správně uvádí, že jde o záruku zákonnosti postupu. Podle citovaného ustanovení se každý může domáhat svého práva stanoveným postupem, ovšem jak v souladu s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tak i podle čl. 90 Ústavy ČR je způsob uplatňování subjektivního práva upraven zákonem. Pokud tedy nedošlo v rámci soudního řízení k porušení jiného procesního či hmotného práva chráněného Listinou základních práv a svobod, ústavou ČR nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, ústavní soud nezkoumá, zda případně došlo i k porušení jiného (běžného) práva stanoveného zákonem.
Zde je třeba zdůraznit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, i z čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatel, neznamená automaticky, že došlo k porušení jeho práv.
Je sice pravdou, že Ústavní soud v restitučních věcech zastává názor, že je na místě přistupovat k nim tak, aby nedocházelo k nevstřícnému, formalistickému postupu, který hrozí případnou další křivdou,
avšak i tento tolerantnější náhled má své (právní) meze. Jistě má jiný právní význam nedostatečné poučení účastníků řízení na jedné straně a prekluze práva na straně druhé. Pokud dojde k prekluzi subjektivního práva, tj. k neuplatnění nároku ve lhůtě, je státní orgán ex offo povinen k této právní skutečnosti přihlížet. Soudy proto při výkladu právního pojmu prekluze nemohou vycházet z mimořádnosti restitučního nároku. Naopak, protože se Česká republika považuje za právní stát, musí soudy - z důvodu právní jistoty - při posuzovaní restitučního nároku respektovat splnění základních zákonných podmínek.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že obecný soud (ani jiný státní orgán) nijak nezavazuje znění důvodové zprávy, neboť soud je při svém rozhodování vázán toliko dikcí zákona (čl. 92 odst. 1 Ústavy ČR). Ostatně důvodová zpráva má význam jen orientační, pomocný, zpracovává se již k první verzi návrhu zákona, jehož text pak může prodělat - a často i prodělává - závažné změny.
I. ÚS 193/96
V tomto směru se původní záměr deklarovaný v důvodové zprávě může i podstatně lišit od definitivního řešení obsaženého v přijatém předpisu. Stejně tak je třeba uvést, že judikáty obecných soudů v obdobných věcech nezavazují ostatní obecné soudy a tím méně Ústavní soud.
V daném případě soudce zpravodaj nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byly porušeny ústavní principy, zakotvené především v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. I obnova vlastnického práva je u restitučních zákonů mimo jiné podmíněna také uplatněním práva v zákonem stanovených lhůtách. Musel proto dospět k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou.
Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 1997 JUDr. V1adimír P a u 1 soudce zpravodaj