ECLI:CZ:US:1997:1.US.200.96
sp. zn. I. ÚS 200/96
Nález
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti Ing. a D. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22.
5. 1996, č.j. 10 Ca 219/96-15, se z r u š u j e .
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly ústavní stížnost proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca
219/96-15, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu,
pozemkového úřadu, ve Strakonicích ze dne 28. 3. 1996, č.j.
PÚ/6573/92/K/2. Tímto rozhodnutím vydaným podle ust. §9 odst. 4
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen "zákon o půdě"), správní orgán určil, že oprávněná osoba J. H.
nabývá vlastnických práv k vydávaným nemovitostem a do vlastnictví
se vydávají pozemky v kat. úz.M., obci R. dle "Srovnávacího
sestavení parcel Katastrálního úřadu ve Strakonicích ze dne 15.
2. 1995, č. zakázky 950 - 601 - 93, opraveného dne 15. 11. 1995".
Dále rozhodl, že stěžovatelky a F. H. nenabývají vlastnictví
k požadovaným nemovitostem, které jsou uvedeny v tomto
"Srovnávacím sestavení Katastrálního úřadu ve Strakonicích".
Okresní úřad - pozemkový úřad tak učinil po zjištění, že původním
vlastníkem nemovitostí zapsaných v pozemkové knize č. knihovní
vložky 12 pro kat. úz. M. byl J. V., který zemřel 26. 2. 1970 bez
zanechání závěti. Rozhodnutím Státního notářství ve Strakonicích
ze dne 5. 1. 1970, sp. zn. D 271/70, nabyl dědictví čs. stát - ONV
Strakonice, neboť pozůstalé sestry M. H. a A. V. dědictví odmítly.
K odmítnutí dědictví docházelo postupně, zemědělský majetek
přecházel z vlastnictví jedné dědičky do vlastnictví druhé
a následně přešel celý majetek z A. V. v důsledku jejího odmítnutí
dědictví do vlastnictví čs. státu. Okresní úřad - pozemkový úřad
konstatoval, že šlo o odmítnutí dědictví učiněné v tísni, což je
doloženo v čestném prohlášení Ing. O. N. a J. H., a poukázal na
to, že dědičky A. V. a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit
údržbu hospodářských budov.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 22. 5.
1996, 10 Ca 219/96-15, napadené rozhodnutí správního orgánu
potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
řízení. Krajský soud na základě zjištěného skutkového stavu věci
vyšel z ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, podle něhož
oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát
v důsledku odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni.
Sestra J. V. M. H. odmítla dědictví po J. V. na základě písemného
prohlášení nejpozději dne 1. 4. 1970, kdy toto prohlášení došlo
Státnímu notářství ve Strakonicích. Vzhledem k tomuto odmítnutí
dědictví bylo nutno hledět na M. H. tak, jako by se "nápadu
dědictví" po J. V. nedožila a celý dědický nárok přešel na další
dědičku ze zákona ve třetí dědické skupině, sestru J. V. A. V. Při
dědění ze zákona ve třetí skupině došlo k akrescenci, tj. podíl M.
H., která odmítla dědictví, přirostl další zákonné dědičce ve
třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí dědictví A. V.
došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. do vlastnictví státu
podle §462 občanského zákoníku, a to ke dni jeho úmrtí. Kdyby
byla A. V. neodmítla dědictví po J. V. dne 5. 11. 1970 v tísni,
jak bylo uznáno Okresním úřadem, pozemkovým úřadem, ve
Strakonicích, stala by se dědičkou veškerého majetku J. V. Krajský
soud rozhodl bez nařízení jednání, neboť podle jeho názoru se
jednalo o jednoduchý případ, správní orgán vycházel ze správně
zjištěného skutkového stavu věci a šlo pouze o posouzení právní
otázky (§250l odst. 2 a §250 f občanského soudního řádu /dále
jen "o.s.ř"/).
Stěžovatelky v ústavní stížnosti v podstatě namítají, že
časové posloupnosti, v jaké dědičky po J. V. dědictví po J. V.
odmítaly, neprávem přikládá krajský soud zásadní význam. Část
sedmá občanského zákoníku "platného pro dědické řízení po
zůstaviteli J. V. upravující dědění majetku v osobním vlastnictví"
však s časovou posloupností, ve které dědicové dědictví odmítají,
vůbec nepočítá a pořadí nepřikládá žádný význam. Podle ust. §460
občanského zákoníku se dědictví nabývá smrtí zůstavitele. Dědic
měl možnost dědictví odmítnout (§463 odst. 1 občanského
zákoníku). Možnost odmítnout dědictví je výrazem dědicovy volnosti
při nabytí dědictví a dědic takové rozhodnutí činí právě ve vztahu
k dědictví a nikoli ke vztahu k případným dalším dědicům. Zákon ve
svém ustanovení §464 občanského zákoníku stanoví pouze lhůtu, do
jaké může dědic učinit prohlášení o odmítnutí dědictví, nespojuje
však žádné právní důsledky s časovým pořadím projevu vůle dědice,
kterým dědictví odmítá v případě, že je více dědiců. Jestliže
v tomto případě obě dědičky dědictví odmítly, pak se účinky
odmítnutí vztahují k okamžiku zůstavitelovy smrti, obě měly
naprosto stejné a rovnocenné postavení a právě v důsledku
odmítnutí dědictví ze strany obou, tedy jedné i druhé, se naplnilo
ustanovení §462 občanského zákoníku a dědictví, které nenabyl
žádný dědic, připadlo státu. V obou případech, jak u M. H., tak
u A. V., došlo k odmítnutí dědictví v dědickém řízení v tísni a je
zde dán restituční důvod podle §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě.
Rozhodnutí krajského soudu je závažným zásahem do práva
stěžovatelek a ve svém důsledku znamená jejich vyloučení
z možnosti nabýt spoluvlastnického práva k nemovitostem v rámci
restituce zemědělského majetku. Tím bylo porušeno jejich základní
právo na majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina"). Proto stěžovatelky navrhly, aby byl
napadený rozsudek zrušen. Ústavní soud nejdříve přezkoumal ústavní
stížnost po stránce formální (§72 odst. 2, §43 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty
k podání ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca
219/96-15, nabyl právní moci dne 28. 5. 1996. Ústavní stížnost
došla Ústavnímu soudu dne 22. 7. 1996, přičemž byla podána
k poštovní přepravě dne 19. 7. 1996, takže ve smyslu ust. §57
odst. 3 o.s.ř. je lhůta k podání ústavní stížnosti zachována. Ani
jiné formální nedostatky ústavní stížnosti nebyly zjištěny.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší
účastníci řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení
uvedl, že uvedeným rozhodnutím krajského soudu nebyla porušena
ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelek, neboť
stěžovatelky nikdy nebyly vlastnicemi nemovitostí v kat. území M.
a v restitučním řízení je teprve zjišťováno, zda splňují podmínky
oprávněných osob podle zákona o půdě k vydání nemovitostí.
Restitučním titulem bylo odmítnutí dědictví v dědickém řízení
v tísni podle ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě. Okresní
úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích ve správním řízení zjistil,
že A. V. odmítla dědictví po J. V. jako poslední a v důsledku
odmítnutí dědictví A. V. přešly nemovitosti na stát. Za oprávněnou
osobu považoval krajský soud dceru A. V. Stěžovatelky jako
praneteře A. V. nelze považovat za oprávněné osoby ani podle ust.
§4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě. Názor stěžovatelek, že všichni
právní nástupci sester zemřelého J. V. jsou oprávněnými osobami,
nepovažuje krajský soud za správný. Tak by tomu mohlo být
v případě, kdyby obě sestry zůstavitele M. H. a A. V. odmítly
dědictví po J. V. současně. Proto krajský soud navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního
jednání. Okresní úřad, pozemkový úřad, ve Strakonicích jako
vedlejší účastník sdělil, že nemovitosti, ohledně nichž byl
uplatněn nárok na jejich vydání v restitučním řízení, přešly do
vlastnictví státu způsobem předpokládaným v ust. §6 odst. 1 písm.
l) zákona o půdě, tj. odmítnutím dědictví učiněném v tísni.
O části těchto nemovitostí rozhodl pozemkový úřad již rozhodnutím
ze dne 9. 11. 1995, č.j. PÚ/6573/92/K, tak, že oprávněná osoba J.
H. nabývá vlastnické právo k těmto nemovitostem a další žadatelé
F. H., Ing. O. N. a D. V. vlastnická práva nenabývají, protože
nesplňují podmínky ust. §4 odst. 2 zákona o půdě. Rozsudkem
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 1996, č.j. 10
Ca 709/95-20, bylo rozhodnutí pozemkového úřadu zrušeno a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že soud uložil pozemkovému
úřadu doplnit řízení o zjištění, jak nastalo odmítnutí dědictví po
J. V. Pozemkový úřad zajistil protokol o dědickém řízení po J. V.
a o uplatňovaném majetku opětovně rozhodl dne 28. 3. 1996 pod
č.j. PÚ/6573/92/K/2. Při rozhodování pozemkový úřad posoudil
způsob, jak docházelo k odmítnutí dědictví a řídil se právním
názorem krajského soudu. Pozemkový úřad Strakonice se k ústavní
stížnosti přímo nevyjádřil, avšak vyslovil souhlas s upuštěním od
ústního jednání.
Stěžovatelky souhlas s upuštěním od ústního jednání nedaly.
Další vedlejší účastníci, a to Pozemkový fond České republiky,
územní pracoviště Strakonice, F. H., Zemědělské družstvo "Mír",
Miloňovice, t.č. v likvidaci, 386 01 Strakonice, J. H. a Lesy
České republiky, s.p., Lesní správa Vodňany, Tyršova 1066, se
postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali. Po přezkoumání
obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí (včetně řízení,
které mu předcházelo) dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnost je důvodná, byť z jiných příčin, než kterých se
stěžovatelky dovolávají.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp.
zn. 10 19/96, vyplývá, že krajský soud při projednání opravného
prostředku proti napadenému rozhodnutí pozemkového úřadu
s poukazem na ustanovení §250l odst. 2 o.s.ř. a §250f o.s.ř.
nenařídil jednání, neboť byl názoru, že se jednalo o jednoduchý
případ, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného stavu věci
a že šlo pouze o posouzení právní otázky. Krajský soud nepovažoval
opravný prostředek navrhovatelek - stěžovatelek - za důvodný,
neboť nesouhlasil s jejich názorem, že postupné odmítnutí dědictví
nemá žádné právní následky. Krajský soud zastával názor, že
k dědici, který dědictví odmítl, se při projednání dědictví
nepřihlíží a vychází se z fikce, že takový dědic není naživu.
Zákonné důsledky odmítnutí dědictví jsou různé, a to podle toho,
zda se jedná o dědění v první dědické skupině, popř. v jiné
skupině, např. ve třetí skupině, jako v konkrétním případě, nebo
na základě závěti. Při dědění ze zákona ve třetí skupině prý došlo
k akrescenci, tj. podíl M. H., která odmítla dědictví, přirostl
zákonné dědičce ve třetí skupině A. V. Teprve v důsledku odmítnutí
dědictví A. V. došlo k přechodu majetku náležejícího J. V. podle
§462 občanského zákoníku do vlastnictví státu, a to ke dni jeho
úmrtí. Krajský soud se vůbec nezabýval závěrem správního orgánu,
že k odmítnutí dědictví došlo v tísni, jestliže obě dědičky A. V.
a M. H. nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských
budov. Z této skutečnosti vyvozovaly stěžovatelky závěr, že A. V.
i M. H. ve stejném rovnocenném postavení odmítly dědictví po J. V.
v tísni, "jsou oprávněnými osobami podle ust. §4 odst. 2 písm. c)
zákona o půdě" a s ohledem na úmrtí M. H. jsou tedy oprávněnými
osobami i stěžovatelky Ing. O. N. a D. V. Krajský soud však
dovodil, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni, a tím
i k naplnění ust. §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, došlo pouze
v případě A. V., aniž by se - se zřetelem na svůj právní názor
- jakkoli zabýval námitkou stěžovatelek a zjištěním pozemkového
úřadu, že k odmítnutí dědictví učiněnému v tísni došlo nejen u A.
V., nýbrž i u M. H.
S ohledem na námitky stěžovatelek se Ústavní
soud zabýval především otázkou, zda postupem Krajského soudu
v Českých Budějovicích nedošlo k porušení práv navrhovatelek na
soudní ochranu zaručovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle tohoto
článku se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
u jiného orgánu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo,
,,aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům". Dle ust. §250f o.s.ř. v jednoduchých případech, zejména
je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného
skutkového stavu a jde-li jen o posouzení právní otázky, může soud
bez jednání rozhodnout o žalobě rozsudkem. Podmínkou aplikace
ustanovení §250f o.s.ř. musí být - mimo jiné - zjištění, že jde
o jednoduchý případ. V dané věci se jednalo o zkoumání podmínek
odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni, tedy
i o zkoumání podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona
o půdě, což jsou kategorie nejen právně, nýbrž i skutkově náročné.
Je tedy zpravidla vyloučeno, aby se jednalo o jednoduchý případ.
Ústavní soud má za to, že za stavu, když sám Okresní úřad,
pozemkový úřad ve Strakonicích konstatoval, že k odmítnutí
dědictví po J. V. došlo v tísni, jestliže dědičky A. V. a M. H.
nemohly pro svůj věk zabezpečit údržbu hospodářských budov (a když
stěžovatelky z této skutečnosti vyvozovaly závěr, že A. V. a M. H.
ve stejném postavení dědictví po J. V. v tísni odmítly), nebyly
dány podmínky pro použití ust. §250f o.s.ř., o který se krajský
soud opírá. Nedodržení podmínek ust. §250f o.s.ř. zakládá nejen
porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem,
tedy v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu
právům, ale i čl. 38 odst. 2 Listiny. Ostatně tento názor vyslovil
Ústavní soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 75/94 (viz Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, vydání 1.,
Praha, C.H. Beck 1995, nález č. 48).
Pro úplnost je třeba uvést, že nálezem Ústavního soudu České
republiky č. 269/1996 Sb. bylo ustanovení §250f o.s.ř. dnem 1.
května 1997 jako neústavní zrušeno. I se zřetelem k tomu je třeba
možnost aplikace tohoto předpisu v době před tímto datem vykládat
velmi přísně a restriktivně.
Jak již uvedl Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, není
soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat
celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popřípadě nahrazovat
hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud pouze
zkoumá, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V souzené věci
dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces respektováno
nebylo a dovodil, že napadený rozsudek je s ustanovením čl. 38
odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky v rozporu. Proto
Ústavní soud ústavní stížnosti zcela vyhověl a rozsudek Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 1996, č.j. 10 Ca
219/96-15, zrušil.
Pokud stěžovatelky tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo
k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tj. ústavně zaručeného práva
vlastnit majetek, je třeba poukázat na ustálenou judikaturu
Ústavního soudu, podle které neúspěch v restitučním sporu sám
o sobě nemůže být důvodem ústavní stížnosti. Ochranu stanovenou
tímto ustanovením zásadně chápe Ústavní soud jako ochranu
vlastnického práva již konstituovaného a tedy existujícího. Pouhý
spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového práva
teprve zjištěna či konstituována, ústavně chráněn není a ani být
nemůže (např. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 3, vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, nález č.
24).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. listopadu 1997