Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. I. ÚS 204/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 110/9 SbNU 45 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.204.96

sp. zn. I. ÚS 204/96 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti C. P., bytem v B., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 5. 1996, sp. zn. 15 Co 285/94, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 1996, sp. zn. 15 Co 285/94, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. C. P. podala dne 22. 7. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně. Soud sice připustil změnu návrhu, ale poté nevyhověl odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně. Tímto rozsudkem byl zamítnut návrh navrhovatelky, kterým se domáhala uložení povinnosti Šmeralovým závodům, s. p., v Brně (nyní: Šmeral Brno, a. s.), uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, a to domu čp. 9 na ul. K. v Brně, se st. parc. č. 181-463 m3 zast. plochy, parc. č. 180 - zahrada 141 m3 a 1/3 parc. č. 184 - zahrada 442 m3 v kat. území T., zapsaných na listu vlastnictví č. 76 u Katastrálního úřadu v Brně. Navrhovatelka podala svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelka uvedla, že jako jediná dědička po zemřelém manželovi G. P. zdědila mimo jiné nemovitosti v kat. úz. T. v B. a darovací smlouvou ze dne 14. 12. 1972 přešly tyto nemovitosti do vlastnictví čs. státu, později Šmeralových závodů v Brně. Navrhovatelka uplatnila v zákonné lhůtě u Městského soudu v Brně nárok na vydání předmětných nemovitostí dle ust. §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni. Městský soud v Brně návrh zamítl s odůvodněním, že při uzavírání darovací smlouvy nebyla prokázána tíseň. Krajský soud pak po nepodstatných úpravách rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle názoru stěžovatelky bylo uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně porušeno její právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vzhledem k čl. 10 Ústavy. Rozhodnutími obou soudů došlo podle navrhovatelky k hlubokému nepochopení smyslu a účelu restitučního zákona, který byl vydán proto, že zákonodárce v souvislosti s nápravou křivd v době nesvobody nevystačil s obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku a přistoupil k vydání zvláštních restitučních předpisů. Zde navrhovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 59/95, který se zabýval podobným případem. Navrhovatelka uvádí, že od počátku řízení v souladu s uvedeným nálezem zastávala názor, že nemovitosti darovala pod ekonomickým a sociálním nátlakem a že tak jednala vlastně ke svému neprospěchu, neboť ve skutečně právním státě se nikdo majetku dobrovolně bez jakékoliv náhrady nezbavuje. Po roce 1948 byly vlastníkům činžovních domů v soukromém vlastnictví vytvářeny takové podmínky, že udržet toto vlastnictví bylo v podstatě nemožné. Vlastníci těchto domů byli zbaveni možnosti disponovat s nájemným, navíc velmi nízkým, nemohli volně nakládat s uvolněnými byty apod. Rodina navrhovatelky byla za to, že vůbec nějaký majetek v soukromém vlastnictví měla, celý život pronásledována jako třídní nepřítel socialismu. V tomto nepřátelském ovzduší a tlaku na všechny soukromé vlastníky se po smrti svého manžela v roce 1971 zhroutila a tomuto tlaku podlehla. Předmětné nemovitosti darovala státu, když jí bylo opakovaně zdůrazňováno, že žádná jiná možnost neexistuje. To jí bylo také potvrzeno na tehdejším národním výboru s tím, že jediná možnost je darování nemovitostí státu. V normálně fungující demokratické společnosti by měla nepochybně možnost nemovitosti prodat bez ohledu na souhlas státu. Navrhovatelka navíc nebyla schopna vyřizovat požadavky nájemníků na opravy domu. Všechny uvedené skutečnosti na ni dolehly tak, že nemovitosti darovala státu, aniž by bylo alespoň dohodnuto, že ze svého vlastního bytu nebude platit nájemné. Navrhovatelka dále uvádí, že Šmeralovy závody původně její restituční nárok uznaly, chtěly jej však řešit náhradou a způsobem, se kterým nesouhlasila. To vše se událo za situace, kdy přilehlé nemovitosti, darované státu za stejných podmínek, byly již bez soudního řízení vydány původním vlastníkům. Navrhovatelka je hluboce přesvědčena o tom, že jsou splněny podmínky darování nemovitostí státu v tísni v souladu s uvedeným nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 59/95, se kterým jsou závěry obou soudů v diametrálním rozporu. Dle tvrzení navrhovatelky nemohlo jít o svobodný projev vůle, jestliže darování nemovitostí vedlo k dalšímu zhoršení sociálního postavení navrhovatelky, která ačkoliv neměla dostatek vlastních příjmů, přišla darováním o majetek, který neměla možnost jakkoliv zhodnotit. Z rozsudku Městského soudu v Brně bylo zjištěno, že soud se po provedeném dokazování zevrubně zabýval otázkou, zda byly u navrhovatelky při darování splněny podmínky tísně. Dle názoru soudu pojem tísně lze charakterizovat jako hospodářský či sociální stav vyvolaný vnějšími podmínkami a vlivy, který doléhá na jednajícího tak ovlivňujícím způsobem a s takovou závažností, že učiní právní úkon, který by jinak neučinil. Přitom nestačí pouze tvrzení subjektu právního úkonu, ale okolnosti tísně při uzavírání smlouvy musí být nepochybně prokázány. Pod pojem tísně nelze zahrnout obecné okolnosti, které působily v důsledku existence určitého hospodářského či právního systému a režimu a které doléhaly na všechny subjekty relativně shodným způsobem, nýbrž pouze ty okolnosti, které působí individuálně na tu kterou jednající osobu. Opačný postup by vedl k naprostému zpochybnění některých smluvních a v důsledku toho i vlastnických vztahů, neboť obecné podmínky působily na každého soukromého vlastníka stejně. Pokud navrhovatelka tedy zdůvodňovala tíseň obecnou nemožností vlastníků realizovat, spravovat a udržovat svoje vlastnictví, nebylo možno těmto argumentům přisvědčit. Dále dle názoru soudu nelze spatřovat tíseň ve skutečnosti, že vlastník není schopen z důvodů, ležících převážně na straně jeho osoby a které nejsou vyvolány vnějšími vlivy, udržet své vlastnictví, a proto je prodá. Nelze přehlédnout, že navrhovatelka výslovně uvedla, že se jí ulevilo, když se nemovitosti zbavila a že o prodeji nemovitosti uvažovala již za života svého manžela. Soud dospěl k závěru, že prvotními důvody, proč došlo k darování nemovitosti, byly důvody finančního charakteru, kdy vlastnice nebyla schopna finančně vlastnictví unést, a dále neznalost podmínek pro udržování nemovitosti, a teprve sekundárním důvodem byl zdravotní a psychický stav navrhovatelky. Z toho soud dovodil, že nebyly splněny podmínky tísně při darování dle §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., a proto Městský soud v Brně návrh zamítl. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že dle jeho názoru za tíseň nelze považovat samotné klima a postoj státu k soukromému vlastnictví. Krajský soud vychází ze stejného stanoviska při posuzování pojmu tíseň jako soud I. stupně. Dochází rovněž k závěru, že tíseň znamená takový stav, který konkrétně z důvodů hospodářských, sociálních nebo psychických natolik dopadal na jednající osobu, že při neexistenci tohoto stavu by tato osoba právní úkon neučinila. Dle názoru krajského soudu však žádný takový konkrétní stav v dané věci zjištěn nebyl. Z nabídky darování nemovitosti ze strany navrhovatelky vyplynulo, že navrhovatelka není v dobrém zdravotním stavu, brzy půjde do důchodu a chtěla by žít mimo Brno a nemá předpoklady se o dům starat, což se bude s ohledem na finanční možnosti i zdravotní stav stále zhoršovat. Proto sledovala darováním nemovitostí ulehčení své situace. Z výše uvedeného krajský soud učinil závěr, že z nabídky bezplatného převodu nemovitostí ani z dalších provedených důkazů nelze dovodit, že navrhovatelka smlouvu o darování uzavřela v tísni, která natolik působila na její jednání, že učinila právní úkon, který by jinak neučinila. Z uvedených důvodů rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v plném rozsahu odkázaly na odůvodnění rozsudků s tím, že k nim nemají co dodat. Šmeralovy závody, s. p., se sídlem v Brně, jako vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedly, že dle jejich názoru obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi okolnostmi, za kterých byl učiněn právní úkon darování navrhovatelkou. Bylo nepochybně prokázáno, že navrhovatelka darovala nemovitost pouze a výhradně z důvodů své osobní situace, která nastala po smrti manžela. Navrhovatelka dospěla k rozhodnutí darovat nemovitost státu na základě poznání, že se sama nedokáže a nechce o nemovitost starat. O politickém nebo hospodářském nátlaku na navrhovatelku nebyl v soudním řízení navržen ani předložen jediný důkaz. Zcela se shoduje s názorem soudu na výklad pojmu tísně a jeho posouzení v daném případě. Vedlejší účastník poukázal na rozpor mezi výpovědí navrhovatelky o jejích pohnutkách k darování nemovitostí a obsahem písemných podání učiněných k obecným soudům i ústavní stížnosti. Tvrzení, že rozhodnutím soudů došlo k hlubokému nepochopení restitučních zákonů, je dle názoru vedlejšího účastníka ryze účelové. S odvoláním na dokazování provedené před obecnými soudy a jejich správné zhodnocení považuje vedlejší účastník ústavní stížnost za nedůvodnou. K tomu, že Šmeralovy závody, s. p., původně uznaly nárok stěžovatelky a nabídly jí akcie v hodnotě 1 416 631 Kč, se vedlejší účastník nevyjádřil. II. Po zhodnocení všech důkazů, zejména spisů obou soudů, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již vícekrát ve svých nálezech uvedl, přezkoumávat celkovou zákonnost rozhodování obecných soudů a nahrazovat dokazování a hodnocení provedených důkazů. Přísluší mu však posoudit, zda v předchozím řízení nebyla porušena základní ústavní práva, mezi nimi i právo na soudní a jinou právní ochranu. Jak z předchozího řízení před obecnými soudy vyplynulo, navrhovatelka se domáhala u soudu, aby byla povinnému uložena soudem povinnost uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o vydání předmětných nemovitostí na základě ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb., neboť nemovitosti přešly na stát darovací smlouvou uzavřenou v tísni. Oba obecné soudy se v průběhu řízení skutkově i právně zabývaly otázkou, zda jsou dány podmínky tísně dle ust. §6 odst. 1 písm. d) zák. č. 87/1991 Sb. a shodně dospěly k závěru, že k darování nemovitostí nedošlo v tísni. Vycházely z toho, že pod pojem tísně nelze zahrnout obecné okolnosti, které působily v důsledku určitého hospodářského či právního systému a které doléhaly na všechny subjekty relativně stejně. Dle jejich názoru je třeba tíseň posuzovat jako kvalifikovaný hospodářský, sociální nebo psychický stav, který objektivně v době úkonu existoval a který při projevu vůle spolupůsobil tak, že se tento projev vůle nedal označit jako svobodný. Tento stav je třeba posuzovat vždy v konkrétním případě s ohledem na všechny konkrétní okolnosti. Soudy přitom přihlédly k tomu, že navrhovatelka podle vlastního vyjádření darováním nemovitostí sledovala ulehčení své celkové situace. Darováním se její finanční situace nijak nezhoršila a právní úkon učinila na základě svobodně projevené vůle, kdy nebyl prokázán žádný nátlak ani donucení k uzavření darovací smlouvy. V předmětné věci má tedy zásadní význam posouzení otázky, zda darovací smlouva byla uzavřena v tísni. Za poměrně dlouhou dobu aplikace restitučních zákonů se soudní praxe ustálila na výkladu pojmu tíseň. Rozumí se jím objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický, stav, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, který by jinak neučinila. Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy být pro ni objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Ústavní soud se shoduje s názorem soudu I. i II. stupně, že samotné společenské klima a společenský systém, ve kterém byl právní úkon učiněn, nelze paušálně hodnotit jako tíseň. V takovémto případě by byla zpochybněna celá řada právních úkonů v období do roku 1989 učiněných a na jejich základě vzniklých právních vztahů. Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 59/95, nicméně odmítl restriktivní výklad pojmu "tíseň", který přehlíží spojitost subjektivních pohnutek s vnějšími vlivy. V daném případě oba obecné soudy vycházely z toho, že stěžovatelka nabídla nemovitost (dokonce opakovaně) jako dar státu. Tomuto formálnímu darovacímu aktu předcházela však jednání, uvedená v rozsudku Městského soudu v Brně z 23. 3. 1993, č. j. 33 C 159/92-27, takto: "...žalobkyně uvedla..., že šla na národní výbor, kde jí bylo řečeno, že pokud se nedokáže o nemovitost postarat, ať ji daruje státu. Při jednání na NV jí nikdo neřekl, že by nemovitost mohla prodat...". Shodně pak uvedla též 13. 3. 1996 stěžovatelka ve své výpovědi v odvolacím řízení u Krajského soudu v Brně (15 Co 285/94), že se "...ptala na bytovém, jestli za nemovitost něco dostanu, bylo mi řečeno, že ne, že to musím dát, a to i s penězi na kontě." Svědkyně dr. A. K. a svědek dr. B. K. vypověděli 18. 3. 1993 při jednání u Městského soudu v Brně, že stěžovatelka se dotázala na národním výboru "...zda by nebylo možné nemovitost prodat, ovšem zde jí bylo řečeno, že jediná možnost je ji darovat." Dr. K. k tomu dodal: "Já sám jsem absolvoval s tetou jednání na Šmeralových závodech i OPBH, kdy jsme chtěli nemovitost prodat, ale bylo nám doporučeno, že pokud se nedokážeme o nemovitost starat, můžeme ji pouze darovat státu, toto bylo jediné doporučení, kterého se nám dostalo. Jednali jsme o téže věci i na národním výboru, zde jsme dostali totéž doporučení". Uvedené okolnosti nevzaly obecné soudy na zřetel a přiklonily se k názoru, že darování nemovitosti státu bylo projevem svobodné vůle stěžovatelky a tedy úkonem, který by stěžovatelka učinila i v případě, že by se s výše uvedenou reakcí nesetkala. Tento názor Ústavní soud nesdílí. Přiměřený se mu jeví úsudek, že teprve tímto postojem úřadů a nedostatečnými informacemi ze strany národního výboru se stěžovatelka - v tísni - odhodlala k darování státu a to navíc za podmínek pro ni zjevně nevýhodných (začala platit nájem z - dříve svého - pozemku a převod se uskutečnil i s penězi na kontě pro nemovitost). Jak z výše uvedeného vyplývá, Ústavní soud posoudil předcházející řízení jako celek z hlediska porušení práva na soudní ochranu a dospěl k závěru, že v předmětné věci bylo soudy porušeno právo navrhovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a tím i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod Pokud jde o porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny, bylo již mnohokrát Ústavním soudem vysloveno, že citovaným ustanovením Listiny základních práv a svobod je chráněno vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho důvodu nemohlo dojít ani k porušení práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadený rozsudek byl zrušen. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 25. září 1997