ECLI:CZ:US:1997:1.US.216.96
sp. zn. I. ÚS 216/96
Usnesení
I. ÚS 216/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele G.F., zastoupeného advokátem JUDr. J.S., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, sp. zn. 30 Co 767/95, ze dne 16. 4. 1996, o vydání nemovitostí, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a vedlejších účastníků H.T., F.P., P.V., MUDr. K.V., D.V. a JUDr. D.V., takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Svou ústavní stížností napadá navrhovatel rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, ze dne 16. 4. 1996, sp. zn. 30 Co 767/95, jímž byl v odvolacím řízení potvrzen prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 10. 1995, sp. zn. 11C 932/95. Citovaným prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žaloba navrhovatele na vydání nemovitostí v k. ú. J., a to domu se stavební parcelou a přilehlou zahradou, jejichž vydání se domáhal navrhovatel na základě zák. č. 87/1991 Sb.
Stěžovatel tvrdí, že citovanými rozhodnutími obecných soudů
I. ÚS 216/96
byla porušena jeho základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále jen Listina), a to právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dále právo na rovnost podle č1. 1, neboť jeho věc byla obecnými soudy posouzena jinak, než v případě jiných oprávněných osob.
V závěru své ústavní stížnosti pak navrhovatel poukazuje na ustanovení §13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb., jehož se nedotkl nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Z toho důvodu nemohl navrhovatel uplatnit žádost o finanční náhradu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., nýbrž musí ji podat ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl zamítavý soudní rozsudek. Tuto žádost však nemůže úspěšně podat pokud obecné soudy rozhodly, že restituční titul ve věci není dán.
Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v posouzení otázky, zda je zákon o mimosoudních rehabilitacích, tj. zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel, aplikovatelný na případ stěžovatele, pokud k pozbytí vlastnictví k nemovitostem došlo v důsledku konfiskace na základě dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech. Zda a kde se tento zákon o mimosoudních rehabilitacích může dotýkat i případných následků některých majetkových a jiných křivd (§1) konfiskačním výměrem založených.
Nemovitosti, jejichž vydání se v řízení před obecnými soudy navrhovatel domáhal, byly původně ve vlastnictví jeho matky G.F. Ta byla osobou německé národnosti, na kterou se vztahoval dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., přičemž tímto dekretem došlo ke konfiskaci jejího majetku. Navrhovatel však dovozuje, že jeho matce byl majetek konfiskován v rozporu s citovaným dekretem prezidenta republiky, neboť jako manželka Ž., který stejně jako ona byl pronásledován fašisty, se nezpronevěřila republice. Podle názoru navrhovatele neměl být na případ jeho matky citovaný dekret aplikován. Navrhovatel dále dovozuje, že v důsledku aplikace citovaného dekretu došlo
I. ÚS 216/96
k přechodu vlastnictví na stát zřejmě v době od 11. 3. 1948 do 23. 3. 1951, kdy je zápis v pozemkové knize o konfiskaci. Navrhovatel prokázal rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 11. 4. 1996, že je státním občanem ČR, neboť po prostudování archivních podkladů je nutno jej považovat za státního občana České republiky, u něhož kontinuita československého státního občanství nebyla přerušena v důsledku aplikace dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 11 C 932/95, pak je patrno, že obecným soudům se podařilo opatřit i důkaz v podobě konfiskačního výměru ze dne 19. 7. 1946. Současně bylo prokázáno, že matka stěžovatele se nejméně od roku 1929 při sčítání obyvatelstva hlásila vždy k německé národnosti. Ve smyslu §1 odst. 2 dekretu prezidenta republiky, č. 108/1945 Sb., tedy neprokázala, že zůstala věrna ČSR, že se neprovinila proti ČSR, trpěla pod nacistickým terorem nebo se činně zúčastnila boje za osvobození ČSR.
K pozbytí vlastnictví k nemovitostem, jejichž vydání se navrhovatel domáhá, došlo tedy zcela jednoznačně mimo rozhodné období pro posouzení restitučních nároků podle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel. Zákon o mimosoudních rehabilitacích uvádí jako rozhodné období dobu od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Nemovitosti požadované stěžovatelem však přešly na stát před 25. 2. 1948, tedy mimo toto rozhodné období.
Ústavní soud při hodnocení případu dospěl k závěru, že obecné soudy dovodily správně, že nedošlo k přechodu věci na stát v rozhodném období. Ke konfiskaci majetku matky stěžovatele došlo mimo rámec rozhodného období vymezeného §1 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel. V tom případě nedošlo ani k naplnění povinnosti z hlediska ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť v rozhodném období nepřešla věc na stát. Následně proto nemohla nastoupit ani povinnost
I. ÚS 216/96
vedlejších účastníků tohoto řízení vydat věc ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 téhož zákona.
Uvedený závěr ústavního soudu zcela odpovídá obsahu nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 22. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 56/94, který jasně stanoví, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo sice ex lege, nicméně při splnění všech tímto dekretem stanovených podmínek, mezi které náleželo i pravomocné rozhodnutí správního orgánu o tom, že jsou splněny podmínky pro konfiskaci podle tohoto dekretu (§1 odst. 4). Za tím účelem je nutné se vždy seznámit s konfiskačním rozhodnutím, což se v případě předmětné věci stalo, neboť konfiskační výměr z 19. 7. 1946 byl k důkazu odvolacím soudem opatřen.
Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 11 C 932/95, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při rozhodování o žalobě na vydání nemovitostí na základě zák. č. 87/1991 Sb., ve znění novel, respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic podstatného vytknout.
S poukazem na shora uvedené proto Krajský soud v Ústí nad Labem nepochybil, pokud potvrdil zamítavé prvostupňové rozhodnutí ve vztahu k žalobě na vydání nemovitostí.
Z těchto důvodů ústavní soud návrh stěžovatele ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb. jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 11. března 1997
JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu ČR