ECLI:CZ:US:1997:1.US.221.96
sp. zn. I. ÚS 221/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. M. K. o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 5. 1996, č.j. 22 Ca 336/95-12, v části potvrzující rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního pozemkového úřadu, ze dne 18. 4. 1995, č.j. PzÚ 509/92-Ad, ve výrocích pod body 1, 2, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Dne 18. 4. 1995 vydal Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní
pozemkový úřad, rozhodnutí č.j. PzÚ 509/92-Ad, podle něhož
stěžovatel není vlastníkem pozemků v katastrálním území Ž.,
a to 1) dílu "v" p.č. 103 - pastva o výměře 682 m2, dílu "x" p.č.
105 - role o výměře 5.108 m2,
2) části p.č. 333/2 - role ozn. č. 40 o výměře 520 m2, části
p.č. 324/1 - role ozn. č. 41 o výměře 330 m2, části p.č.
497/2 - ostatní plochy ozn. č. 42 o výměře 20 m2,
3) části p.č. 103 - role ozn. písm. "o" o výměře 288 m2,
části p.č. 101 - role ozn. písm. "p" o výměře 404 m2
a části p.č. 105 - role ozn. písm. "r" o výměře 12 m2.
Toto rozhodnutí bylo vydáno na základě podání stěžovatele,
který u pozemkového úřadu uplatnil nárok na vydání shora uvedených
pozemků, resp. na přiznání finančního vyrovnání za vykoupené
pozemky, které nebylo možno vydat z důvodu zastavění. Pozemky,
uvedené pod bodem 1), prý byly vykoupeny státem - podnikem C. - od
stěžovatelova prarodiče J. K. na základě kupní smlouvy, uzavřené
dne 18. 7. 1978. Stěžovatel, který je závětním dědicem po J. K.,
při uplatňování tohoto nároku tvrdil, že kupní smlouva byla
podepsána v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť
stěžovatelův prarodič údajně nemohl souhlasit s prodejem
hodnotných pozemků o celkové výměře 5 790 m2 za cenu 2 316 Kčs,
neboť na těchto pozemcích velmi lpěl a obhospodařoval je už od
roku 1942. J. K. prý kupní smlouvu podepsal také ze strachu, aby
neměl v budoucnu nepříjemnosti stěžovatel, pokud by mu majetek
odkázal. Dva měsíce po podpisu kupní smlouvy J. K. zemřel.
Stěžovatel ve svém podání tvrdil, že i smlouva o prodeji
pozemků, uvedených pod bodem 2), podepsaná stěžovatelem dne 14.
1. 1980, byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Uzavření této smlouvy za cenu 0,40 Kčs/m2 stěžovatel při jednání
dne 3. 9. 1979 odmítl. Poté ho JUDr. M., právní zástupce podniku
C., údajně upozornil na to, že pokud smlouvu nepodepíše, budou mu
pozemky vyvlastněny a navíc bude mít potíže jak v zaměstnání, tak
i v osobním životě. Dne 8. 1. 1980 prý byl pro antisocialistické
postoje a projevy s okamžitou platností odvolán z řídící funkce ve
svém zaměstnání. Proto, údajně z obav před dalšími možnými
represáliemi, dne 14. 1. 1980 podepsal smlouvu, jíž prodal státu
- n.p. C. - výše označené pozemky v celkové výměře 870 m2 za cenu
348 Kčs. Ze stejných důvodů prý dne 2. 5. 1988 podepsal i smlouvu
o prodeji pozemků, uvedených pod bodem 3), kterou prodal A.p. ve
F.M. pozemky o celkové rozloze 704 m2 za cenu 281,60 Kčs.
Okresní úřad - okresní pozemkový úřad se zabýval otázkou, zda
měl stěžovatel restituční nárok na výše označené pozemky podle
ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., tj. zda
k uzavření výše uvedených kupních smluv došlo ze strany
prodávajících v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dospěl
k závěru, že restituční nárok podle citovaného ustanovení
v posuzované věci dán není, takže stěžovatel není vlastníkem
požadovaných pozemků a za nevydané pozemky se mu nepřiznává nárok
na pozemek náhradní či na jinou zákonnou náhradu.
Pozemky, uvedené pod bodem 1), které prodal J. K. podniku C.
v roce 1978, prý byly od roku 1960 v užívání JZD a J. K. je
neobhospodařoval, nebyl na ně nijak existenčně odkázán a jejich
prodejem proto neutrpěl žádnou sociální či hospodářskou újmu.
Stanovená cena 0,40 Kčs/m2 odpovídala ust. §15 vyhlášky č.
43/1969 Sb. Navíc prý byl stěžovatel oprávněn požadovat pouze
polovinu finanční náhrady, neboť - na základě závěti - náleží
druhá polovina majetku J. K. jeho nevlastní dceři E. Š.
Podle názoru okresního úřadu v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek nebyly uzavřeny ani kupní smlouvy ze dne 14. 1. 1980 a ze
dne 2. 5. 1988, vztahující se na prodej pozemků, uvedených pod
body 2) a 3), kde prodávajícím byl stěžovatel M. K. Předmětné
pozemky byly totiž již v době, kdy je stěžovatel nabyl,
v bezplatném a trvalém užívání JZD, a proto je nemohl užívat. Při
jednání o kupních smlouvách prý proto měl výhrady pouze ke
stanovení výše kupní ceny. Sjednaná kupní cena O,40 Kčs/m2 byla
stanovena v souladu s ust. §15 odst. 1 vyhlášky č. 43/1969 Sb.,
neboť šlo o pozemky v užívání socialistické organizace. Pozemkový
úřad nespatřoval příčinnou souvislost ani mezi jednáním o kupní
smlouvě a odvoláním stěžovatele z vedoucí funkce v jeho
zaměstnání. Podnět k odvolání prý byl dán již na schůzi ZO KSČ dne
10. 5. 1979, kdy však stěžovatel ještě nebyl vlastníkem
předmětných pozemků, kterým se stal až na základě rozhodnutí
státního notářství ze dne 13. 12. 1979 a až po tomto datu mohlo
dojít k přípravě kupní smlouvy (poznámka: Zde se pozemkový úřad
dopustil - z hlediska souzené věci - omylu, neboť dědictví se
nabývá již dnem smrti zůstavitele.). I kdyby prý však pozemkový
úřad připustil, že k uzavření smluv došlo v tísni, nebyly současně
uzavřeny i za nápadně nevýhodných podmínek. Z obsahu spisu
o projednání dědictví po J. K. (sp. zn. D 2519/79) totiž údajně
vyplývá, že veškeré pozemky v užívání socialistické organizace
byly do celkové hodnoty dědictví na základě znaleckého posudku
zahrnuty v ceně 0,01 Kčs/m2. Proto prý stěžovatel v době uzavření
kupních smluv žádnou sociální či hospodářskou újmu neutrpěl.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem napadené
rozhodnutí Okresního úřadu ve Frýdku-Místku, okresního pozemkového
úřadu, v bodě 1) a 2) potvrdil a v bodě 3) zrušil. V odůvodnění
svého rozsudku soud uvedl, že s předmětnými pozemky, uvedenými pod
bodem 3), prý nakládal investor - Kompostárny Agrochemický podnik
- jako s majetkem, který již vlastní, ještě před uzavřením kupní
smlouvy dne 2. 5. 1988. Ohledně těchto pozemků je proto nutné
provést další šetření za účelem zjištění, kdy skutečně došlo
k jejich faktickému zabrání k výstavbě kompostárny. Pokud by se
tak stalo ještě před uzavřením kupní smlouvy, byl by prý dán
restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona č.
229/1991 Sb..
Ohledně pozemků, uvedených pod bodem 1), krajský soud dospěl
k závěru, že kupní smlouva ze dne 18. 7. 1978 v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek uzavřena nebyla. Podle názoru soudu musí mít
tíseň základ v objektivně existujícím hospodářském nebo sociálním
stavu, který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na
osobu uzavírající smlouvu, že učiní úkon, jejž by jinak neučinila
a jímž jedná ve svůj neprospěch. Pro tento stav však v souzené
věci nebyl objektivní důvod. Pozemky vykupoval podnik C. a pokud
by k jejich prodeji nedošlo, byly by vyvlastněny, neboť důvod pro
jejich vyvlastnění existoval. Rovněž nápadně nevýhodné podmínky
musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat
v subjektivním cítění prodávajícího. Soud především hodnotil, zda
v souzené věci nebyla porušena ekvivalentnost dohodnutých
vzájemných plnění, tj. zda hodnoty získané prodávajícím nebyly
"nápadně nevýhodné" oproti hodnotám vydávaným. V souzené věci však
prý k porušení této ekvivalentnosti nedošlo, neboť kupní cena
odpovídala tehdy platným cenovým předpisům a prodejem pozemků,
které byly od roku 1960 v užívání JZD, jejich vlastník J. K.
významně a zjevně znevýhodněn nebyl.
Podle názoru krajského soudu v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek nebyla uzavřena ani kupní smlouva ze dne 14. 1. 1980
týkající se pozemků uvedených pod bodem 2. Stěžovatel sice uvedl,
že tíseň spatřuje v tom, že v době, kdy se jednalo o prodeji
nemovitosti, současně probíhalo i prověřování, zda může pro své
politické názory i nadále pracovat s utajenými skutečnostmi a že
důvodem jeho neprověření byl nesouhlas s prodejem pozemku. Krajský
soud však z výpisu z usnesení ZO KSČ ze dne 10. 5. 1979
a z výpovědí některých svědků zjistil, že výbor ZO KSČ
nedoporučil, aby stěžovatel dále zastával funkci vedoucího KTS,
ještě dříve, než stěžovatel odmítl uzavřít kupní smlouvu. Soud se
proto neztotožnil s názorem stěžovatele, že jeho odvolání z funkce
dne 8. 1. 1980 bylo motivováno tím, že dne 3. 9. 1979 odmítl
prodat předmětné pozemky a že mezi oběma skutečnostmi lze
spatřovat příčinnou souvislost. Soud dále uvedl, že ani v případě
kupní smlouvy ze dne 14. 1. 1980 neshledal, že by byla uzavřena za
nápadně nevýhodných podmínek, neboť pozemky byly v užívání JZD
a kupní cena odpovídala tehdy platným předpisům.
Tento rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní
stížností. V ní namítl, že pozemky uvedené pod bodem 1) (rozuměj:
výroku rozhodnutí pozemkového úřadu) nebyly ze tří čtvrtin použity
k účelu, k němuž byly pod hrozbou vyvlastnění vykoupeny, a byly za
mnohonásobně vyšší cenu prodány dalšímu zájemci. Konkrétně prý
tyto pozemky vykoupené v rozsahu 4 ha za 0,40 Kčs/m2, prodal
podnik C. Agropodniku F.M. za 1 930 000 Kčs. Pozemky, uvedené pod
bodem 2), prý byly zabrány ve výměře o 349 m2 větší, než je
uvedeno v příslušné kupní smlouvě.
Dále stěžovatel upozornil na ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona
č. 229/1991 Sb., podle něhož je dán restituční nárok, jestliže
došlo k vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale
neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna. Bylo by prý v rozporu
s principem rovnosti účastníků a se zákonnou ochranou vlastnických
práv, kdyby ten, kdo pod hrozbou vyvlastnění nemovitost prodá,
neměl stejnou možnost domáhat se zrušení kupní smlouvy, jestliže
účel výkupu nebyl splněn a předmět koupě byl dokonce prodán za
mnohonásobně vyšší cenu, jako ten, komu byl pozemek vyvlastněn za
náhradu. Podle názoru stěžovatele prodej v tísni za nápadně
nevýhodných podmínek ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k)
citovaného zákona pro něj nemůže mít horší důsledky než
vyvlastnění za náhradu ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. m). Za
nápadně nevýhodné podmínky prý nemůže být považován toliko
nesoulad kupní ceny s cenovým předpisem. Za prodej v tísni za
nápadně nevýhodných podmínek je údajně nutno, s poukazem na
ústavní zásadu rovnosti před zákonem [čl. 3 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a zákazu zneužití
vlastnictví (čl. 11 odst. 3 Listiny), považovat i prodej pod
hrozbou vyvlastnění pro veřejný zájem, jestliže byl veřejný zájem
"podsunut", neboť došlo k dalšímu prodeji k jiným účelům, než byl
důvod výkupu, a to dokonce za podstatně vyšší cenu.
Napadeným rozsudkem prý proto krajský soud porušil
stěžovatelova základní práva a svobody ve smyslu čl. 36, čl. 4
odst. 4 a čl. 11 odst. 3 Listiny. Proto stěžovatel navrhl, aby
Ústavní soud napadený rozsudek v části, potvrzující výrok 1) a 2)
citovaného rozhodnutí Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, zrušil. Stěžovatel trvá na ústním jednání před
Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje
všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání
a rozhodnutí věci samé.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský
soud v Ostravě, a vedlejší účastníci řízení - Okresní úřad
Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, A., s.r.o., F.M., B.,
a.s., P., a Pozemkový fond České republiky, územní pracoviště
Frýdek-Místek.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že k prodeji
předmětných pozemků podniku C. došlo dne 18. 7. 1978, tj. v době,
kdy pohrůžka vyvlastněním byla důvodná. Jestliže v roce 1988 došlo
k prodeji části pozemků jinému nabyvateli za podstatně vyšší cenu,
nelze prý v této skutečnosti spatřovat tíseň, neboť podnik C. byl
již v té době jejich vlastníkem a mohl s nimi nakládat, tedy je
i prodat. K stěžovatelovu tvrzení, že pozemky uvedené v části
výroku 2) byly zabrány ve výměře o 349 m2 větší než bylo uvedeno
ve smlouvě, uvedl, že jde o tvrzení nové, které stěžovatel ani ve
správním řízení ani před soudem neuplatnil. Pokud by tomu tak
skutečně bylo, přešel by prý pozemek této výměry na stát či jinou
právnickou osobu bez právního důvodu, čímž "by byl dán restituční
důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. pro
nové rozhodování podle ust. §9 odst. 4 citovaného zákona".
Stěžovatel se prý v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud
přezkoumal napadený rozsudek takovým způsobem, jako by šlo o soud
nadřízený soudu obecnému, což podle ustálené judikatury Ústavního
soudu možné není.
Krajský soud neshledal, že by napadeným rozsudkem byla
porušena ústavně zakotvená základní práva a svobody, a proto
navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Na ústním jednání před
Ústavním soudem netrvá.
Okresní úřad Frýdek-Místek, okresní pozemkový úřad, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že na základě provedeného
dokazování nedospěl k závěru, že výše citované kupní smlouvy byly
uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Dále uvedl, že
by bylo v rozporu s rovností účastníků a se zákonnou ochranou
vlastnických práv, pokud by ten, kdo nemovitost prodal
a v restitučním řízení neprokázal, že k uzavření kupní smlouvy
došlo jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek, měl
stejnou možnost domáhat se zrušení kupní smlouvy (byť by prodaná
nemovitost nesloužila svému účelu) jako ten, kdo se výkupu
prokazatelně bránil do té míry, že mu nemovitost musela být
v nezbytném rozsahu a pro předem stanovený účel vyvlastněna.
Stěžovatelovo tvrzení, že podnik C. prodal Agropodniku F.M.
pozemky v rozsahu 4 ha za 1 930 000 Kčs, prý není pravdivé, neboť
podle dokladů Katastrálního úřadu F.M. a finančního referátu
Okresního úřadu Frýdek-Místek byla část pozemků, určená pro
zamýšlenou výstavbu kompostárny, napřed převedena na ONV
Frýdek-Místek a poté dána do užívání Agrochemickému podniku F.M..
Toto trvalé užívání bylo dohodou ze dne 8. 1. 1992 zrušeno
a opatřením Okresního úřadu Frýdek-Místek ze dne 15. 6. 1995
pozemky přešly do správy Pozemkového fondu ČR. K námitce ohledně
údajného zabrání pozemků, uvedených ve výrokové části 2), ve
výměře o 349 m2 větší, než je uvedeno ve smlouvě, okresní úřad
sdělil, že navíc zabrané pozemky zůstaly i nadále ve vlastnictví
stěžovatele a nejsou předmětem restitučního řízení. Rovněž ve
smlouvě ze dne 14. 1. 1980 je údajně uvedeno, že konečné upřesnění
výměry bude provedeno po ukončení výstavby vlečky a smluvní strany
se zavázaly případné rozdíly vzájemně vyrovnat.
Ze všech uvedených důvodů okresní úřad navrhl zamítnutí
ústavní stížnosti a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním
soudem netrvá.
A., s.r.o., se postavení vedlejšího účastníka před Ústavním
soudem vzdala. V přípise Ústavnímu soudu sdělila, že pozemek pro
stavbu kompostárny č. 312/2 díl "t" o výměře 42 345 m2, tj. části
pozemků, jichž se týká napadený rozsudek krajského soudu v bodech
1) a 2), byl hospodářskou smlouvou č. Fin 72/2-321/88-M
Severomoravskými celulózkami P. předán Okresnímu úřadu ve
Frýdku-Místku a hospodářskou smlouvou č. Fin 72/5-174/88-H bylo
k tomuto pozemku zřízeno právo trvalého užívání pro Agrochemický
podnik F.M.. Zmíněný pozemek je údajně zastavěn a nelze ho proto
vydat. K výstavbě kompostárny u Agrochemického podniku došlo poté,
kdy Severomoravské celulózky P. ustoupily od záměru výstavby
kompostárny (likvidace kůrodřevní hmoty) a její výstavbou byl
pověřen dle rozhodnutí státních orgánů Agrochemický podnik F.M.
jako provozovatel zemědělských služeb.
B., a.s., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že
krajský soud se striktně řídil návrhem stěžovatele, tj. jím
uplatněným důvodem pro vydání pozemků podle ust. §6 odst. 1 písm.
k) zákona č. 229/1991 Sb. V ústavní stížnosti prý však stěžovatel
uvádí restituční důvod jiný, když tvrdí, že ten, kdo nemovitost
prodal na základě kupní smlouvy, by měl mít stejnou možnost
domáhat se jejího zrušení jako ten, komu byla nemovitost
vyvlastněna. V citovaném ust. §6 odst. 1 písm. k) se však jedná
o případy kupních smluv, zatímco v ust. §6 odst. 1 písm. m)
o vyvlastnění a soud prý tedy nemohl navzájem kombinovat podmínky,
uvedené pod jednotlivými písmeny. Pokud se prý tedy soud při svém
rozhodování řídil platným zákonem, nemohl porušit lidská práva,
jak tvrdí stěžovatel.
Podle názoru B., a.s., nemohou nápadně nevýhodné podmínky pro
stěžovatele spočívat v tom, že právní předchůdce B., a.s., později
prodal zakoupené pozemky za vyšší cenu, než je předtím zakoupil,
neboť nápadně nevýhodné podmínky se prý musí projevit přímo při
uzavírání kupní smlouvy a nikoliv později. Právní předchůdce B.,
a.s., prý předmětné pozemky nekupoval ze spekulativních důvodů,
ale proto, že na nich chtěl postavit kombinát na zpracování dřeva.
Tato původní představa byla později přehodnocena, byla postavena
pouze celulózka a další pozemky byly určeny pro výstavbu papírny,
místa na zpracování dřevního odpadu a výroby zabývající se
biotechnologiemi. Pro tento účel byly pozemky, včetně pozemků
uvedených pod bodem 1), prodány právnímu předchůdci A., s.r.o.,
B., a.s., který prý stále počítá s výstavbou papírny a rezervuje
k tomu potřebné území.
Ohledně údajného zabrání pozemků, uvedených v bodě 2), ve
výměře o 349 m2 větší, B., a.s., uvedla, že tyto pozemky byly
určeny pro výstavbu podnikové železniční vlečky a byly vykupovány
s tím, že podle kupní smlouvy bude výměra vykupovaných pozemků
upřesněna po ukončení výstavby vlečky a po vypracování
geometrického plánu. To se prý také stalo a zbývajících 349 m2
bylo od stěžovatele údajně vykoupeno smlouvou ze dne 1. 12. 1993.
Vklad této smlouvy bude proveden po vykoupení zbylých pozemků,
nutných pro vlečku, a to nejpozději do 3 let od uzavření smlouvy.
Ze všech uvedených důvodů B., a.s., navrhla zamítnutí ústavní
stížnosti.
Pozemkový fond ČR, územní pracoviště Frýdek-Místek, se
s citovaným rozhodnutím Okresního úřadu, okresního pozemkového
úřadu, ve Frýdku-Místku, ztotožnil a postavení vedlejšího
účastníka v řízení před Ústavním soudem se vzdal.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byla porušena
jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, v čl. 4 odst. 4, v čl. 11
odst. 3 a v čl. 36 Listiny. Pokud stěžovatel uvedl i údajné
porušení čl. 3 odst. 4 Listiny, dopustil se zjevného omylu, neboť
toto ustanovení vůbec neexistuje.
Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí být při používání ustanovení
o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty
a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům,
než pro které byla stanovena. Stěžovatel však neuvádí, v čem
konkrétně spatřuje porušení tohoto ustanovení a ani Ústavní soud
neshledal, že by krajský soud napadeným rozhodnutím porušil
citovaný článek. V tomto směru je tedy ústavní stížnost
neopodstatněná.
Článek 11 odst. 3 Listiny stanoví, že vlastnictví zavazuje.
Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem
chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské
zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou poukazuje na
to, že tento článek se vztahuje na vlastnictví již nabyté,
existující, a nikoliv na pouhý tvrzený nárok na ně. I v tomto
směru je tedy ústavní stížnost neopodstatněná.
Pokud stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo podle čl.
36 Listiny, dopouští se omylu, neboť - jak vyplývá z příslušného
soudního a správního spisu - nebylo mu nijak bráněno v tom, aby se
stanoveným způsobem domáhal svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a také, v první instanci, u správního orgánu.
Stěžovatel uplatnil u Okresního úřadu Frýdek-Místek, okresního
pozemkového úřadu, nárok na vydání předmětných pozemků a poté, co
mu nebylo vyhověno, podal opravný prostředek ke Krajskému soudu
v Ostravě. Je tedy zřejmé, že stěžovateli bylo umožněno domáhat se
stanoveným způsobem svého práva nejen cestou správního řízení,
nýbrž i pořadem práva civilního u řádného soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel měl zřejmě
na mysli porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle něhož jsou soudy
povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem
poskytovaly ochranu právům. Stěžovatel totiž v podstatě tvrdí, že
krajský soud (a také pozemkový úřad) nepostupoval v souladu se
zákonem č. 229/1991 Sb., když nepřiznal oprávněnost jeho
restitučním nárokům. Lze usuzovat, že tím nepřímo uvedl, že soud
nepostupoval "zákonem stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90
Ústavy.
Sporným bodem v rozhodování krajského soudu byla otázka, zda
kupní smlouvy ze dne 18. 7. 1978 ohledně pozemků uvedených pod
bodem 1) napadeného rozsudku a ze dne 14. 1. 1980 ohledně pozemků
pod bodem 2) byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek
ve smyslu ust. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Stěžovatel namítá, že k uzavření obou uvedených kupních smluv
došlo jak v tísni, tak i za nápadně nevýhodných podmínek, zatímco
okresní úřad i krajský soud došly k závěru opačnému.
V souladu se svou ustálenou judikaturou i s judikaturou
obecných soudů Ústavní soud pod pojmem "tíseň" rozumí takový
hospodářský, sociální nebo i psychický stav, jenž na jednajícího
doléhá takovým způsobem a takovou závažností, "že učiní právní
úkon, který by jinak neučinil a nebo u dvoustranných jednání úkon
neuzavřel". Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím
a působícím stavu, musí pro ni být dán objektivní důvod a současně
se musí stát i pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby
tak, že jedná ke svému neprospěchu (srov. např. nález sp. zn. II.
ÚS 59/95, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení
- sv. 4., Praha, C.H. Beck 1996, str. 64 a 65). Přitom tíseň nelze
chápat jako jednorázový akt, nýbrž i v širších souvislostech jako
dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba
učinila jako vlastník úkon, který by v právním státě jinak
neučinila (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 101/96).
V souzené věci okresní úřad i krajský soud došly k závěru, že
předmětné kupní smlouvy pod bodem 1) a 2) v tísni uzavřeny nebyly.
Ohledně kupní smlouvy pod bodem 1), uzavřené mezi J. K. a podnikem
C., však stěžovatel tvrdí, že J. K. nechtěl pozemky prodat
(zejména za nabídnutou kupní cenu), velmi na nich lpěl a k podpisu
smlouvy došlo pouze ze strachu, aby stěžovatel neměl později
"nepříjemnosti" (č.l. 73 správního spisu). Dva měsíce po uzavření
této kupní smlouvy J. K. zemřel na "mrtvici" (tamtéž). Tomu, že
kupní smlouva pod bodem 1) byla ze strany J. K. skutečně
uzavřena ve stavu tísně, dále nasvědčuje i vyjádření B., a.s.,
právního nástupce podniku C. (č.l. 56 správního spisu). Oproti
tomu krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné
uvedl, že pro stav tísně objektivní důvod neexistoval také proto,
že pokud by J. K. pozemky neprodal, byly by mu vyvlastněny,
přičemž důvod pro jejich vyvlastnění dán byl.
Podle názoru Ústavního soudu však existuje několik nepřímých
důkazů, svědčících o tom, že stav tísně při uzavření kupní smlouvy
pod bodem 1) ze strany J. K. vzhledem k celkovému kontextu
tehdejší situace nelze vyloučit. J. K. se v době jejího podpisu
nacházel ve špatném zdravotním stavu, dva měsíce poté dokonce
zemřel, hrozba vyvlastnění (jak uvádí ve svém vyjádření k ústavní
stížnosti sám krajský soud) byla reálná, v tehdejší době panoval
obecný nedostatek zákonné ochrany soukromého vlastnictví a J. K.
se skutečně mohl subjektivně obávat nepříjemných důsledků, které
by odmítnutí uzavření kupní smlouvy mohlo znamenat pro jeho
dědice. Nicméně Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou
judikaturou - respektuje skutečnost, že není vrcholem soustavy
obecných soudů, takže neměnil závěry, ke kterým správní a soudní
orgány dospěly.
Rovněž u kupní smlouvy pod bodem 2) lze shledat některé
skutečnosti svědčící pro to, že kupní smlouva mohla být
stěžovatelem uzavírána ve stavu tísně. Ze záznamu o jednání na
právním oddělení podniku C. ze dne 3. 9. 1979 (č.l. 48 správního
spisu) vyplývá, že "pan ing. K. prohlašuje, že za žádných
okolností nemíní uzavřít kupní smlouvu za náhradu 0,40 Kčs za 1
m2. Bližší důvody neuvádí, a to přes vysvětlení, že se jedná
o extravilán." Stěžovatel tedy původně kupní smlouvu uzavřít
nechtěl a pokud později změnil názor, nelze vyloučit, že se tak
mohlo stát právě v důsledku stavu tísně. Je pravda - jak krajský
soud v odůvodnění napadeného rozsudku správně uvedl - že
k doporučení ZO KSČ, aby M. K. nadále nevykonával funkci vedoucího
KTS vzhledem k jeho "nevhodným politickým postojům a projevům",
došlo již dne 10. 5. 1979, tedy ještě přede dnem 3. 9. 1979, kdy
odmítl prodej předmětných nemovitostí (přestože dědické řízení
nebylo ještě ukončeno) a nelze proto dovozovat příčinnou
souvislost mezi citovaným nedoporučením a odmítnutím uzavření
kupní smlouvy. Podle názoru Ústavního soudu však stav tísně nelze
chápat výlučně jako jednorázový akt, nýbrž někdy i jako dlouhodobý
proces. Z tohoto pohledu se stěžovatel ve stavu tísně skutečně
nacházet mohl, což ostatně uznala i B., a.s., (č.l. 55), a o čemž
svědčí i to, že k uzavření kupní smlouvy pod bodem 2) došlo dne
14. 1. 1980, tedy pouhých šest dní po odvolání stěžovatele
z funkce vedoucího KTS (č.l. 23). Za tohoto stavu má Ústavní soud
za to, že řada skutečností nasvědčuje závěru, že podmínka tísně
i při uzavírání této kupní smlouvy byla splněna.
Stejně jako požadavek "tísně" je nutno i požadavek "nápadně
nevýhodných podmínek" posuzovat vždy v konkrétním případě
s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. V tomto směru - ohledně
předpokladu "nápadně nevýhodných podmínek" u obou citovaných
kupních smluv - krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku
pouze uvedl, že kupní cena odpovídala tehdy platným cenovým
předpisům, pozemky byly v užívání JZD a jejich prodejem nebyli
jejich vlastníci, tj. J. K. a stěžovatel, významně a zjevně
znevýhodněni. Ústavní soud konstatuje, že okresní úřad i krajský
soud došly ke správnému závěru, že kupní cena pozemků byla
skutečně stanovena v souladu s tehdy platnými cenovými předpisy
a také kupujícímu, podniku C., nelze bez důkazu podsouvat úmysl,
že pozemky zakoupil ze spekulativních důvodů nebo že na
zakoupených pozemcích ve skutečnosti vůbec nehodlal vystavět
kombinát na zpracování dřeva. Je skutečností, že větší část
zakoupených pozemků později nesloužila účelu, pro který byla
původně vykoupena a pro který mohla být případně i vyvlastněna za
náhradu. Stěžovatel navíc tvrdí, že část těchto pozemků byla
později prodána za nepoměrně vyšší cenu, než byla původní cena
kupní. Toto tvrzení však nebylo ve správním řízení ani v řízení
před krajským soudem bezpečně prokázáno a ve svých vyjádřeních
k ústavní stížnosti je popírají jak okresní pozemkový úřad, tak
i A., s.r.o. Navíc se lze ztotožnit s názorem, že pozdější prodej
vykoupených pozemků je záležitostí prodávajícího "nového"
vlastníka, jehož v další dispozici s těmito pozemky nelze
omezovat. Ústavní soud shledal jako významnou zvláště skutečnost,
že ať již byla část předmětných nemovitostí pouze převedena na ONV
Frýdek-Místek (jak tvrdí okresní pozemkový úřad) nebo prodána (jak
namítá stěžovatel), došlo k těmto právním úkonům až po uplynutí
delšího časového období od uzavření kupních smluv (8, resp. 10
let), a proto lze těžko kupujícímu přičítat spekulativní úmysly
a vinit jej z toho, že "veřejný zájem byl podsunut", jak tvrdí
v ústavní stížnosti stěžovatel. Za tohoto stavu lze stěží
- z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele
- napadat závěr krajského soudu, že citované kupní smlouvy za
nápadně nevýhodných podmínek uzavřeny nebyly.
Pokud stěžovatel porovnává ustanovení §6 odst. 1 písm. k)
a písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. a zastává názor, že by bylo
v rozporu s principem rovnosti, pokud by ten, kdo pod hrozbou
vyvlastnění nemovitost prodá, neměl stejnou možnost domáhat se
zrušení kupní smlouvy - jestliže účel výkupu nebyl splněn - jako
ten, jehož nemovitost by byla vyvlastněna za náhradu, dopouští se
omylu. Je totiž zásadní rozdíl mezi institutem vyvlastnění
a institutem kupní smlouvy, kdy vyvlastnění v zásadě představuje
změnu vlastnického práva ve veřejném zájmu, zatímco kupní smlouva
je důsledkem souhlasného projevu vůle smluvních stran. Proto také
zákonodárce institut vyvlastnění, patřící svou povahou do oblasti
veřejného práva, velmi výrazně limituje a v citovaném zákonu je
v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) související restituční důvod
upraven tak, že oprávněným osobám budou vydány nemovitosti,
jestliže byly vyvlastněny za náhradu, pokud existují a trvale
neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Oproti tomu ustanovení
§6 odst. 1 písm. k) téhož zákona - které se týká souzené věci
- dodržení účelu, pro nějž došlo k uzavření kupní smlouvy,
nepředpokládá.
Ústavní soud nezpochybňuje stěžovatelovo tvrzení, že
k uzavření předmětných kupních smluv mohlo skutečně dojít pod
určitou hrozbou vyvlastnění, avšak to nic nemění na skutečnosti,
že pozemky vyvlastněny nebyly a k údajnému znevýhodnění prodejců
ve srovnání s osobami, jimž byly nemovitosti vyvlastněny, nedošlo,
neboť se jedná o dva samostatné restituční tituly, jejichž
podmínky lze stěží kombinovat. V tomto směru tedy nelze hovořit
o nerovnosti mezi občany, takže tvrzení ústavní stížnosti, brojící
proti údajnému porušení čl. 1 Listiny (který zaručuje princip
rovnosti v důstojnosti i v právech), je bezpředmětné.
Ústavní soud - jak již bylo uvedeno - dovodil, že některé
skutečnosti sice nasvědčují tomu, že kupní smlouvy pod bodem 1)
a 2) uzavřeny ve stavu tísně byly, leč okresní úřad a krajský soud
došly k závěru opačnému a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší jimi
provedené hodnocení dokazování "přehodnocovat", byť by se s ním
sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck
Praha, 1994, str. 267 a násl.). I kdyby však podmínka tísně
splněna byla, z obsahu spisu - jak již Ústavní soud uvedl - je
zřejmé, že není splněn druhý zákonný předpoklad, tedy uzavření
kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek. Protože restituční
důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. k) citovaného zákona
předpokládá kumulativní splnění obou předpokladů, tedy jak tísně,
tak i nápadně nevýhodných podmínek, krajský soud z hlediska
ústavního práva nepochybil, když napadeným rozsudkem potvrdil bod
1) a 2) předchozího rozhodnutí okresního pozemkového úřadu
a postupoval tedy "zákonem stanoveným způsobem" ve smyslu čl. 90
Ústavy. Ani tento článek tedy napadeným soudním rozsudkem porušen
nebyl.
Pokud stěžovatel namítá, že pozemky uvedené pod bodem 2) byly
zabrány ve větší výměře, než je uvedeno v příslušné kupní smlouvě,
nemá tato námitka v tomto řízení relevanci, neboť taková otázka
nebyla předmětem řízení ani u okresního pozemkového úřadu ani
u krajského soudu, a proto se jí nemohl zabývat ani Ústavní soud.
Ústavní soud vzal v úvahu i žádost vedlejšího účastníka B.,
a.s., o přiznání nákladů řízení ve výši 2 150 Kč. I když
stěžovatel neměl v řízení před Ústavním soudem úspěch, Ústavní
soud přihlédl k tomu, že šlo o věc značně spornou a nejednoduchou,
a proto neshledal důvod, aby stěžovateli uložil nahradit
vedlejšímu účastníku, a.s. B., náklady řízení.
Ústavní soud ze všech uvedených důvodů dospěl k závěru, že
napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě nebyla porušena
stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručené ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. ledna 1997