Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.01.1997, sp. zn. I. ÚS 223/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 10/7 SbNU 67 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.223.95

sp. zn. I. ÚS 223/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti navrhovatele K. C. proti pravomocným rozsudkům Krajského soudu v Brně, ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. 29 Ca 317/94 a 29 Ca 202/95, jimiž byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov - pozemkového úřadu, č. j. PÚ 3012/92-Sl/4 ze dne 26. 9. 1994, a PÚ 3012/92-Sl/6 z 15. 5. 1995, takto: 1) Návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve slovech: "trvale žijící na území České republiky" s e odmítá . 2) Návrh na zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. 29 Ca 317/94 a 29 Ca 202/95 se zamítá . Odůvodnění: I. K. C. podal dne 5. 10. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedeným rozsudkům Krajského soudu v Brně, jimiž tento soud potvrdil ta rozhodnutí Okresního úřadu Brno-venkov, která stanovila, že navrhovatel není vlastníkem předmětných nemovitostí v katastrálním území N., protože právní předchůdce navrhovatele, který byl původním vlastníkem předmětných pozemků, ke dni své smrti nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČR danou ustanovením §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., v tehdy platném znění. Navrhovatel svoji ústavní stížnost zároveň spojil s návrhem na zrušení ustanovení části zákona č. 243/1992 Sb., ve znění pozdějších novel, a to ustanovení §2 odstavce 1 části prvé věty za čárkou ve slovech "trvale žijící na území České republiky". V přípisu ze dne 11. 3. 1996 navrhovatel prohlásil, že bere zpět návrh na zrušení výše uvedené části zákona, a to s ohledem na skutečnost, že nálezem Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 8/95, uveřejněném pod č. 29/96 Sb., byla předmětná část zákona zrušena. Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. V odůvodnění stěžovatel uvedl, že dle jeho názoru Okresní úřad Brno-venkov - pozemkový úřad i Krajský soud v Brně svým rozhodnutím porušil ústavně zaručenou svobodu pohybu a pobytu dle článku 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, byť jejich postup vycházel z tehdy platné právní úpravy. Jestliže oba státní orgány trvaly na podmínce trvalého pobytu na území ČR, u právního předchůdce stěžovatele bylo tím zasaženo do tohoto Listinou chráněného práva, neboť právní předchůdce stěžovatele byl oprávněn zdržovat se na místě, které sám uznal za vhodné, a byl tedy oprávněn případně území republiky dle svého rozhodnutí opustit, aniž by toto jeho počínání mělo mít vliv na jeho majetkovou situaci. Článek 11 odst. 2 Listiny zakotvuje omezení vlastnictví některých věcí pouze na občany ČR, aniž by však toto ustanovení zmocnilo zákonodárce ke stanovení další podmínky, tj. trvalého pobytu. Ze spisu Okresního úřadu Brno-venkov - pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že jeho rozhodnutím ze dne 26. 9. 1994, č. j. PÚ 3012/92-Sl/4, bylo určeno, že navrhovatel K. C. není vlastníkem nemovitostí v katastrálním území N., protože původní vlastník nemovitostí - jeho otec V. C. - nesplňuje podmínky ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, neboť se od roku 1972 až do své smrti v roce 1977 prokazatelně zdržoval na území SRN. Navrhovatel podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek ke Krajskému soudu v Brně, který po přezkoumání celé věci rozhodnutí okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrdil rozsudkem ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. 29 Ca 317/94. Dále Ústavní soud zjistil, že dalším rozhodnutím Okresního úřadu Brno-venkov - okresního pozemkového úřadu ze dne 15. 5. 1995, č. j. PÚ 3012/92-Sl/6, bylo rovněž určeno, že navrhovatel není vlastníkem dalších, v rozhodnutí označených, pozemků v katastrálním území N., a to ze stejných důvodů, jaké byly uvedeny v rozhodnutí předchozím, t. j. č. j. PÚ 3012/92-Sl/4. Rovněž proti tomuto rozhodnutí podal navrhovatel ke Krajskému soudu v Brně opravný prostředek. Krajským soudem po přezkoumání bylo i toto rozhodnutí okresního úřadu - pozemkového úřadu potvrzeno rozsudkem rovněž ze dne 11. 8. 1995, sp. zn. 29 Ca 202/95. Krajský soud svůj výrok v obou rozsudcích odůvodnil tím, že navrhovatel nesplňuje současně všechny podmínky osoby oprávněné podle ust. §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., a to podmínku uvedenou pod písmenem c) tohoto zákona, protože jeho právní předchůdce nebyl osobou trvale žijící na území České republiky. Z toho dovodil, že navrhovateli nelze v restitučním řízení přiznat postavení oprávněné osoby podle §2 odst. 2 písm. c) zák. č. 243/1992 Sb., v tehdy platném znění, protože ani u původního vlastníka nemovitostí by nebyl splněn předpoklad trvalého pobytu na území České republiky. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru je návrh zjevně neopodstatněný, protože rozhodoval v souladu s právní úpravou platnou v době jeho rozhodování a ani nález Ústavního soudu Pl. ÚS 8/95, kterým byla zrušena podmínka trvalého pobytu na území ČR nemůže působit ex tunc, a proto navrhl stížnost jako zjevně neopodstatněnou zamítnout. Okresní úřad Brno-venkov ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k nálezu Ústavního soudu, kterým byla podmínka trvalého pobytu na území ČR pro uplatnění restitučního nároku dle zák. č. 229/1991 Sb. zrušena, pozbyla ústavní stížnost navrhovatele význam, neboť nález, jehož vydání stěžovatel navrhuje, byl vydán. Další vedlejší účastník, K. B., s. d., ve svém vyjádření uvedl, že dle jeho názoru ani s ohledem na nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 29/1996 Sb. nelze stěžovatele K. C. považovat za oprávněnou osobu, neboť původní vlastník nemovitosti nesplňuje předpoklad stanovený v ustanovení §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb., a to státní občanství České republiky. Dále uvedl, že podle §11 odst. 1 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby zastavěn. V tomto případě MNV v N. bývalou hospodářskou budovu zboural a na pozemcích, které jsou předmětem restitučního řízení, postavil prodejnu textilu a pohostinství. Tuto novostavbu převedl K., s. d., do vlastnictví za kupní cenu 1 850 000,- Kč a pozemky převedl do trvalého užívání. Zemědělské výrobní a obchodní družstvo N., v likvidaci, uvedlo, že závěry učiněné v provedeném správním i soudním řízení jsou pro ně závazné. Lesy ČR, s. p., Hradec Králové sdělily, že s ohledem na nález Ústavního soudu uvedený pod č. 29/1996 Sb. se stal návrh stěžovatele bezpředmětným, navrhovateli tak odpadla jediná překážka v uplatnění jeho restitučních nároků, a to přiznání postavení oprávněné osoby v tomto řízení. Dodal, že řízení před okresním úřadem i krajským soudem nelze vytknout žádné nedostatky, že oba tyto orgány vycházely při rozhodování ze skutečně zjištěného stavu věci a z tehdy platné právní úpravy. Pozemkový fond ČR se jako vedlejší účastník dle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. tohoto svého postavení vzdal. II. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 13. 12. 1995 (sp. zn. Pl. ÚS 8/95) zrušil mimo jiné i část ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., a to část vyjádřenou slovy: "trvale žijící na území České republiky". Ústavní soud potvrdil svůj názor vyslovený a odůvodněný již v nálezu Pl. ÚS 3/94 (č. 164/1994 Sb.) a dospěl k závěru, že návrh na zrušení uvedeného ustanovení zákona č. 243/1992 Sb., týkající se podmínky trvalého pobytu, popř. trvalého žití na území ČSFR, popř. České republiky, je důvodný, zejména pokud poukazuje na rozpor s. čl. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 2, čl. 14 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 3 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu je třeba další návrh na zrušení ustanovení zákona, které již bylo zrušeno, posuzovat jako nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. f) a podle §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož je návrh na zahájení řízení nepřípustný, týká-li se věci, o které již Ústavní soud nálezem rozhodl. Proto Ústavní soud návrh na zrušení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. ve slovech "trvale žijící na území ČR" odmítl. Jak vyplynulo z obsáhlého dokazování v předchozích řízeních, právní předchůdce navrhovatele, jeho otec V. C., byl vlastníkem všech předmětných nemovitostí, které přešly do vlastnictví státu konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. Navrhovatel jako jeho syn je osoba oprávněná dle ust. §2 odst. 2 písm. c) zák. č. 243/1992 Sb. Včas a řádně uplatnil restituční nárok na základě zákona č. 229/1991 Sb. a splnil všechny zákonné podmínky pro vydání nemovitostí, kromě jediné, a to podmínky trvalého pobytu na území ČR podle ust. §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. Nesplnění této podmínky bylo také jediným důvodem, proč Okresní úřad Brno-venkov - pozemkový úřad a poté i Krajský soud v Brně shodně stanovily, že navrhovatel není oprávněnou osobou k vydání nemovitostí podle ust. §2 odst. 1 cit. zákona. Z tohoto důvodu také navrhovatel K. C. podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení části zákona č. 243 /1992 Sb. v té části, kde se stanoví pro nárok na vydání nemovitostí v restitučním řízení podmínka trvalého pobytu na území ČR s odůvodněním, že toto ustanovení je porušením ústavně zaručené svobody pohybu a pobytu podle čl. 14 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a zároveň, že článek 11 odst. 2 Listiny zakotvuje omezení vlastnictví pouze na občany ČR, ale nehovoří o žádných dalších podmínkách. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ve svém nálezu, č.j. Pl. ÚS 8/95-49 z 13. 12. 1995, podmínku trvalého pobytu uvedenou v §2 odst. 1 zák. č. 243/1992 Sb. zrušil, jsou v důsledku toho v současné době napadená rozhodnutí okresního úřadu i krajského soudu v rozporu s právní úpravou. Dle §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl později zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ústavní soud proto nemohl uvedené rozsudky krajského soudu zrušit a nemohl než návrh na jejich zrušení zamítnout. Současně však zjišťuje, že k porušení základních práv navrhovatele by došlo jejich vykonatelností, kterou vylučuje čl. 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, jenž byl zrušen, zůstávají sice nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. Proto Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu sice není zrušen, není však vykonatelný. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 30. ledna 1997