ECLI:CZ:US:1997:1.US.24.97
sp. zn. I. ÚS 24/97
Usnesení
Sp. zn. I. ÚS 24/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vladimírem Paulem ve věci návrhu stěžovatele Z., zastoupeného likvidátorem ing. B.N., právně zastoupeného JUDr. A.D., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 16 Co 349/95, a o odkladu vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:
Návrh ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 16 Co 349/95, se odmítá a návrhu na odložení jeho vykonatelnosti se nevyhovuje.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 21.1.1997, včas předloženým, podal stěžovatel Ústavnímu soudu ČR návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 16 Co 349/95, a současně podal návrh na odložení jeho vykonatelnosti. Uvedeným rozhodnutím Krajského soudu v Brně byl potvrzen rozsudek
I. ÚS 24/97
Okresního soudu v Jihlavě ze dne 14. 4. 1995, sp. zn. 5 C 320/92, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uzavřít s oprávněnými osobami RNDr. V.M. a spol. (v procesním postavení navrhovatelů v řízení před obecnými soudy) dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, konkrétně nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí České republiky u Katastrálního úřadu v J., pro obec a katastrální území J., na LV č. 706 jako dům se zast. p1. parc. č. 2634 o výměře 379 m2. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl po zaujetí stanoviska, že navrhovatelé v uvedeném řízení jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, za splnění zákonných podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. d) téhož zákona (uzavření darovací smlouvy v tísni) s tím, že soud dovodil, že se v tomto případě nejednalo o zásadní přestavbu, která by změnila stavebně-technický charakter stavby.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 1996, sp. zn. 16 Co 349/95, byl potvrzen shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně, když se odvolací soud vypořádal s námitkami stěžovatele, pokud jde o příliš extenzívní výklad pojmu tíseň či námitku, že došlo ke změně stavebně-technického charakteru
stavby. Shodně se soudem prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že navrhovatelé prokázali stav tísně při uzavření předmětné darovací smlouvy.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení jeho práv podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 37 odst. 3 citované Listiny tím, že soud pochybil, když stěžovatel nebyl v průběhu řízení vyslechnut jako účastník řízení, dále že bylo neadekvátně použito extenzívního výkladu pojmu tíseň při aplikaci §6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a stav tísně nebyl prokázán. Byl učiněn nesprávný závěr soudu, že předmětná stavba neztratila v důsledku přestavby svůj původní stavebně-technický charakter.
I. ÚS 24/97
Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti; podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR rozhoduje Ústavní soud také o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod. Pří postupu podle §§42 a 43 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vychází ústavní soud z principu, že své přezkumné pravomoci vykonává zejména došlo-li k porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.
Ústavní stížnost vytýká předcházejícím řízením před obecnými soudy vady spočívající v nesprávném posouzení vece, zejména v oblasti posouzení důkazních prostředků a dále procesněprávní pochybení.
Ústavní soud již dříve judikoval, že jeho postavení je specifické v tom, že "hodnocení" již dříve provedeného řízení provádí jen do té míry, došlo-li k porušení ústavněprávního rámce řízení. Toto však v dané věci nebylo zjištěno. Soud prvního stupně se vypořádal s otázkou, zda žalující strany jsou oprávněnými osobami dle §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i s ostatními náležitostmi vyplývajícími z tohoto restitučního zákona. Pokud jde o námitku, že nedošlo k výslechu účastníka - stěžovatele, vyplývá ze spisového materiálu, že stěžovatel se k věci v průběhu řízení vyjadřoval písemně, zástupce stěžovatele byl jednání přítomen a využíval všech svých zákonných práv jako navrhování důkazů, vyjádření k provedenému dokazování a byl přítomen u jednání.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné. Krajský soud sám se velmi podrobně zabýval námitkami stěžovatele, jak pokud jde o prokázání tísně při vzniku darovací smlouvy, tak pokud jde o otázky přestavby předmětné nemovitosti, která byla prohlášena kulturní památkou, a svůj závěr přesvědčivě zdůvodnil.
I. ÚS 24/97
Soudce zpravodaj, poté co se seznámil s postupem, rozhodnutím i důvody obou soudů, neshledal námitky stěžovatele důvodnými, zejména pokud směřovaly proti hodnocení důkazů oběma soudy. Hodnocení důkazů je právem i povinností obecných soudů podle §132 o. s. ř. a vychází ze zásady volného hodnocení důkazů. Ustanovení §120 o. s. ř. pak stanoví, že soudu přísluší rozhodnout, které důkazy provede a které nikoliv.
Soudce zpravodaj tedy nezjistil žádné porušení ústavněprávních principu z titulu námitek uplatněných stěžovatelem a dospěl k závěru, že stěžovatel předložil návrh ústavní stížnosti zjevně neopodstatněné. Proto jej ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků svým usnesením odmítl. Zároveň neshledal důvodným za těchto okolností vyhovět návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 1997 JUDr. V1adimír P a u 1 soudce zpravodaj