ECLI:CZ:US:1997:1.US.26.97
sp. zn. I. ÚS 26/97
Usnesení
I.ÚS 26/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky A.A., zastoupené Mgr. Z.K., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 6 Cz 20/92, ze dne 21. 12. 1992, takto:
Návrh s e odmítá .
Odůvodnění:
Přípisem ze dne 21. 1. 1997 se navrhovatelka obrátila na Ústavní soud se žádostí o zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cz 20/92. K přípisu připojila napadené rozhodnutí obecného soudu a současně žádost adresovanou Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 16. 12. 199.6, v níž žádá o uznání lhůty ve věci stížnosti pro porušení zákona rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 1992, sp. zn. 6 Cz 20/92. V obsahu stížnosti poukazuje na postup Ústavního soudu ve věci registrace některých občanů jako kandidátů do
Senátu po uplynutí zákonné lhůty stanovené pro podání přihlášky volebním zákonem. Vzhledem k tomu, že podání navrhovatelky nevyhovovalo ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., vyzval Ústavní soud navrhovatelku k odstranění vad jejího podání.
Na přípis Ústavního soudu zareagovala navrhovatelka podáním ze dne 4. 4. 1997. Předmětné podání zpracoval její právní zástupce, který pouze poukázal na vlastní podání navrhovatelky ze dne 21. 1. 1997. Dále uvedl, že navrhovatelkou již jedenkráte podaná ústavní stížnost v téže věci byla odmítnuta, přičemž navrhovatelka žádá o nové projednání své ústavní stížnosti. Současně uvedl, že navrhovatelka žádá o prominutí zmeškané lhůty pro řádné podání ústavní stížnosti. Právní zástupce navrhovatelky dále odkázal na veškeré důkazy obsažené ve spisu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 113/94.
Ústavní soud zejména zkoumal otázku náležitostí ústavní stížnosti, mezi něž patří i uplatnění ústavní stížnosti ve lhůtě k tomu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. Ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1). V daném případě zcela jednoznačně uplatnila navrhovatelka svou ústavní stížnost daleko za touto lhůtou, čehož si je také vědoma. Ústavní stížnost byla podána 23. 1. 1997, přičemž rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jímž bylo rozhodováno o stížnosti pro porušení zákona zamítavým výrokem, nabylo právní moci dne 12. 2. 1993.
Za této situace se sama navrhovatelka dovolává ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., tedy aby Ústavní soud její ústavní stížnost neodmítl, protože svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Ústavní soud v této
souvislosti poukazuje na své usnesení IV. ÚS 107/95 ze dne 19. 9. 1995. V případě podání navrhovatelky je zcela nesporné, že stěžovatelka uplatnila svou ústavní stížnost daleko po lhůtě k tomu zákonem určené. Pokud tvrdí, že svým významem tato ústavní stížnost podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a dovolává se ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., je třeba uvést, že aplikace tohoto ustanovení v daném případě možná není. Použití uvedeného ustanovení přichází totiž v úvahu, s ohledem na jeho znění, pouze v těch případech, je-li ústavní stížnost nepřípustná, tedy v případech, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Tak tomu však v tomto případě není, neboť stěžovatelka, jak sama uvádí v obsahu ústavní stížnosti, a je to patrno i z obsahu připojeného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, využila všechny řádné opravné prostředky. Navíc k tomuto závěru dospěl sám ústavní soud v rámci posuzování téže ústavní stížnosti v roce 1994. Svědčí o tom usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 113/94, ze dne 26. 10. 1994.
S poukazem na skutečnosti shora uvedené proto Ústavní soud ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost navrhovatelky odmítl.
Současně Ústavní soud poukazuje i na další formální nedostatky uplatněné ústavní stížnosti,spočívající v neodstranění vad podání. Podání právního zástupce stěžovatelky ze dne 4. 4. 1997 nevyhovělo výzvě ústavního soudu ze dne 28. 2. 1997. Formulaci ústavní stížnosti nelze omezit pouze na odkaz na vlastní neúplné podání navrhovatelky a v oblasti důkazů odkázat na jiný spis Ústavního soudu, konkrétně na spis sp. zn. III. ÚS 113/94. Vlastní obsah přípisu právního zástupce navrhovatelky tedy nereagoval na výzvu Ústavního soudu a neodstranil veškeré vytýkané vady podání.
I.úS 26/97
Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost i ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 27. dubna 1997 JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu