Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.01.1997, sp. zn. I. ÚS 260/95 [ nález / KLOKOČKA / výz-3 ], paralelní citace: N 11/7 SbNU 73 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.260.95

sp. zn. I. ÚS 260/95 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. K. proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze, sp. zn. 20 Co 389/95, ze dne 12. 9. 1995, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 9 C 822/93, ze dne 13. 4. 1994, takto: Ústavní stížnost se zamítá . Odůvodnění: I. Navrhovatel J. K. podal dne 20. 11. 1995 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kolíně. Tímto rozsudkem byla zrušena ta část kupní a darovací smlouvy uzavřené mezi B. H., bytem K., a J. K., bytem K. před Státním notářstvím v Kolíně, reg. pod RI 743/67, dne 29. 9. 1967, jíž B. H. darovala J. K. pozemky v katastrálním území K. specifikované v rozsudku. Navrhovatel podal svoji stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. V odůvodnění své stížnosti navrhovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu byl dle jeho názoru vydán na základě nesprávného právního posouzení projednávané věci a nedostatečného zhodnocení důkazů. Rovněž odůvodnění jeho výrokové části je naprosto nedostatečné. Konkrétně navrhovatel vytkl odvolacímu soudu, že se nezabýval řadou podstatných důvodů, obsažených v odvolání a místo toho pouze obsahově neurčitě odkázal na správnost rozhodnutí okresního soudu. Dále uvedl, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele, že výklad ustanovení §8 odst. 3 písm. a) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, provedený okresním soudem, je nepřípustně extenzivní. Okresní soud vycházel z toho, že byla uzavřena pouze smlouva kupní, neposuzoval smlouvu jako kombinaci dvou smluv, tedy smlouvy kupní a darovací v jediném právním úkonu, tak jak to vyplývá i ze záhlaví notářského zápisu. Dle názoru navrhovatele bylo možno podle tehdy platného občanského zákoníku (§51) uzavírat i inominátní kontrakty i smíšené smlouvy na základě smluvní volnosti, neboť toto nebylo nikde zákonem zakázáno. Navrhovatel dále vytýká oběma soudům, že se nevypořádaly s otázkou uzavření darovací smlouvy v tísni. Nebylo objasněno, v jaké tísni se měla matka žalobkyně M. H., B. H., nacházet v době převodu sporných nemovitostí. Dále poukazuje na důkaz předložený v soudním řízení, a to notářský zápis jiné kupní smlouvy z roku 1982 jako ukázku vzoru a jako typický příklad kupní smlouvy uzavřené na budovy, kdy došlo "via facti" při tomto převodu i k bezúplatnému převodu dalších pozemků. Navrhovatel namítl, že soudy k tomuto důkazu vůbec nepřihlédly. Rovněž soudy odmítly návrh na výslech notáře Státního notářství v Kolíně, který agendu kupní a darovací smlouvy zpracovával, aby tak bylo možno posoudit průběh registračního řízení. Tímto postupem došlo k jednostrannému posouzení věci a porušení ustanovení §132 o. s. ř. Konečně pak stěžovatel namítá, že soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou, zda a v jakém rozsahu mohla žalobkyně M. H., dcera B. H., uplatňovat proti němu nároky, neboť sama žalobkyně není vlastníkem, ale pouze jedním z právních nástupců bývalé vlastnice. I pokud by navrhovatel akceptoval názor soudu, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu ust. §4 odst. 2 písm. c) cit. zákona, pak soud nevzal v úvahu, že podle cit. zákona mají nároky oprávněné osoby všichni stejným dílem a vzhledem k tomu, že navrhovatelka má sourozence, mělo být posouzeno, zda je zcela nebo zčásti legitimována k podání žaloby, když se neprokázala žádným zmocněním. Dle názoru navrhovatele bylo postupem Krajského soudu v Praze porušeno především jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále pak čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, jakož i čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť Krajský soud v Praze se neřídil důsledně ustanovením §6 o. s. ř., podle kterého soud postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby všechny skutečnosti byly spolehlivě zjištěny. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kolíně Ústavní soud zjistil, že žalobkyně M. H. se v žalobě domáhala zrušení kupní a darovací smlouvy ze dne 19. 9. 1967, registrované dne 29. 9. 1967 u Státního notářství v Kolíně pod. č. RI 743/67 v té části, ve které byly darovány předmětné pozemky v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na dům č. 4 v K. Žaloba byla podána podle §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Soud vzal po provedeném řízení za prokázané, že matka žalobkyně M. H. prodala navrhovateli dům č. 4 i s přilehlými pozemky v kat. úz. K. za kupní cenu 20 000 Kčs a zemědělské pozemky v hodnotě 10 000 Kčs, které byly v užívání JZD, mu darovala. Darované pozemky byly po celou dobu ve vlastnictví navrhovatele. Za takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že na daný případ se vztahuje ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. Dle názoru okresního soudu toto ustanovení obsahuje dvě skutkové podstaty. Jedna se vztahuje na případy, kdy došlo pouze k darování pozemků a s touto darovací smlouvou nebyl spojen žádný další právní úkon. V těchto případech je nutno k úspěšnému uplatnění žaloby prokazovat tíseň. Druhá skutková podstata se týká případů, kdy pozemky byly bezúplatně převedeny v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu. V těchto případech není nutno prokazovat tíseň, a to vzhledem k právním předpisům, které platily v době, kdy takové smlouvy byly uzavírány. Zemědělské pozemky nebylo možno zcizovat úplatně, a proto pokud došlo k uzavření kupní smlouvy na budovu, u které byly zapsány i zemědělské pozemky, bylo nutno tyto pozemky vypořádat, a to v podstatě buď darováním státu anebo kupci budovy. Ve skutečnosti byly zemědělské pozemky v užívání socialistických organizací a pro vlastníky neměly žádnou hodnotu, ani jim nepřinášely žádný výnos. Tvrzení žalovaného o tom, že matka žalobkyně mu darovala pozemky jako výraz vděku za jeho pomoc, považuje soud za účelové, neboť za tehdejší situace se jednalo o dar naprosto bezcenný a podle názoru soudu se vděk nevyjadřuje darem věci bezcenné, ale právě naopak. Soud vzal za nepochybné, že pozemky byly bezúplatně převedeny na žalovaného v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, ke dni účinnosti zákona byly tyto pozemky ve vlastnictví navrhovatele, žaloba byla podána v zákonné lhůtě, a proto soud podle §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, žalobkyni vyhověl. Z rozsudku krajského soudu bylo zjištěno, že soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně s odůvodněním, že z důkazů provedených tímto soudem i z doplnění dokazování odvolacím soudem dospěl i odvolací soud k závěru, že jsou zde splněny podmínky ustanovení §8 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění. V průběhu řízení bylo prokázáno, že původní vlastnice, zemřelá B. H., převedla na žalovaného v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu předmětné pozemky, a to smlouvou darovací. Tato skutečnost byla prokázána notářským zápisem o uzavření kupní a darovací smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a navrhovatelem a odvolací soud považoval za nadbytečné doplňovat dokazování vyžádáním si předmětného spisu státního notářství, když z předložené smlouvy byly patrné všechny potřebné skutečnosti a žádný z účastníků obsah smlouvy ani její platnost nezpochybňoval. Krajský soud se dále v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval otázkou, zda žalobkyně M. H. je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Dle jeho stanoviska zákon o půdě definuje okruh oprávněných osob v ust. §4 odst. 1 a 2. V případě úmrtí osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona o půdě je za oprávněné osoby nutno považovat osoby uvedené v §4 odst. 2, a to v pořadí v tomto zákonném ustanovení uvedeném. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je dcerou původní vlastnice, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 citovaného zákona. Jiný výklad pojmu oprávněné osoby uvedené v §8 odst. 3 zákona o půdě by byl v rozporu s účelem a smyslem restitučních zákonů včetně zákona o půdě. Okresní soud v Kolíně zaslal Ústavnímu soudu velmi podrobný právní rozbor ústavní stížnosti s vyjádřením k jednotlivým námitkám navrhovatele. K výkladu navrhovatele o problematice a posuzování smíšených smluv v občanském právu soud nemá žádných námitek, nesouhlasí však s tím, že tyto skutečnosti nevzal při rozhodování v úvahu. Tuto otázku pokládá za natolik známou a samozřejmou, že nepovažoval za nutné se k ní podrobněji vyjadřovat. Soud tuto smlouvu považoval za platnou se všemi z toho plynoucími následky, vyvodil z ní však jiné závěry, než navrhovatel. V tom vidí soud nepochopení ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. navrhovatelem. K dalším námitkám stěžovatele, že totiž je nezbytné v daném případě prokázat při darování tíseň, soud I. stupně stejně jako ve svém rozsudku poukazuje na to, že ustanovení §8 odst. 3 obsahuje dvě oddělené skutkové podstaty, a to darování pozemků v tísni - ta předpokládá prokazování tísně, a dále bezúplatný převod pozemků v souvislosti s kupní smlouvou na budovu, kde není zákonnou podmínkou prokazování tísně. Zákonným předpokladem druhé skutkové podstaty je právě smíšená smlouva, tedy kombinace nejméně dvou druhů smluv. Navrhovatelův výklad směřuje chybně k oddělení smlouvy kupní a smlouvy darovací a jejich oddělenému posuzování, což by podle názoru okresního soudu znamenalo zúžení ust. §8 odst. 3 zákona o půdě na jedinou skutkovou podstatu, a to darování pozemků v tísni, a druhá by byla zcela nadbytečná. Podle názoru soudu termín "bezúplatný převod" znamená, že jde o smlouvu, na jejímž základě někdo nabyl vlastnictví k věci, aniž sám poskytnul jakoukoliv úplatu, tedy protihodnotu. Není-li protihodnota smluvena, vždy se koneckonců jedná o smlouvu darovací, tedy termín bezúplatný převod ve svých důsledcích v občanském právu nemůže označovat nic jiného než darovací smlouvu. Pokud jde o důkaz notářským zápisem ohledně jiných účastníků a jiné věci, kterého se navrhovatel dovolával jako listinného důkazu a k němuž soudy nebylo vůbec přihlédnuto, soud I. stupně uvádí, že dokazování se vede pouze o skutkových okolnostech projednávané věci. Okresní soud se velmi kriticky vyjádřil k navrhovatelovu názoru, že jím předložený notářský zápis představuje typický příklad kupní smlouvy uzavřené na budovu, přičemž při tomto převodu došlo "via facti" k bezúplatnému převodu dalších pozemků. Podle něho jde o spojení pojmů významově zcela neslučitelných. Nelze totiž zároveň říci, že došlo k převodu, tedy ke smlouvě, a současně že k tomu došlo fakticky, tedy bezesmluvně. V daném případě se jedná o převod nemovitosti, ten podle občanského zákoníku vždy musel být a dosud musí být proveden písemně a navíc tato smlouva musí být vložena do katastru nemovitostí. Pokud jde o důkaz konstatováním celého notářského spisu, okresní soud toto považoval za nadbytečné, neboť právně relevantní projevy vůle účastníků smlouvy jsou obsaženy právě v notářském zápisu o smlouvě kupní a darovací, tyto projevy jsou dostatečně srozumitelné a určité, a proto jako důkaz plně postačují. Stejně tak soud považoval za nadbytečné vyslýchat notáře, který smlouvu sepisoval, neboť je zcela iluzorní, že by si mohl pamatovat okolnosti smlouvy, kterou sepisoval před 26 lety, a navíc soud dodatečně zjistil, že dotyčný notář zemřel v roce 1968. A konečně podle stanoviska soudu názor stěžovatele, že soudy měly hodnotit otázku tísně i ve vztahu k ustanovení §6 odst. 1 písm. h) a k) zákona o půdě, je zcela nepřípadný, neboť ustanovení §6 zákona o půdě se týká pouze nemovitostí, které přešly na stát, což se v projednávaném případě nestalo. Potud stanovisko okresního soudu. Z vyjádření Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z názoru, že při aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě je restituční nárok vázán na prokázání tísně existující v době uzavírání smlouvy jen tehdy, šlo-li o smlouvu, jíž byly darovány pouze pozemky. V daném případě se jednalo o smlouvu kupní a darovací, kupní smlouvou byla převáděna budova a v souvislosti s tímto převodem byly darovány, tedy bezúplatně převedeny, pozemky, které k budově patřily. Pro tento případ příslušné zákonné ustanovení restituční nárok s podmínkou uzavření smlouvy v tísni nespojuje. Dále krajský soud v souvislosti s řešením této právní otázky poukázal i na příslušné nálezy Ústavního soudu i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Praze, kde je tato otázka řešena zcela shodně. Pokud jde o oprávněnou osobu v daném restitučním sporu, je i tato otázka shodně řešena v uvedených stanoviscích vyšších soudů a senát krajského soudu k ní zaujal stanovisko, že by bylo v rozporu se samotným smyslem restitučních zákonů, aby v případě aplikace ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě byl restituován pouze nárok, který uplatnil původní účastník smlouvy. Z toho důvodu, dle stanoviska krajského soudu, jeho postup neodporoval žádnému z ustanovení Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastnice M. H., zastoupená JUDr. J. M., advokátkou z Českého Brodu, ve svém vyjádření uvedla, že rozhodně nesouhlasí s tím, že by rozhodnutí soudů odporovala ustanovením čl. 3, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že naopak soudy rozhodovaly v souladu s čl. 90 Ústavy, neboť jí poskytly ochranu jejích práv, které se v souladu s ust. §8 odst. 3 zákona o půdě domáhala, soudy rozhodovaly nestranně a nezávisle. Pokud jde o posouzení předmětné kupní a darovací smlouvy a následků, které z ní vyplývají, zcela se ve svém vyjádření ztotožnila s názory soudů obou stupňů. II. Ústavní soud po posouzení celé věci i zhodnocení všech důkazů, zejména rozsudků soudů obou stupňů, dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Námitky, které proti postupu a rozhodnutí obou soudů uvádí v ústavní stížnosti navrhovatel, byly v podstatě vyvráceny nejen odůvodněními rozsudků obou soudů, ale i ve vyjádřeních všech účastníků. Ústavnímu soudu nezbývá než se ztotožnit se stanovisky soudů obou stupňů v názoru na aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě v platném znění. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zákon uvádí dvě samostatné skutkové podstaty. První skutkovou podstatou je darování pozemků v tísni. Pouze v případě této skutkové podstaty, kdyby došlo pouze k darování pozemků, se zkoumá a prokazuje tíseň. V těchto případech se předpokládá dle citovaného ustanovení uzavření jediné smlouvy, a to smlouvy darovací. Prokázání tísně je zde zákonnou podmínkou. Druhá skutková podstata, kterou je třeba zkoumat zcela samostatně a odděleně, jak to opět vyplývá z citovaného ustanovení, se vztahuje pouze na případy, kdy bylo uzavřeno současně více smluv, tedy zákonným předpokladem je zde smlouva smíšená, a to kombinace nejméně dvou druhů smluv. Ze zákona přímo vyplývá jejich vzájemná podmíněnost. V tomto druhém případě musí být smlouvy nejméně dvě, pokrývající případy, kdy nebylo možno uzavřít pouze kupní smlouvu na budovu a pozemky patřící k budově nevypořádat. Zde se Ústavní soud ztotožňuje s názorem okresního soudu, že pokud by darovací část smlouvy byla oddělena od kupní části této smlouvy a posuzována izolovaně bez souvislosti se svým vznikem, jak to vykládá navrhovatel, jednalo by se o restriktivní výklad předmětného ustanovení zákona o půdě a toto ustanovení by pak bylo zúženo pouze na jednu skutkovou podstatu, a to darování pozemků v tísni. Při aplikaci ustanovení §8 odst. 3 zákona o půdě je nutno provést výklad pojmu bezúplatný převod. Právní teorie považuje za převod dvoustranný právní úkon, při němž je třeba vždy dvoustranného souhlasného projevu vůle obou účastníků. Jedná se o dvoustranný právní úkon - uzavření smlouvy - kdy jeden účastník na druhého převedl vlastnictví k věci, aniž sám za to získal nějakou protihodnotu (finanční či jinou). Není-li ve smlouvě protihodnota smluvena, může se jednat v podstatě vždy pouze o smlouvu darovací, neboť občanské právo jiný smluvní typ bezúplatný nezná. Pojem bezúplatný převod tedy ve svých důsledcích nemůže v občanském právu označovat nic jiného než darovací smlouvu. Vzhledem k existenci "Směrnic o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory" vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství a uvádějících v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do praxe i jakési "smluvní donucení" u zemědělských pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány. Ústavní soud vychází z toho, že jde o darovací smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. V tomto smyslu vyznívá již odůvodnění nálezu IV. senátu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 189/94. Vynucený převod pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji v takových případech bylo třeba prokazovat. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nelze akceptovat navrhovatelův výklad ustanovení §8 odst. 3 cit. zákona, neboť i když se zcela jistě jedná v daném případě o smlouvu smíšenou, tedy kupní a darovací, v jeho případě je třeba aplikovat druhou samostatnou skutkovou podstatu v §8 odst. 3 uvedenou, a to bezúplatné převedení pozemků v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy na budovu, k níž pozemky patřily. Jak již bylo výše uvedeno, rozhodující není označení právního úkonu, ale jeho obsah. Vzhledem k tomu, že zde není zákonnou podmínkou tíseň, není nutno ji zkoumat ani prokazovat. Pokud jde o námitku navrhovatele, že soud neprovedl důkaz konstatováním celého notářského spisu a že nevyslechl bývalého státního notáře, který věc projednával, je třeba konstatovat, že soud považoval provedení obou důkazů za nadbytečné vzhledem k tomu, že měl shromážděn dostatek důkazů a podkladů pro své rozhodnutí, což také ve svém vyjádření uvedl. V tomto ohledu je podle zákona skutečně věcí soudu, které důkazy provede. V daném případě Ústavní soud neshledal nezbytnost provedení oněch důkazů ani to, že by takovýto postup soudu znamenal porušení některého ze základních práv navrhovatele. Navrhovatel dále ve své stížnosti napadá oba soudy, že neakceptovaly jako listinný důkaz fotokopii notářského zápisu zcela jiného, ale dle názoru navrhovatele typického příkladu kupní smlouvy, která byla sepsána před Státním notářstvím v Rychnově nad Kněžnou v roce 1982. Dle navrhovatele se zde jednalo o příklad kupní smlouvy uzavřené na budovu, přičemž při tomto převodu došlo "via facti" k bezúplatnému převodu dalších pozemků. Okresní soud v Kolíně ve svém vyjádření Ústavnímu soudu uvedl své stanovisko k tomuto druhu důkazů i právnímu názoru navrhovatele o převodu "via facti". Na tomto místě nelze než odkázat na výše uvedené stanovisko s nímž se Ústavní soud ztotožňuje a dále i na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 189/94, který tuto problematiku rovněž řeší. Pokud jde o námitku navrhovatele, zda je žalobkyně zcela nebo zčásti legitimována k podání žaloby, když se neprokázala žádným zmocněním nebo dohodou s další oprávněnou osobou k uplatnění nároku, je nutno uvést, že stejně jako oba soudy i Ústavní soud se přiklonil k závěru, že M. H. jako dcera původní vlastnice je osobou oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, v platném znění. Jiný výklad by byl zužující a diskriminující vzhledem k účelu a poslání restitučních zákonů. Navrhovatelka jediná uplatnila svůj nárok v zákonné lhůtě, je tedy jediná osoba, které nárok nezanikl, a dále soud v takovém případě rozhoduje pouze o zrušení smlouvy nebo její části, nikoliv o určení vlastnictví žalující osoby. Nejedná se tedy o vlastnický nárok, ale o nárok na zrušení určitého právního úkonu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem a rozhodnutími obou soudů nedošlo k porušení žádného základního práva či svobody navrhovatele. Rozhodnutím soudů nedošlo k diskriminaci navrhovatele podle čl. 3 Listiny základních práv a svobod. Dále důsledným uplatněním a správným výkladem zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění, nedošlo ani k porušení vlastnického práva navrhovatele dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a konečně Ústavní soud neshledal v postupu soudů ani porušení základního práva na soudní ochranu navrhovatele, neboť jednání bylo ústní, veřejné, navrhovatel se mohl vyjadřovat a navrhovat důkazy. Na druhé straně je dle zákona zcela v pravomoci soudů rozhodnout, které důkazy budou provedeny, a jednou z hlavních zásad civilního procesu je zásada volného hodnocení důkazů a vyvození právních závěrů. Dle názoru Ústavního soudu byly právní závěry obou soudů učiněny na základě a v rámci platných právních předpisů, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout. Za tohoto stavu je sdělení právní zástupkyně M. H., že byla uzavřena kupní smlouva mezi paní H. a panem K. o části sporných pozemků, pro daný případ irelevantní. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat. V Brně 30. ledna 1997