Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25.09.1997, sp. zn. I. ÚS 282/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 111/9 SbNU 53 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.282.96

sp. zn. I. ÚS 282/96 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. S. a Ing. E. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 1996, sp. zn. 22 Ca 457/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu ze dne 10. 5. 1995, č. j. PÚ 13/1575/93-201, takto: Ústavní stížnosti se v y h o v u j e a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 457/95, ze dne 30. 5. 1996, se z r u š u j e . Odůvodnění: I. E. S. a Ing. E. S. podali dne 16. 10. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jímž soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu, v jehož výroku bylo stanoveno, že navrhovatelé nejsou vlastníky každý 1/2 nemovitostí v obci a k. ú. V. M.. Stěžovatelé podali svoji ústavní stížnost na základě ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatelé uvedli, že tím, že Krajský soud v Ostravě rozhodoval ve věci zásadního významu bez jednání, znemožnil navrhovatelům projednání věci v jejich přítomnosti, což je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Navrhovatelé namítají, že ani okresní úřad, ani krajský soud neposoudily podmínky stavu tísně a nápadně nevýhodných podmínek, za nichž jejich otec, Ing. O. S., kupní smlouvu podepisoval, a to ve všech souvislostech a v návaznosti na všechny provedené důkazy. Dále namítají řadu nesrovnalostí při podepisování kupní smlouvy. Jejich otec byl k projednání prodeje nemovitosti předvolán, bylo mu uloženo, aby zajistil zpracování odhadu a byl na něho činěn nátlak, aby vše proběhlo urychleně. Uvádějí dále, že o nátlaku na podpis smlouvy svědčí skutečnost, že byla podepsána ještě předtím, než nabylo právní moci rozhodnutí státního notářství o vypořádání dědictví k nemovitostem po jeho manželce. Vzhledem k tomu - dle jejich tvrzení - jejich otec ještě nemohl vystupovat jako vlastník nemovitosti, proto jakákoliv dispozice s majetkem vyžadovala souhlas státního notářství, který však udělen nebyl, a to ani dodatečně. Z toho důvodu je podle navrhovatelů kupní smlouva neplatná. Navrhovatelé napadli rovněž znalecký posudek včetně jeho doplňku, který se netýkal všech nemovitostí, ale pouze pozemků. K nápadně nevýhodným podmínkám prodeje uvedli, že otcův velmi špatný zdravotní stav neumožňoval plně kontrolovat jeho rozhodování, což mělo za následek, že učinil podpisem kupní smlouvy to, co by jinak bez zdravotních potíží neučinil. Trvali na tom, že i když otec rodinný dům se zahradou neužíval, hodlal se do domu nastěhovat ze zdravotních důvodů, neboť by tak měl blízko do zaměstnání i k lékařskému ošetření. Jelikož mu to bylo prodejem nemovitostí odepřeno, jsou přesvědčeni, že toto odepření nebo ztížení péče o zdraví tak nemocného člověka jsou nápadně nevýhodné podmínky. Svému vážnému onemocnění jejich otec podlehl ve věku 51 let. Z rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že podle ust. §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., v platném znění, úřad rozhodl, že navrhovatelé nejsou vlastníky každý 1/2 předmětných nemovitostí. Okresní úřad ve svém odůvodnění však uvedl, že navrhovatelé jsou osobami oprávněnými podat žádost o vydání nemovitostí, neboť jsou dětmi původního zemřelého vlastníka. Na základě toho okresní úřad zkoumal podmínky nároku navrhovatelů na vydání nemovitostí z důvodů, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek dle ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. Okresní úřad přezkoumal námitky navrhovatelů i předložené důkazy, sám ještě dokazování doplnil a na základě toho dospěl k závěru, že se navrhovatelům nepodařilo v řízení prokázat, že kupní smlouvu uzavřel jejich otec, Ing. O. S., v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Předmětné nemovitosti nepřešly na stát způsobem uvedeným v ust. §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb., v platném znění, a proto rozhodl, že navrhovatelé nejsou vlastníky výše uvedených nemovitostí. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě Ústavní soud zjistil, že krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu. Z odůvodnění krajského soudu vyplývá, že shodně s okresním úřadem tíseň původního vlastníka při uzavírání kupní smlouvy neshledal. Při jednání o prodeji nemovitosti otec navrhovatelů Ing. S. uvedl, že domek je volný a že je ochoten ihned prodej realizovat. Přitom se obě strany dohodly na urychleném uzavření kupní smlouvy i zajištění všech náležitostí, které k tomu byly nutné. Z obsahu zápisu o jednání o prodeji nelze dovodit nátlak, který podle navrhovatelů měl být na otce činěn. Ing. S. se svobodně jako jediný dědic rozhodl, že nemovitost prodá, neboť jak sám uvedl, domek byl volný. Obě strany se rovněž dohodly na předběžné ceně domku, cca 100 000 Kčs, a za tímto účelem také pan S. zajistil zpracování odhadu na tento objekt. Krajský soud neshledal, že by se prodávající nacházel v takovém hospodářském, sociálním nebo psychickém stavu, který by na něj působil tak, že by přistoupil k právnímu úkonu, tedy ke smlouvě, k němuž by jinak nepřistoupil. Pro tvrzení navrhovatelů, že otec byl v nedobrém zdravotním stavu, není opory v dokazování. Krajský soud neshledal ani existenci nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání kupní smlouvy. I když bylo prokázáno, že kupní cena byla oproti znaleckému posudku nižší, došlo k tomu nesprávným součtem, tedy početní chybou. Pokud bylo prodávajícímu vyplaceno o 10 000 Kčs méně, podle názoru soudu se nejedná o nápadně nevýhodné podmínky. Cena za pozemek odpovídala tehdy platným cenovým předpisům, což vyplynulo z dodatku ke znaleckému posudku. Soud se neztotožnil s tvrzením navrhovatelů, kteří nápadně nevýhodné podmínky spatřovali ve skutečnosti, že jejich otec přišel prodejem nemovitosti o výhodné bydlení, když sám uvedl, že dům je volný a sám bydlel jinde. V souladu s výše uvedeným, dle názoru soudu, prodávající nebyl po prodeji zjevně znevýhodněn ve srovnání s předsmluvním stavem, alespoň pokud jde o jeho bydlení, jestliže předmětný dům nikdy neobýval. Krajský soud rozhodoval ve věci bez jednání dle §250f o. s. ř., neboť dle jeho závěru navrhovatelé nezpochybňovali správnost či neúplnost skutkových zjištění ve správním řízení, ale domáhali se pouze jiného právního posouzení nesporných skutečností. Okresní úřad V. - okresní pozemkový úřad ve svém vyjádření uvedl, že nemovitosti přešly do vlastnictví Okresní správy silnic na základě kupní smlouvy ze 17. 12. 1976, která byla uzavřena mezi Ing. O. S. a Okresní správou silnic V.. Z žádných provedených důkazů nevyplynulo, že by smlouva byla uzavřena pod nátlakem. Pokud jde o zpochybnění kupní ceny, pak k poškození Ing. S. došlo v důsledku chybného celkového součtu jednotlivých položek, k ocenění nemovitostí však došlo správným použitím cenové vyhlášky, což bylo potvrzeno i kontrolním znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že se oprávněným osobám nepodařilo prokázat tíseň a nápadně nevýhodné podmínky, rozhodl správní orgán tak, jak je ve výroku rozhodnutí uvedeno. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření odkázal na právní posouzení uvedené v odůvodnění jeho rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé nezpochybňovali správnost či úplnost skutkových zjištění ve správním řízení, ale domáhali se pouze jiného právního posouzení nesporných skutečností, krajský soud rozhodoval bez nařízení jednání na základě ust. §250l odst. 2 a 250f o. s. ř. Podle vyjádření Správy a údržby silnic V. M. Okresní úřad V. - okresní pozemkový úřad ve správním řízení neporušil žádné ústavní právo a toto rozhodnutí je v souladu se zákonem. Pozemek přešel na stát řádnou kupní smlouvou. Pokud stěžovatelé namítají neplatnost kupní smlouvy, měli se ve sporném řízení u okresního soudu domáhat neplatnosti této kupní smlouvy. Dle stanoviska tohoto vedlejšího účastníka kupní smlouva byla uzavřena platně, stěžovatelé neprokázali ani tíseň, ani nápadně nevýhodné podmínky. Krajský soud ve svém rozsudku své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Z uvedených důvodů správa a údržba silnic navrhla, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Město V. M. sdělilo ve svém vyjádření, že mu o předmětu ústavní stížnosti není nic známo, proto se nemůže k ústavní stížnosti blíže vyjádřit. Pozemkový fond ČR Ústavnímu soudu sdělil, že jako vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti se dle §28 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. vzdává tohoto postavení. II. Ústavní soud po zhodnocení obsahu spisů Okresního úřadu V. - okresního pozemkového úřadu a Krajského soudu v Ostravě dospěl k závěru, že stížnost je důvodná. Jak z uvedeného vyplývá, okresní úřad i krajský soud provedly řadu důkazů a po jejich zhodnocení dospěly shodně k závěru, že zde nejsou splněny podmínky ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zák. č. 229/1991 Sb. pro vydání nemovitostí z důvodu uzavření kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Navrhovatelé nicméně soudu předložili celou řadu námitek, z nichž vyvozovali, že jejich otec Ing. O. S. uzavřel kupní smlouvu na nemovitosti v tísni, kterou spatřují v nátlaku, jenž dle jejich tvrzení na něho byl činěn ze strany kupujícího. Nápadně nevýhodné podmínky navrhovatelé vidí v otcově velmi vážném zdravotním stavu, kdy nemohl plně kontrolovat své rozhodování, a dále i v tom, že nemožnost obývat předmětnou nemovitost představovala u něho ztížení dosažitelné zdravotní péče. A konečně navrhovatelé namítali i neplatnost kupní smlouvy z toho důvodu, že nemovitost byla prodána v době, kdy rozhodnutí o dědictví dosud nenabylo právní moci. Za těchto okolností se Ústavní soud nemohl ztotožnit se závěrem Krajského soudu v Ostravě, že zde byly splněny podmínky pro rozhodování dle ustanovení §250f o. s. ř. Citované ustanovení připouští rozhodování soudu bez nařízení jednání pouze v jednoduchých případech, je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení právní otázky. Vzhledem ke všem okolnostem případu je Ústavní soud toho názoru, že se v předmětné věci nejedná o jednoduchý případ, a to se zřetelem k charakteru prováděných důkazů, jejich výkladu i všem námitkám navrhovatelů. Aniž by Ústavní soud hodnotil prováděné důkazní řízení a předjímal věcná rozhodnutí, má za to, že v dané věci bylo třeba respektovat nárok stěžovatelů na ústní jednání před soudem. V souvislosti s tím je nutno poukázat i na nález Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., kterým bylo ustanovení §250f o. s. ř. zrušeno dnem 1. 5. 1997 jako neústavní, a to zejména se zřetelem k ustanovení §38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Právě s ohledem na to, že předchozí platná právní úprava správního soudnictví díky §250f o. s. ř. umožňovala nenařizovat jednání, přestože správní senáty soudů všech stupňů jsou prvním a jediným soudem, u kterého je realizováno právo na soudní ochranu, zrušil Ústavní soud toto ustanovení pro rozpor s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále poukázal i na to, že neveřejným projednáním věci a neexistencí jakéhokoliv opravného prostředku proti rozhodnutí vydanému ve správním řízení byl účastník zbaven jakékoliv možnosti domáhat se respektování řádného procesu, např. namítnout podjatost soudce apod. Ústavní soud dospěl k závěru, že princip veřejnosti jednání musí být respektován alespoň v jedné instanci, což za platnosti §250f o. s. ř. splněno nebylo. Právě uvedené důvody má na mysli Ústavní soud v předmětné věci, kdy účastníci byli použitím ustanovení §250f o. s. ř. zbaveni možnosti veřejného projednání před soudem. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatelů a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 457/95, ze dne 30. 5. 1996, z r u š i l, neboť jím byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 25. září 1997