Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23.09.1997, sp. zn. I. ÚS 291/96 [ nález / KLOKOČKA / výz-2 ], paralelní citace: N 105/9 SbNU 15 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:1997:1.US.291.96

sp. zn. I. ÚS 291/96 Nález Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti N. T. T. a N. B. D., proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 4 v trestní věci sp. zn. 33 T 2/96, takto: Obvodnímu soudu pro Prahu 4 se z a k a z u j e pokračovat v porušování práv stěžovatelů, a proto se mu nařizuje věcně projednat odpor proti trestnímu příkazu, sp. zn. 33 T 2/96, z 5. 1. 1996 Odůvodnění: I. Ústavní stížnost směřuje proti postupu státního orgánu - - Obvodního soudu pro Prahu 4, k němuž došlo dne 27. 8. 1996. Ústavní stížnost byla podána 24. 10. 1996, lhůta k podání ústavní stížnosti tedy byla zachována. Ústavní stížnost namítá, že dále uvedeným postupem soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivé projednání věci před soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K objasnění podstaty sporu uvádějí stěžovatelé toto: na navrhovatelku byla podána obžaloba podle §150 odst. 1 tr. zákona. Na základě této obžaloby byl vydán trestní příkaz, kterým byla navrhovatelka uznána vinnou a odsouzena k peněžitému trestu, in eventum k trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí věci. Poté navrhovatelka změnila adresu bydliště, tuto změnu však řádně oznámila orgánům cizinecké policie. Na základě tohoto oznámení jí byl vydán nový průkaz o povolení k pobytu s novou adresou bydliště. Navzdory tomu, že soud mohl tuto skutečnost zjistit z evidence policie, vydal, poté co se nezdařil pokus o doručení trestního příkazu na starou adresu, příkaz k zatčení navrhovatelky. Navrhovatelka vycestovala do zahraničí a při zpáteční cestě byla zadržena policií, eskortována do cely předběžného zadržení a druhého dne, ve špatném psychickém stavu, neboť jí ani nebyl sdělen důvod zadržení, hladová, nevyspalá, unavená a rozrušená, byla předvedena k soudu. Dle jejího tvrzení soudkyně, aniž by navrhovatelce umožnila záležitost vysvětlit, předala navrhovatelce obžalobu a trestní příkaz a zároveň jí sdělila, že pokud nechce, aby byla vzata do vazby, aby se vzdala odporu proti trestnímu příkazu. Navrhovatelka, v nedobrém psychickém stavu a rozrušení, s navrhovaným postupem souhlasila, a proto podepsala protokol, podle něhož se vzdává práva odporu proti trestnímu příkazu za sebe i za osoby oprávněné. Poté byla propuštěna na svobodu. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka se nevyzná v ustanoveních trestního řádu, nedovedla si vysvětlit, co znamená vzdát se práva odporu i za osoby oprávněné. Na základě této situace podala navrhovatelka i její bratr později v zákonné lhůtě proti trestnímu příkazu odpor a zároveň předložili i plnou moc advokáta. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 4 však nenařídila hlavní líčení, ale telefonicky se spojila s advokátem, sdělila, že se navrhovatelka vzdala práva odporu i za osoby oprávněné a trestní příkaz je tudíž pravomocný. Nato advokát zaslal soudu písemné vyjádření s upozorněním, že trestní řád nezná institut vzdání se práva odporu proti trestnímu příkazu. Soud však písemně sdělil, že trvá na tom, že věc je pravomocně skončena. Uvedený postup Obvodního soudu pro Prahu 4 považují navrhovatelé za protiprávní a porušující základní lidská práva navrhovatelky, neboť tímto postupem je navrhovatelce upíráno právo na projednání její věci před soudem na základě včas podaných opravných prostředků oprávněnými osobami. Navrhovatelé přitom nemají žádnou jinou možnost, neboť odpor proti trestnímu příkazu má ze zákona specifické účinky, odlišné od jiných opravných prostředků. Soud o odporu nijak nerozhoduje, pouze nařídí hlavní líčení. Dle stanoviska navrhovatelů podle §314g tr. řádu lze proti trestnímu příkazu podat odpor, avšak nelze se odporu vzdát ani ho nelze vzít zpět, neboť trestní řád takovéto úkony nezná a ani nepřipouští, vzhledem k tomu, že odpor jako specifický druh opravného prostředku má zcela specifické účinky. Z uvedených důvodů považují stěžovatelé včas podaný odpor navrhovatelkou a jejím bratrem za platný a soud je povinen věc projednat v hlavním líčení, neboť trestní příkaz se zrušil. Dle navrhovatelů bylo postupem soudu porušeno jejich základní právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na spravedlivé projednání jejich věci před soudem podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod č. 209/1992 Sb. Z tohoto důvodu navrhovatelé žádají, aby soudu bylo zakázáno pokračovat v porušování uvedených práv navrhovatelů. V doplnění ústavní stížnosti navrhovatelé uvedli, že jednání soudu při výslechu navrhovatelky je judikaturou považováno za nedovolený nátlak na obviněného, který může způsobit podstatnou vadu takového výslechu, a poukazují na zřejmý záměr soudu vzít navrhovatelku do vazby, pokud se nevzdá práva odporu. Tomu nasvědčuje samo zatčení navrhovatelky na základě příkazu k zatčení, které je však ze zákona podmíněno existencí vazebních důvodů ( §69 odst. 1 tr. řádu). K vydání příkazu k zatčení i k samotnému zatčení však došlo - dle navrhovatelů - protiprávně, neboť důvody zatčení podmiňuje uvedené ustanovení tr. řádu tím, že obviněného nelze předvolat ani předvést nebo zadržet, což tento případ nebyl. Pokud by soud učinil dotaz na evidenci obyvatelstva Policie ČR, popř. na sekci cizinecké policie, zjistil by novou adresu bydliště navrhovatelky a mohl ji obeslat, neboť navrhovatelka se v místě nového bydliště zdržovala. Z tohoto důvodu omezení osobní svobody navrhovatelky zatčením a následnou eskortou představuje nátlak na navrhovatelku a bylo protiústavní, neboť k takovému postupu vůči navrhovatelce neexistovaly zákonem vyžadované důvody. Všechny uvedené skutečnosti tvoří podle navrhovatelů ucelený řetěz na sebe navazujících důkazů o tom, že navrhovatelka právní úkon, kterým se vzdala práva odporu proti trestnímu příkazu za sebe i za ostatní oprávněné osoby, neučinila svobodně a srozumitelně, nýbrž pod nátlakem, kdy soudem použitý termín "za ostatní osoby" jí nebyl ani přeložen, natož pak vysvětlen, takže se jedná o právní úkon absolutně neplatný. S neplatnými právními úkony zákon nespojuje žádné právní účinky, vyjma právních následků proti tomu, kdo takový úkon vyvolal nebo z něj měl prospěch. Podle §89 odst. 3 tr. řádu je zakázáno použít v řízení důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelé navrhli považovat odpor, podaný proti trestnímu příkazu dne 2. 9. 1996, za podaný v zákonné lhůtě a osobami k tomu oprávněnými. Na základě toho se - dle jejich názoru - trestní příkaz zrušil a navrhovatelka má právo na projednání věci v hlavním líčení podle §314g odst. 1, 2 tr. řádu. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůvodňují potřebu provést řadu důkazů, jako je: - předložení průkazu o povolení k pobytu pro cizince, č. AA O85916, vydaného 7. 3. 1996 - výslech navrhovatelky - výslech svědkyně - tlumočnice, ing. B. S. - posouzení protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 4, ze dne 27. 8. 1996 - dotaz u Sekce cizinecké policie Správy hl. m. Prahy Z listinných důkazů, zejména ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 33 T 2/96, Ústavní soud zjistil, že navrhovatelka byla obviněna z trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu zboží dle §150 odst. 1 tr. zákona. Dne 15. 12. 1995 na ni byla podána obžaloba pro uvedený trestný čin k Obvodnímu soudu pro Prahu 4, dne 5. 1. 1996 byl tímto soudem vydán trestní příkaz, jímž byla odsouzena k peněžitému trestu 40 000 Kč, náhradnímu trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce a k trestu propadnutí věci - deseti kusů džínových kalhot značky Dangerous Jeans. Ve zprávě Policie ČR, místního odd. Praha-Jižní Město, ze dne 4. 2. 1996, se uvádí, že policejní hlídka opakovaně nezastihla shora jmenovaného (T. N. T.) v místě bydliště. Trestní příkaz z 5. 1. 1996 tak nemohl být stěžovatelce doručen. Nato dne 29. 2. 1996 vydal Obvodní soud pro Prahu 4 příkaz k zatčení navrhovatelky s odůvodněním, že jí byl trestní příkaz opakovaně doručován (doloženo dvěma doručenkami), a to i prostřednictvím Policie ČR, avšak bezvýsledně. Obviněná se údajně v místě svého trvalého bydliště nezdržovala a byla zde proto důvodná obava, že se skrývá. Proto z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. řádu vydal soud příkaz k zatčení. Ve zprávě Policie ČR, Obvodního ředitelství v Praze 4, ze dne 4. 7. 1996, se uvádí, že po navrhovatelce je vedeno celostátní pátrání a jsou konána opatření k jejímu zadržení. Z protokolu o zatčení dne 26. 8. 1996, sepsaného na hraničním přechodu v Rozvadově, vyplývá, že navrhovatelka byla v 19,30 hod. zadržena, přičemž jako trvalé bydliště je uvedena Š. 216, Praha 4. Podle protokolu sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 8. 1996 navrhovatelka za přítomnosti tlumočnice uvedla, že byla poučena podle §33 a 95 tr. řádu, poučení porozuměla, byla seznámena s předmětem výslechu a vypovídat chce. Poté převzala obžalobu a trestní příkaz. Těmto dokladům údajně porozuměla. Nato navrhovatelka uvedla, že se vzdává práva odporu proti trestnímu příkazu i za osoby oprávněné a písemnosti žádá zasílat na adresu Š. 216, Praha. Vzhledem k tomu, že trestní příkaz byl stěžovatelce doručen až 29. 8. 1996, podali ve stanovené lhůtě 8 dnů od doručení bratr navrhovatelky a navrhovatelka, oba zastoupeni advokátem JUDr. B. G., dne 2. 9. 1996 odpor proti trestnímu příkazu. Obhájce navrhovatelky dále zaslal dne 11. 9. 1996 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 své vyjádření, podle něhož trestní řád nezná vzdání se práva odporu ani zpětvzetí odporu, proto se navrhovatelka nemohla platně vzdát práva k podání odporu. Z uvedených důvodů podaný odpor považuje za včas a řádně podaný a je třeba ve věci nařídit hlavní líčení. Ve vyjádření předsedkyně senátu, JUDr. M. S., k ústavní stížnosti se uvádí, že vydala příkaz k zatčení navrhovatelky, neboť se opakovaně nepodařilo doručit jí trestní příkaz do vlastních rukou. Navrhovatelka byla dne 27. 8. 1996 vyslechnuta soudkyní, převzala obžalobu i trestní příkaz, uvedla, že jim porozuměla a že se vzdává odporu proti trestnímu příkazu i za osoby oprávněné. Na základě toho nabyl trestní příkaz právní moci dne 27. 8. 1996. Nato byl podán obhájcem navrhovatelky a jejího bratra odpor proti trestnímu příkazu. Dne 6. 1. 1997 soud obhájci sdělil, že vzdát se práva odporu proti trestnímu příkazu lze analogicky dle §250 odst. 1 tr. řádu, a proto tímto soud považuje věc za vyřízenou. Z kopie "Průkazu o povolení k pobytu pro cizince" Ústavní soud zjistil, že průkaz č. AA O85916 byl vydán dne 28. 3. 1996, adresa pobytu je uvedena v Praze 4, Š. 216, druh pobytu dlouhodobý. Průkaz vydala Policie ČR, Správa hl. m. Prahy. II. Ze zhodnocení uvedených skutečností lze učinit dva závěry. Předně nelze souhlasit s tvrzením navrhovatelů, že proti trestnímu příkazu se nelze práva odporu vzdát, neboť i když trestní řád přímo právo podat odpor neupravuje, je přípustné v tomto případě použít analogie s ustanovením §250 tr. řádu o právu obžalovaného podat odvolání, neboť i v případě práva podat odpor se jedná o dispoziční právo obžalovaného učinit právní úkon v jeho trestní věci, která se dotýká jeho osoby. Na druhé straně však je pochybné vzdání se odporu za výše uvedených okolností spojených se zatčením, které - jak dále uvedeno - zřejmě nebylo oprávněné. Proto nebylo namístě pouhé sdělení obvodního soudu obhájci, že věc lze pokládat za vyřízenou tím, že se obviněná vzdala odporu a že v důsledku toho ve věci nebude nařízeno hlavní líčení. Z provedených důkazů kromě toho není možné zjistit, zda tento právní úkon - vzdání se práva odporu i za osoby blízké - učinila navrhovatelka skutečně svobodně, že jako cizinka plně pochopila, co tento právní úkon znamená a jaké vyvolá následky. Naopak na základě provedených listinných důkazů nelze přesvědčivě vyloučit námitku stěžovatelky, že tento právní úkon skutečně učinila pod tlakem okolností a aniž mu plně porozuměla. Z protokolu, sepsaného u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 8. 1996 se stěžovatelkou, vyplývá, že byla poučena o svých právech dle §33 odst. 1 a 2 a §95 odst. 2 trestního řádu. Poučení o institutu odporu proti trestnímu příkazu dle §314g trestního řádu není v protokole uvedeno ani z protokolu nevyplývá. Kromě toho lze důvodně předpokládat, že soud vydal 29. 2. 1996 příkaz k zatčení a tudíž omezení svobody navrhovatelky neoprávněně, když tato byla řádně přihlášena k novému trvalému pobytu a byl jí vystaven průkaz povolení k pobytu s touto novou adresou. A to zejména vzhledem k tomu, že soud neučinil dotaz na sekci cizinecké policie, ale vycházel pouze ze sdělení místního oddělení Policie ČR Praha - Jižní Město, kde se navíc o navrhovatelce hovoří jako o muži. Sekce cizinecké policie sdělila 13. 6. 1997 Ústavnímu soudu, že: "...výše jmenovaný cizinec měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt od 15. 01. 1993 do 23. 02. 1997 za úč. podnikání. V té době bydlela na adrese: Praha 4, H. 851, ze které se však 23. 02. 1996 odhlásila a přihlásila se dne 23. 02. 1996 na adresu: Praha 4, Š. 216. Nyní má povolen trvalý pobyt od 24. 10. 1996. PKP má s platností do 24. 10. 2001. Naposledy hlášena na adrese: Praha 5-Radotín, U J. 2/190 u p. I. S." Ze sdělení sekce cizinecké policie vyplývá, že důvody pro trestní příkaz k zatčení stěžovatelky z 29. 2. 1996 dány nebyly, neboť nebylo její vinou, že nebyla obeslána na správnou adresu. Vzhledem k tomu, že tvrzení navrhovatelky o tom, jakým způsobem a za jakých podmínek byla vyslechnuta soudem a byl s ní sepsán protokol o převzetí písemností i za jakých podmínek se vzdala práva odporu, nebylo vyvráceno provedenými listinnými důkazy a vzhledem k tomu, že obecný soud nevzal dostatečně na zřetel návrhy stěžovatelů na provedení důkazů, jakož i vzhledem k tomu, že nevzal na vědomí změnu bydliště stěžovatelky při jejím obeslání, Ústavní soud usoudil, že je třeba vzít na zřetel návrh stěžovatelů na provedení důkazů. S ohledem na všechny uvedené okolnosti a nejasnosti shledal Ústavní soud, že odmítnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 projednat odpor podaný stěžovateli proti trestnímu příkazu z 5. 1. 1996 neposkytl obvodní soud navrhovatelům přiměřenou právní ochranu jejího nároku na spravedlivé projednání věci před soudem dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto zakázal Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 4 porušování těchto práv navrhovatelů a přikázal projednání podaného odporu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 23. září 1997