ECLI:CZ:US:1997:1.US.301.96
sp. zn. I. ÚS 301/96
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. Š. a R. Š., obou zastoupených JUDr. J. J., o ústavní stížnosti ze dne 31. 10. 1996 proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května 1996, sp. zn. 12 Co 151/96, se ruší.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podali Ústavnímu soudu ČR dne 31. 10. 1996
ústavní stížnost, která byla doručena tomuto soudu dne 1. 11.
1996, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. května
1996, sp. zn. 12 Co 151/96, který nabyl právní moci dne 22. 10.
1996. Krajský soud jako soud odvolací k jejich odvolání potvrdil
rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 19. 12. 1995, sp. zn.
6 C 191/95, jímž soud prvního stupně přivolil k výpovědi z nájmu
bytu č. 4 o dvou pokojích a kuchyni s příslušenstvím, II.
kategorie, v prvním patře domu čp. 39 ve Š. ulici v K. Přivolení
vydal na návrh vedlejších účastníků manželů B. A. a I. A. z důvodů
uvedených v §711 odst. 1 písm. g), h) občanského zákoníku s tím,
že nájemní poměr obou stěžovatelů skončí uplynutím tříměsíční
výpovědní lhůty, která počne běžet prvého dne měsíce následujícího
po právní moci tohoto rozsudku. Uložil jim současně povinnost
předmětný byt vyklidit a vyklizený jej předat manželům A. do 15
dnů ode dne, kdy jim bude poskytnuto přístřeší, a stanovil náklady
řízení, které jsou povinni uhradit.
Stěžovatelé nesouhlasili s rozhodnutími obou soudů z důvodů
právních i faktických a vyjádřili přesvědčení, že jimi byla
porušena jejich ústavní práva, zejména čl. 14 odst. 1, čl. 26
odst. 1, čl. 31 věta prvá, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Stěžovatelé svou ústavní stížnost doplnili návrhem ze dne
12. 3. 1997, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného
rozsudku Krajského soudu v Plzni do rozhodnutí o ústavní
stížnosti, když vedlejší účastníci, manželé A., podali návrh na
výkon tohoto rozhodnutí vyklizením předmětného bytu. Ústavní soud
po seznámení se s podklady, které měl k dispozici, návrhu
stěžovatelů vyhověl a svým usnesením ze dne 25. 3. 1997
vykonatelnost rozsudku odložil, jak bylo navrženo.
Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně
v odůvodnění svého rozsudku v podstatě uvedl, že stěžovatelé mají
dva byty a předmětný byt v K. užívají bez vážných důvodů jen
občas, a proto přivolil k výpovědi podle §711 odst. 1, písm.
g) a h) občanského zákoníku. V průběhu řízení zjistil, že
stěžovatelé již několik let bydlí ve V. čp. 52, okres D., v domě,
který je vlastnictvím stěžovatelky; dále vyšlo najevo, že
stěžovatelka ve V. podniká a podle živnostenského listu provozuje
obchod smíšeným zbožím. Dospěl k závěru, že se stěžovatelka zabývá
činností, která je zaměřena na trvalé bydlení v této obci
a vypovídaný byt stěžovatelé v podstatě neužívají, jak vyplývá
z nízké spotřeby elektrické energie a svítiplynu. Okresní soud
prováděl obsáhlé šetření, zejména výslechem svědků ohledně pobytu
stěžovatelů, a dospěl k závěru, že žalobci, manželé A., unesli
důkazní břemeno a prokázali tvrzení v jejich podání uvedená. Pokud
jde o znalecký posudek o stavebně technickém stavu nemovitosti ve
V. čp. 52, nesouhlasil soud s tvrzením, že nelze tuto nemovitost
trvale užívat, protože toto tvrzení je podle něj v rozporu se
skutečností, která je prokázána bydlením odpůrců ve V.
a podnikáním odpůrkyně v této obci.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací doplnil řízení
dalšími důkazy, pokud jde o užívání bytu stěžovateli, o zdravotní
stav stěžovatelky a konstatoval obsah znaleckého posudku
vypracovaného soudním znalcem V. Ř. dne 30. 4. 1996. Znalec v něm
doporučuje tento objekt užívat pouze přechodně pro rekreační účely
až do jeho úplného dožití, ne však pro možnost trvalého užívání
bytu. Stavba je vytápěna tak, že v zimním období je možné řádně
vytápět pouze kuchyni, částečně pokoj č. 3 a nelze přímo vytápět
dvě obytné místnosti, tj. pokoj č. 2 a malý pokoj č. 4. Není
rovněž zanedbatelná vzlínající vlhkost, opadávání omítek při
vnikání vody do objektu a vznikající plísně vlivem vlhkosti. Poté
odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání odpůrců není důvodné.
Ústavní soud si vyžádal k předložené ústavní stížnosti
stanoviska účastníků a vedlejších účastníků ve smyslu §42 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření
ze dne 4. 4. 1997 odmítl tvrzení stěžovatelů, že uvedeným
rozsudkem bylo zasaženo do Ústavou ČR zaručených jejich práv
a svobod. Stěžovatelům nebylo odepřeno právo na soudní ochranu,
jejich věc byla řádně projednána v řízení před soudy obou stupňů
v souladu se zákonem. Nebylo porušeno ani jejich právo vyplývající
z čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Pokud jde o jiné námitky, byly již
uplatňovány v řízení před oběma obecnými soudy. Odvolací soud se
jimi nejen důsledně zabýval, ale v odůvodnění svého rozsudku se
s nimi náležitě vypořádal. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost
byla zamítnuta.
Okresní soud v Klatovech vyjádření k ústavní stížnosti
nepředložil.
Vedlejší účastníci B. A. a I. A. předložili své vyjádření
k ústavní stížnosti podáním svého právního zástupce JUDr. P. K. ze
dne 15. 4. 1997. Ústavní stížnost stěžovatelů pokládají za
bezdůvodnou, protože nebyla zkrácena jejich ústavní ani jiná práva
a zaujímají stanovisko k jednotlivým článkům Listiny základních
práv a svobod a Ústavy ČR, která byla údajně podle ústavní
stížnosti porušena.
K čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé
namítají, že jim je upíráno jejich právo svobody pobytu a pohybu.
Vedlejší účastníci popírají, že by tomu tak bylo, protože
stěžovatelé dali svým chováním v posledních mnoha letech najevo,
kde se chtějí zdržovat, tj. právě v nemovitosti patřící
stěžovatelce; o jejich pobyt se nikdo nezajímal, nikdo jej
nekontroloval a oni zcela o své vůli žili tam, kde žili.
Podotýkají však, že s tímto chováním stěžovatelů občanský zákoník
spojuje určité právní následky v §711 odst. 1 písm. h), o nichž
soudy rozhodly.
K čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
stěžovatelka namítá, že je jí upíráno právo podnikat v místě,
které si sama zvolí. Podle vedlejších účastníků však soudy
neurčovaly stěžovatelce, kde může a kde nemůže podnikat. Pokud
v řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka ve V. provozuje
podnikatelskou činnost, bylo by chybou soudu, pokud by toto
zjištění nepoužil pro svůj závěr o tom, kde se stěžovatelé
v uplynulých letech zdržovali více či méně. Zjištění, že
stěžovatelka je častěji přítomna ve V. než v K., kam jen dojíždí,
stěžovatelce v podnikání nijak nebrání a není omezením jejího
ústavního práva svobodně podnikat.
K čl. 31 věta první Listiny základních práv a svobod
stěžovatelé namítají, že je jim upíráno právo na ochranu jejich
zdraví. Tato tvrzení považují vedlejší účastníci za účelově
použitá. Nemovitost ve V. obývali stěžovatelé v uplynulých letech
prakticky stále spolu s bratrem stěžovatelky, zdravotní stav
nebrání stěžovatelce, aby podnikala a stěžovateli údajně prospívá
po jeho srdeční příhodě zdejší pobyt. Průkaz zdravotních problémů
v jejich věku není pro stěžovatele problémem.
K čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod stěžovatelé
namítají, že se marně domáhali svého práva u nezávislého
a nestranného soudu. Vytýkají soudu, že neprovedl jimi navrhované
důkazy, např. místní ohledání. Vedlejší účastníci se odvolávají na
ustanovení občanského soudního řádu, podle něhož rozhoduje sám
soud, které z navrhovaných důkazů provede. V tomto případě
pokládají sami takový důkaz za zbytečný a nehospodárný, když mělo
být prokázáno, že nelze bydlet v domě, kde po léta oni sami
a další osoba trvale bydlí.
K čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy ČR stěžovatelé
namítají, že celá věc byla posuzována v rozporu s ustanovením 711
odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku, jakož i s ustanovením
§2 odst. 1 obchodního zákoníku a s ustanovením §132 občanského
soudního řádu. K tomu vedlejší účastníci konstatují, že aplikace
použitých zákonných ustanovení je zcela v souladu se skutkovými
závěry soudu a zjištěným skutkovým stavem (§153 odst. 1 o. s.
ř.). Byly naplněny oba výpovědní důvody, přičemž každý z nich mohl
mít za následek přivolení soudu k výpovědi nájmu bytu. Vedlejší
účastníci v závěru navrhli odmítnutí návrhu ústavní stížnosti.
Ústavní soud České republiky je podle čl. 83 Ústavy České
republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Podle čl. 87 odst.
1 Ústavy ČR rozhoduje také o ústavních stížnostech proti
pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům veřejné moci, došlo-li
k porušení práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud není běžnou další instancí pro řešení opravných
prostředků v systému všeobecného soudnictví a neposuzuje celkovou
zákonnost vydaných rozhodnutí, nenahrazuje hodnocení důkazů
vlastním hodnocením, neposuzuje stanoviska a výklady jednotlivých
stupňů obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, pokud
nejde o otázky základních práv a svobod.
Ústavní soud vychází ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) z toho, že
každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě,
veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným
soudem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
Toto právo na spravedlivý proces však neznamená, že je jednotlivci
zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho
názoru odpovídající skutečným hmotněprávním pramenům. Skutečnost,
že soudy zaujaly jiný právní názor než stěžovatel, neznamená
automaticky, že došlo k porušení práv.
Ústavní soud se podrobně seznámil s ústavní stížností, kterou
předložili stěžovatelé, jakož i se stanovisky obou soudů
a vedlejších účastníků, a vyžádal si i soudní spisy, týkající se
dosavadního soudního řízení. Po zvážení všech okolností případu,
který je předmětem ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, i když mnohdy z jiných
důvodů než těch, o které se stížnost opírá.
Přivolení k výpovědi nájmu bytu vydal Okresní soud
v Klatovech podle §711 odst. 1 písm. g) a h) občanského zákoníku,
přičemž každý z nich může být samostatně důvodem k výpovědi. Písm.
g) se týká případu, kdy nájemce má dva nebo více bytů, vyjma
případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze
jeden byt; písm. h) se týká případu, kdy nájemce neužívá byt bez
vážných důvodů nebo ho bez vážných důvodů užívá jen občas.
Ústavní soud ze spisů zjistil, že soudy obou stupňů se
přiklonily k závěru, že v tomto případě byly splněny uvedené
podmínky v §711 odst. 1 občanského zákoníku a přivolily
k výpovědi nájmu stěžovatelů. Ústavní soud však dospěl k odlišnému
stanovisku a přijal závěr, že soudy porušily především čl. 90
Ústavy ČR, protože neposkytly ochranu právům stěžovatelů, tj.
jejich právům jako nájemců, která vyplývají z nájemní smlouvy
a z ustanovení občanského zákoníku o nájmech bytů, kde mají
nájemce i pronajímatel rovnoprávné postavení před zákonem.
Oba soudy, i když během řízení věnovaly velkou péči důkaznímu
řízení a prokazovaly zejména výslechem svědků či spotřebou
elektrického proudu a plynu v bytě, že stěžovatelé užívali byt
v K. jen občas, a lze na ně vztáhnout ustanovení citovaného §711
odst. 1 písm. h) občanského zákoníku, pominuly však podmínku, zda
stěžovatelé tak činí bez vážných důvodů. Vážným důvodem byla
bezesporu skutečnost, že stěžovatelka je nebo byla podnikatelkou
ve V., že podnikala na základě živnostenského oprávnění
a rozhodnutí, kde bude podnikat, je plně v její kompetenci, stejně
jako rozhodnutí, zda a jak se bude vracet do místa svého trvalého
bydliště a jak bude ve V. či okolí bydlet, zda v ubytovacím
zařízení, v podnájmu či u známých apod. Jiný postoj ke
skutečnosti, kdy nájemce podniká v jiném místě, než např. bydlí
jeho rodina, než ve svém trvalém bydlišti, a je vyloučeno
každodenní dojíždění mezi oběma místy do práce a z práce, nebo je
vyloučeno přestěhování do místa jeho pracoviště, např. protože
tzv. druhý byt nevyhovuje svou velikostí a vybavením, by bylo
možno chápat jako omezování jeho práva podnikat ve smyslu čl. 26
odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud však soud dospěl
k závěru, že podnikatelka tím, že si zvolila místo pro své
podnikání, dala spolu se svým manželem najevo, kde se oba chtějí
zdržovat, je tento závěr toliko hypotetický. Pokud tím má dojít
k odůvodnění, že občan neužívá byt bez vážných důvodů, jde
o porušení čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který
zaručuje občanovi svobodu pobytu.
Pokud jde o ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského
zákoníku, soudy konstatovaly, že z objektivně zjištěných
skutečností vyplývá, že stěžovatelé mají dva byty, a o to opřely
své rozhodnutí. I když krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že se
námitkami stěžovatelů důsledně zabýval a v odůvodnění rozsudku se
s nimi vypořádal, nemohl Ústavní soud přehlédnout, že unikla
pozornosti krajského soudu podmínka citovaného paragrafu, že
k posouzení otázky, zda nájemce má dva nebo více bytů, je třeba
posoudit, zda na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze
jeden byt, čemuž napovídala již výše zmíněná skutečnost, že místo
podnikání stěžovatelky bylo odlišné od bydliště obou manželů.
K tomu lze ještě dodat, že pokud je byt ve společném nájmu
manželů, může být výpovědní důvod s úspěchem uplatněn, je-li dán
u obou manželů.
Ještě závažnější však byla skutečnost, že se soud v této
souvislosti nevypořádal s údajem soudního znalce V. Ř., který
nejen doporučil objekt ve V. č. 52 užívat jen přechodně pro
rekreační účely až do jeho úplného dožití, ale výslovně
nedoporučil jeho trvalé užívání jako bytu. Vedl ho k tomu
technický stav a vybavení objektu, vytápění stavby v zimním období
a nikoliv zanedbatelná vzlínající vlhkost objektu. Nepovšiml si
ani posudku znalce J. J. ze dne 29. 4. 1975, který již tehdy
v závěru uvedl, že jde o objekt ve špatném a neobyvatelném stavu.
Soud považoval byt ve V. zřejmě za rovnocenný a stejně vybavený
jako byt v K., když k výpovědi přivolil. Soud se však vyjádřil
k "neutěšenému stavu nemovitosti" jen v tom smyslu, že je
přesvědčen o tom, že předložený důkaz je v přímém rozporu se
skutečností, neboť stěžovatelé nemovitost ve V. soustavně užívají
po dobu několika let. Aniž se tedy seznámil se skutečným stavem
věcí, vyvodil závěr o stavu nemovitosti a její použitelnosti na
základě své subjektivní představy a tím neposkytl ochranu právům
stěžovatelů zákonem stanoveným způsobem. Občanský zákoník
neobsahuje sice výslovnou definici náležitostí bytu, ale za byt
nelze považovat jakoukoliv nemovitost užívanou k bydlení, nýbrž je
třeba vycházet z toho, že byt má svou velikostí a vybavením
zajišťovat lidsky důstojné ubytování nájemce a členů jeho
domácnosti, jak lze analogicky odvodit z ustanovení §712 odst.
2 občanského zákoníku, který definuje pojem náhradního bytu.
Podle čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudy povolány především
k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu
právům. Čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR stanoví, že soudce je při
rozhodování vázán zákonem. Tato ustanovení nejsou sice garancí
základních práv a svobod, ale jsou významnou zásadou pro
organizaci a činnost soudní moci. Svou povahou výrazně souvisejí
s právem na spravedlivý proces, které je ústavně zaručeno
a upraveno zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
V postupu soudů spatřuje Ústavní soud porušení základního
práva stěžovatelů na spravedlivý proces. Soudy svým rozhodnutím
zasáhly do ústavně chráněných práv stěžovatelů a jejich rozsudky
nelze pokládat ani za spravedlivé ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle čl.
10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ČR napadené rozhodnutí
Krajského soudu v Plzni zrušil, aby krajský soud ve svém novém
rozhodnutí mohl případ nově posoudit a přihlédnout, resp. se řídit
důvody, které vedly ke zrušení jeho rozsudku ze dne 6. 5. 1996, ať
již bude ve věci rozhodovat sám, nebo vrátí věc soudu první
instance. V této souvislosti obecný soud může přihlédnout
k tvrzení stěžovatelů při ústním jednání a jimi předloženým
dokladům, podle nichž stěžovatelka přestala provozovat svou
živnost ve V.
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu České republiky se nelze odvolat.
V Brně dne 23. září 1997