ECLI:CZ:US:1997:1.US.84.96
sp. zn. I. ÚS 84/96
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti M. Š.proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, sp. zn. 3 A 64/95, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 1995, sp. zn.
3 A 64/95, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy
sociálního zabezpečení ze dne 20. 7. 1995, č. j. 106 227 433/BC,
s e z r u š u j e .
Odůvodnění:
I.
M. Š. podala 18. 3. 1996 k Ústavnímu soudu ústavní stížnost
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 15. 12. 1995, sp. zn.
3 A 64/95, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního
zabezpečení ze dne 20. 7. 1995. Tímto rozhodnutím byla tehdy
zamítnuta žádost M. Š. o poskytnutí jednorázové peněžní částky
podle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., v platném
znění, s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení §2
zákona, protože její manžel v době úmrtí již neměl status
československého politického vězně podle ustanovení §2 odst. 1
bod 5. zákona č. 255/1946 Sb., jak to požaduje zákon č. 217/1994
Sb., v platném znění.
Navrhovatelka podala proti tomuto rozhodnutí opravný
prostředek k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém poukázala na
nepřímé svědectví o tom, že A. Š. nezahynul až 8. května 1945, ale
že byl zastřelen na korbě nákladního auta při evakuaci
koncentračního tábora již 25. 4. 1945. Vrchní soud však dospěl
k závěru, že se navrhovatelce nepodařilo toto datum prokázat
a opřel se o doklady Mezinárodního červeného kříže, v nichž se
uvádí jako den smrti 8. květen 1945. Vrchní soud dále dospěl
k závěru, že status politického vězně trval u manžela stěžovatelky
pouze do 5. 5. 1945. Zemřel-li až po uplynutí tohoto období, nebyl
již dle stanoviska vrchního soudu politickým vězněm podle zákona
č. 255/1946 Sb., a nemůže být proto považován za postiženou osobu.
Stěžovatelka napadla svou ústavní stížností rozsudek vrchního
soudu ve dvojím směru. Předně namítla, že Česká správa sociálního
zabezpečení i Vrchní soud v Praze nesprávným výkladem zákona
rozhodly v rozporu s článkem 1 Listiny základních práv a svobod
o rovnosti lidí v důstojnosti i v právech. Dále pak namítla, že
soud neodstranil nejasnosti o datu smrti A. Š., neboť - dle
svědectví - postižený zemřel již 25. 4. 1945.
Zřejmě pro případ, že by soud nepřijal závěr stěžovatelky,
doplnila tato svou ústavní stížnost 27. 5. 1996 a 8. 7. 1996
návrhem na zrušení části §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 217/1994
Sb., ve znění zákona č. 77/1995 Sb.
Tento návrh plénum Ústavního soudu projednalo a svým nálezem
ze dne 7. května 1997 (sp. zn. Pl. ÚS 23/96) zamítlo návrh
stěžovatelky na zrušení této části zákona, neboť usoudilo, že
k porušení zákonných práv stěžovatelky nedošlo v přímém důsledku
zákonné úpravy samé, ale chybnou interpretací tohoto dotčeného
ustanovení zákona. Ústavní soud dospěl k závěru, že výklad,
o který se opírá zamítavé stanovisko vrchního soudu v této věci,
není udržitelný a že - vedle určitých dalších v zákoně zmíněných
případů - byl politickým vězněm každý, kdo v době mezi 15. březnem
1939 a 4. květnem 1945 byl z důvodů v zákoně uvedených omezen na
osobní svobodě vězněním, internováním, odvlečením nebo jinak.
Tento závěr je významný z hlediska ústavní stížnosti M. Š. potud,
že její manžel nepochybně uvedené podmínky splňoval. Myšlenka, že
by tento status postižený občan právě prodloužením svého věznění
za hranici 4. května 1945 ztratil, je absurdní a odporuje smyslu
zákona.
II.
V dané věci je rozhodnutí o nárocích M. Š. na poskytnutí
jednorázové peněžní částky spjato s citovaným nálezem pléna
Ústavního soudu a jeho odůvodněním.
Ústavní soud proto pokládá nárok M. Š. podle §3 odst. 1
písm. c) zákona č. 217/1994 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní
částky některým obětem nacistické perzekuce, v platném znění, za
nepochybný, neboť zákon nestanoví ani pojem koncentračního tábora,
ani nevymezuje dobu existence koncentračních táborů, a protože
termín 4. 5. 1945 podle jiného zákona (č. 255/1946 Sb.) pro
vymezení jiných skutečností (totiž pojmu politického vězně) nelze
pokládat za časovou hranici pro předpoklad, že vězni, kteří
zemřeli v koncentračním táboře po tomto datu, v koncentračním
táboře vlastně nezemřeli.
Protože rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení
i rozsudek Vrchního soudu v Praze v této věci vycházely z absurdní
a smyslu zákona neodpovídající interpretace, došlo k porušení
základního práva stěžovatelky podle čl. 36 Listiny základních práv
a svobod, neboť jí nebyla poskytnuta soudní ochrana proti
rozhodnutí, jež nemělo zákonného opodstatnění. Z výše uvedených
důvodů nemohl senát Ústavního soudu než zrušit uvedený rozsudek
Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 24. června 1997